ZLÝ VÍTR.VÍTR
I.
I.
Tabule řinčely, jak přišel. Hudba ta
disharmonicky, vyčítavě zněla:
Smích. Bída. Zoufalost. Směs zlá a proklatá.
Nějaká pekla, jež se otevřela.
Zlý vítr nesl nás. Je marno opřít se
o sloupy, zábradlí. Nás jako pírko nese.
List krouží na zemi a pusté ulice.
List krouží jako my. Strom jako my se třese.
Odnášel srdce klid a zanes’ život lidský
zlý vítr podzimu, chladný, ironický,
až přišel na konec, zákeřně, zločinně...
O palác skleněný, jenž trochu štěstí kryl,
zlý vítr opřel se a on ho rozdrtil.
Palác je ve střepech. Já hynu v ruině.
II.
II.
Zlý vítr může vát. Toť jeho úkoly.
Třást může korunou a nechat kroužit listí.
Čas jeho přišel už. Hle podzim! Nebolí?
My v jeho paskvilech svůj osud můžem’ čísti.
181
To není vítr jar. On nese šero, chlad,
do srdce vnikne až a v srdci potom běda!
Nadarmo bránit se! Nadarmo proklínat!
Co vítr odnes’ zlý, to nikdo už ti nedá!
Na cestu vydej se, od pólu k pólu jdi.
Hleď, kde se stmívá noc a kde se jitro rdí.
Tak vítr zanes’ to, že najdeš už to stěží.
Tvé nohy umdleny, tvé oči umdleny.
Tvůj hlas zní do prázdna, jen dráždí ozvěny.
Co vítr odnes’ zlý, to v jiných světech leží.
III.
III.
Zlý vítr zná svou věc. A ty se nevzpíráš.
Hůř cítí jeho moc, kdo nadarmo se brání.
Jsi smířen, říkáš si. Jen jedno přání máš.
Žel, není naděje, že splní se to přání.
To pírko, onen list, ten prach, jenž zvedne sese,
jak k závisti tě může vydrážditi!
Zlý vítr vane-li a tebou otřese
a nese bez moci – tož srdce ještě cítí!
Pod jeho nátlakem, za jeho vanutí
stajené záchvěvy si cosi vynutí:
Je hodno závisti to pírko, prach ten, list?
182
Zlý vítr, ničivý, když bytost přelomí,
proč nevezme jí zbytek vědomí?
Necítit! Neslyšet! Jen jeho příkrý hvizd!
183