TRILOGIE.TRILOGIE
vivos voco; mortuos plango...
I.
I.
Ideje velké v paskvil zvrací
tlachavý modní človíček.
Já přišel v sešlou generaci
mdlých, egoistních lidiček.
Katastrof doba nadešla vám,
je třeba bít se oddaně.
– Ty, kdož jsou mrtvi, oplakávám,
a živé volám do zbraně! –
Zdrobnělé vášně bez vřelosti
dnes, zítra vidíš v obzoru,
co diletant své vleče kosti
(houpy, hou!) dolů, nahoru.
Po našem nebi mračna běží.
Jak vyhnouti se pohaně?
– Ti, kdož jsou mrtví, nechať leží,
však živé volám do zbraně! –
Diskreditována hesla všecka,
nikomu nikdo nevěří,
ohebná páteř umělecká
shýbá se, když se sešeří.
Stáda se druží v smečky vlčí,
197
cynicky vyjí přes pláně:
– Ti, kdož jsou mrtvi, nechať mlčí,
však živé volám do zbraně! –
II.
II.
Jsi umdlena, má nenávisti,
poznáním ubohostí všech.
Už je to hnusno tobě čísti
žurnály Moravy a Čech.
Zvěř lovit lehkou stydno lovci,
tvůj zápal pohyne.
A neprobudíš tupých ovcí.
Nikdy ne!
Tož ničeho té chvíle nežel
a nečiň pokání.
Lež, jako hoch jsi kdysi ležel
Chlomecké na stráni.
V tvé zemi vyhynuli lidé,
jsou čistší pocity.
Ty vyčkáváš, až soumrak přijde
prostorou opitý...
III.
III.
Strnulý, příkrý dojem měk’
v melancholický popěvek.
198
Své hrany věci ztratily.
Nic nevzbouří... nic nezšílí.
Někoho škoda. Tebe ne,
jen síly darmo ztracené.
Tvé síly kamsi zakleté,
jež ztratila se v mlze té.
V západu ještě se rumění
praehistorická tušení,
legendy trochu nejisté,
nějaké květy bezlisté,
útesy skalní, v moře čnící
a s utopenci hovořící.
Říjen 1901.
199