Konec světa

Konec světa J. Seifertovi
Dna oceánů zvedají se a stoupají až k hladinám! My všichni zhynem’, já však zvěděl, co dneska zítřek radí nám – nuž, slyšte mne! Sem ke mně, ke mně! Sem ke mně, lidstvo zděšené, a slyšte mne, než konec hrozný se s řevem zkázy přižene! To dávno bylo ovšem psáno, že tato bouř se přivalí, leč vy jste ovšem zázrak, zázrak pro svoje hříchy čekali, nuž jednou hřích dál zůstal hříchem a nezbyl z něho jenom stín: dna oceánů zvedají se a hory klesnou do hlubin! Dna oceánů smrdí sírou a vše, co dýchá, zadusí, už slyšíte, jak prasvět hučí, jenž rozlomí vše na kusy? Kdes malý ostrov jenom zbude s úrodnou prstí v lůně skal a na něm člověk zachrání se, by přece jen tu zůstal dál. Nadarmo bárky chystáte si, z nich ani jedna nezbude, jen tato loďka, na niž nesmíš mi sáhnout, černý osude! Jen lidé dva dál žíti budou, však ani jeden ničema – žena, jež dítě lásky nosí, a muž, jenž prosté srdce má. 72 Odstupte, starci, času není a hleďte, byste umřeli, co za hodinu uvidíte, to nepřežije zbabělý! Jen vizte – tam se kdosi střílí, tam dav se vrhá do vody, však vír už hltá celé země a není už ni náhody! Sem s matkou! Tyto oči modré zda za lidstvo se zaručí? Ta žena bude držet zítra své dítě ve svém náručí! Teď ještě muže! K čertu s vámi, teď všichni jste mí přátelé? Tam toho vzadu postrčte sem, co hladil děti po čele! Pryč s vámi, kteří naříkáte a loupili jste do rána! Pryč s vámi, kteří jste nám lhali, že vy jste mravů záchrana! A ty tam se svým zlatem v měšci a se stonavým zrakem zlým – ty kdybys k nim se dotřít mohl, dno v loďce raděj prorazím! A nyní pojďme, starci, ženy i pacholátka, v kopce val! Byl Rozsévač, však v půdu sprahlou on svoje zrno rozséval. Byl Otec – Syna jediného v svět poslal kdysi daleký, by ti, kdo věří v Něho, žili a neumřeli na věky – 73