VESELÁ BALLADA
V opuštěné hradní síni
sedí člověk na stráži,
na čerty se vybral večer
s odhodlanou kuráží –
se stropu hnát s hlukem padá –
člověk ani nehne se,
nepohne se, ani když se
v základech sklep otřese.
Půlnoc... V stínu shnilých vrátek
co to sírou vzplanulo?
Jak by se tam se vzdycháním
mrtvé tělo pohnulo....
– Jářku, jsi-li mrtev, brachu,
pán bůh sám tě opatruj,
ne, dnes nejsem ani trochu
zvědav, svět co dělá tvůj!
Ke hnátu se ruka řadí,
lebka na vše nasedá,
tmavé důlky hladem planou...
53
Hleďme, pane, souseda!
Ke stolu teď kostnatými
míří svými chapadly...
– Jenom dásní neklepej mi,
zuby už ti vypadly –!
– A ty, chrte, lehni tiše,
neštěkej mi do ucha,
vím, kam patříš s čeledí svou,
mátoho ty bezduchá –
Kýho ďasa, teď se vzedmul,
káže cosi o strachu –
ale vždyť se tomu smějí
v koutě oči rarachů –!
– Jářku, konec hraní, chaso,
nevidím ten tanec rád,
psát by snad se dalo o vás,
ale nejsem literát,
obry by z vás udělala,udělala
duše žalem zbabělá,
leč z té knihy mnohoslibné
hlava by jen bolela –
54
Dřív než kohout zakokrhá,
do pytle teď všichni v ráz –
hlavy nemáš, srdce nemáš,
jak bych se měl děsit vás?
Jak to že už tisíc lidí
zmučili jste, zhubili?
Hej, kováři, vezmi perlík,
vymlať mně to obilí!
Jak to křičí, ryčí, syčí –
per do toho po vůli –!
O milost teď všechno prosí –
ukaž, co jsme ukuli –?
A hle – z pytle zvolna leze
stará sova ospalá...
Pustíme ji, aby večer
baby v polích lekala!
55