Háj rodiček
Náhodou jsem našel ho kdys pod horami,
zůstalo to hezky dlouho mezi námi,
teď to mohu a snad musím prozraditi –
je to stranou mezi dolinami,
ve dne na to žhavý kotouč svítí.
Zahrada to jedinečná, vskutku zvláštní,
lidé žádní nebydlí tam prostopášní,
vše je kolem kámen dávno rozpukaný,
ne, tu není příliv lidských vášní,
prázdno proudí na všechny tu strany.
Pro cypřiše – strážce školka možná je to,
zde se ctnosti učí růsti každé léto,
zde se snášet učí časy beze vláhy
– ať to zkusí, kdo prý dovede to! –
cypřiš však to umět musí záhy.
Tu jsem tedy ležel kdysi v noci klidné,
země byla unavena, hvězdy vlídné,
když tu každý stromek zvolna začal šumět,
17
vzhůru tam, kam nikdo nedohlídne,
jak by s někým chtěl se dorozumět.
Došuměla výzvy tajná abeceda,
kout se začal vrtět jako neposeda,
na dřímotu bylo potom pozdě zkrátka,
hru jsem viděl, která spát mi nedá,
když jí půlnoc otvírá zas vrátka.
Trpaslíci vtrhli v ráj ten trpasličí,
každý nesl mouchu na předlouhé tyči,
mouchy tančily tam, ale nevzletěly,
zdálo se mi, že to kočky cvičí,
místo křídel pentličky jen měly.
Mravenci tu táhli panstvo přebohaté,
co to bylo, nevím, teď se marně ptáte,
byla v tom však stříbra, zlata porce statná,
slavné šaty, jak pro mrtvé svaté,
všechno šito z nejhebčího plátna.
Světlušky tu byly, světla ponášely,
vzduchem brouk tu vybuchoval, jak když střelí,
leč i to se v klidu stále směšném dálo,
všichni ovšem také larvy měli,
rozšklebené raděj’ víc než málo.
18
Krtky také viděl jsem tu, koňstvo divné,
vezli jakous loutku, která neoživne,
na travách se houpal kdosi, tleskal v dlaně,
leč to znělo, jak když komár zívne
nebo vosa křičí s věžní báně.
Jenom jednou strhla se tam chumelice,
policajti odběhli si pro palice,
chytli chlapa bez gatí, byl vínem opit,
sto ran dostal a snad ještě více,
pak se zasmál, začal zástup kropit.
Všichni pluli smíchem s němým gestem,
pak to zněloznělo, jako když jde hudba městem,
hudba nedozněla a už ztratila se,
kde co kolem zavonělo těstem,
noc se vzdula v nakypělé kráse.
Ejhle, višeň jakás ve tmě prudce zrála,
nad ní tlama děsná však se rozvírala,
před tou tlamou s kordem elf stál z kvítí,
postavička tenoučká i malá,
dlouho stál tam, nesměl odejíti...
A tu vyšel kaplan z domku, doktor za ním,
vzduch se zachvěl jasně lidským bědováním,
19
brouci, elfi, višeň, těsto byli v pánu,
pták se hlásil kdesi zpěvem ranním,
praskla tma jak srdce z marcipánu.
Co že zřel jsem v noci? Což to musím říkat?
Každá žena jistě najde správný výklad.
Sem svou ženu zanes, sem jí nanos plínek,
uvidíš, že pomodlíš se třikrát,
a už se ti zrodí, věř mi, bratře, synek!
20