Jestli květ ti štěstí povad’,
jestli mraky kol a kol,
jestli papír popisovat
postavíš si za úkol,
i v té bídě, zřejmé jasně,
kyne možnost ta a ta:
Piš si román, piš si básně –
ale nepiš dramata!
Odmítnutí není všecko,
co se může zlého stát.
Hůře bývá, milé děcko,
jestli zkusí tebe hrát.
Slávy mohutnými doušky
po chuti se můžeš spít.
Ale potom přijdou zkoušky.
Čerta! To tvůj kus má být?!
Smutek náhle v tvojí líci,
v srdce tvoje padá žal.
Slyšíš, co jsi nechtěl říci,
vidíš, co jsi nenapsal.
S úlohou si práce nedá
herec – je to pro jednou!
z budky hledí nápověda
s ironií nezbednou.
Konejší, když stav tvůj shlédnou,
znalci, jichž jest jasný vkus.
„Před patnácti lety jednou
byl tu ještě horší kus.“
Kde jsou klidu chvíle zašlé?
Den hrůz přišel, běda ti!
Obecenstvo kašle, kašle,
neustává kašlati.
Hlediště se divně zvlní.
Nikdo soud svůj netají.
Chechtají se duchaplní,
flegmatičtí zívají – –
Každý vidí pouze chyby,
slyšíš říznou kritiku,
vidíš úsměv škodolibý
milých soudramatiků.
Nestrhnou ni kruté vraždy,
nuda letí vesmírem.
Vůči tobě divák každý
připadá si Shakespearem.
Úkradmo se plížíš domů,
slyšíš smích v snech nanovo.
Na tvém čele, u sta hromů,
znamení je Kainovo!
Mnoho trpkých okamžiků
pýcha tvoje ucítí.
Domovník čte Politiku
a ví, co si mysliti.
V bureau také nejsi jistý,
Damoklův meč hrozí ti.
Národní chéf četl Listy
a ví, co si mysliti.
Před služkou též nemáš klidu,
nutno tvář svou zakrýti.
Neboť četla Právo Lidu
a ví, co si mysliti.
A kdyby ses skryl snad radši
tam, kde nad vše temněji,
mezi lháři, utrhači,
defraudanty, zloději,
i ten kout je příliš světlý,
ni tam nelze pobýti:
neboť jistě „Čas“ už četli,
vědí, co si mysliti.
Pročež, synu, pravím jasně,
a ty poslyš slova ta:
Piš si román, piš si básně,
ale nepiš dramata!
Ušetříš si mnohou psinu,
poslechneš-li mojích vět.
Já už třikrát propad’, synu:
musím tomu rozumět!