Propasti
Polo seděl, polo ležel,
polo kvílel, polo řval:
Na zubech se led mi dělá,
střeva mám jak lineál,
co stojíte, čerti hloupí,
zdraví mé vám příkaz buď,
k bohu s všemi omáčkami,
noste, čím si spravím chuť! –
Praštil po nich všemi hromy,
jak by byly pometlo,
zaskučelo všechno čertstvo,
do světa se rozlétlo,
zaplakal jim v drápech člověk,
už ho měli na rožni,
už ho nesli Belzebubu,
shrbení a pobožní.
Hekal, krkal, sípal, frkal,
pak zved’ k ústům pochoutku.
Delší byla nežli jindy,
tuku však jak z kornoutku,
37
voněla sic rybou, vínem –
leč ó běda, nečistí! –
pět zubů mu zůstalo v ní,
když ji pustil z čelistí!
Začal skákat, začal dupat,
začal rožněm o zem’ prát,
začal čerty házet do řek,
hřbety všech sám valchovat,
jako bouře divukrásná
zuřilo a hřmělo to:
Kde jste tohle, tohle vzali,
zpropadená holoto? –
Tu se ozval nejhloupější
v nejdivější řádění:
Tady jsme to chytli v kopcích,
dřelo se to v kamení.
Cožpak ti to nechutnalo?
Já ti sám to chytil přec! –
Zastavil se Belzebub a
strčil hlavu za kopec.
– Tams to chytil? – Ba tam, táto! –
– Trochu se to bránilo?
– Prásklo mne to mezi oči,
skoro mne to zabilo!
38
– A tys, hlupče, nepoznal to,
neznáš kraj ten dokola?
Zde je každý jako houžev,
již ni žralok nezdolá!
A ty mně to neseš k snědku,
v tom je chytrost nějaká!
Nezná ještě Dalmatince,
neví, co to za ptáka!
Neví, že to ocel živá,
která nikdy nezklame,
myslím, že si na tom věčnost
taky zuby vyláme! –
Ještě chvíli skákal, dupal,
pak se chytil za břicho:
Nějak se mi ulevilo,
ale viz to Jericho,
co jste tady nadělali! –
Vzdychl čert zmol u kraje:
Toť se ví, zas my jsme vinni,
že tu samá díra je!
39