Ranní

Ranní
Nevzchází to slunce jasné z Biokova? Jestli ono vzešlo, proč ty ještě spíš? My jsme zase z lovu hezkou chvíli doma, zase s bžundou, s bžundou jako stokrát již! Nechce ryba, nechce do houfu se dáti, tam, kde v množství jde už, dravá lapá ji, nevím, co nám z chleba rybí maso vrátí, pramen bídy zas nás napřed napájí. Marně lampa září, jindy hra tak snadná, černá stěna před ní roje rozptýlí, co pod světlem skáče, není kořist žádná – malá sepiola v kráse motýlí. Marně patron hřeší, svičar hloubky hledá, odkud ryba pouští pěnu k hladině, nouze ráno sedá za nás k veslům bledá, nouze, jak ji známe vzteklou jedině. 27 Kdyby usmála se, což by ubylo jí? Člověku je úsměv vínem života. Ještě ty mne opusť, padnu bídně v boji, do rakve mne hodí hlad a žebrota! Vždyť mám oči slepé, děvče milované, nezhojí je nic, než poplach očí tvých. Otevř okno, drahá – ať se co chce stane – to, co zachrání nás, jistě není hřích! 28