Propasti

Propasti
Polo seděl, polo ležel, polo kvílel, polo řval: Na zubech se led mi dělá, střeva mám jak lineál, co stojíte, čerti hloupí, zdraví mé vám příkaz buď, k bohu s všemi omáčkami, noste, čím si spravím chuť! – Praštil po nich všemi hromy, jak by byly pometlo, zaskučelo všechno čertstvo, do světa se rozlétlo, zaplakal jim v drápech člověk, už ho měli na rožni, už ho nesli Belzebubu, shrbení a pobožní. Hekal, krkal, sípal, frkal, pak zved’ k ústům pochoutku. Delší byla nežli jindy, tuku však jak z kornoutku, 37 voněla sic rybou, vínem – leč ó běda, nečistí! – pět zubů mu zůstalo v ní, když ji pustil z čelistí! Začal skákat, začal dupat, začal rožněm o zem’ prát, začal čerty házet do řek, hřbety všech sám valchovat, jako bouře divukrásná zuřilo a hřmělo to: Kde jste tohle, tohle vzali, zpropadená holoto? – Tu se ozval nejhloupější v nejdivější řádění: Tady jsme to chytli v kopcích, dřelo se to v kamení. Cožpak ti to nechutnalo? Já ti sám to chytil přec! – Zastavil se Belzebub a strčil hlavu za kopec. – Tams to chytil? – Ba tam, táto! – – Trochu se to bránilo? – Prásklo mne to mezi oči, skoro mne to zabilo! 38 – A tys, hlupče, nepoznal to, neznáš kraj ten dokola? Zde je každý jako houžev, již ni žralok nezdolá! A ty mně to neseš k snědku, v tom je chytrost nějaká! Nezná ještě Dalmatince, neví, co to za ptáka! Neví, že to ocel živá, která nikdy nezklame, myslím, že si na tom věčnost taky zuby vyláme! – Ještě chvíli skákal, dupal, pak se chytil za břicho: Nějak se mi ulevilo, ale viz to Jericho, co jste tady nadělali! – Vzdychl čert zmol u kraje: Toť se ví, zas my jsme vinni, že tu samá díra je! 39