MÁ LOĎ
Jak často zřím tě ve snách před sebou, má lodi tajemná a přece tolik známá! Kol pláče den, ty letíš pod hvězdama, kol teskní noc, ty září slunce pluješ, mé srdce uvadá, ty plachty roztahuješ – kam řítíme se, jaký cíl tě vábí, za moři sedmi, sedmi za horama? Jak často zřím i tebe před sebou, ty muži tajemný a zase s rysy mými! Kormidlo z ruky včera přebral jsi mi, teď zas je pouštíš – prst tvůj na mne kývá a snad že právě vichr v rahnech zpívá, se usmíváš a z přídě na mne zíráš zas pohledy tak divně zmatenými! Jak často zřím i tebe pod sebou, ty moře záludné a věčně milované! Tvůj sykot slyším, vln tvých rachot divý, leč dneska stojím, ať se co chce stane: 6 Ty lodi tajemná, tvůj úkol duch můj tuší, ať pluji kamkoliv, já v srdci též vás nesu a já vás ovládnu, až hodím vám svou duši! 7

DOPIS
Můj příteli, jak lehko vyčítati lze člověku, že zbaběle se vzdal! Tvé psaní horlí, po východu volá a plné práci, která jenom zpola se povedla, jak ještě náš by planul kdes ideál... Jak nemocný si připadám dnes zase, když píši ti... Já cítím příliv sil, leč nevím, jak a kterak vše to říci, já mluvit moh’ bych věcech o tisíci, leč nechci, že jsem klidnou času práci snad pochopil. Mé staré snění, už jsem myslil věru, že na něm pranic, pranic nedříme! Ty budíš je – a já si lidsky říkám – snad zas nás možná nedovede nikam, leč budiž tedy! Zase zakotvíme, kde musíme –! 8

MELANCHOLIE
Za šera, za šera, za šera slyš, jak ty varhany hučí... Nějaká světice šílená touhu svou písní tou mučí – varhany hučí a hučí... Za jitra, za jitra, za jitra slyš, jak ty varhany lkají –! Zní to, jak děcko by plakalo – spíš? – zní to po celém kraji – slabounce po celém kraji... Večere, večere, večere, ještě ty varhany znějí? Ještě dál hraje ta šílená, neklesly ruce už její, bezkrevné ručičky její? Půlnoc... A slyš, teď ty varhany umlkly – opravdu mlčí –! Mrtvo – to mrtvo...! Ne, slyš jen, ó slyš – 9 za horou zavytí vlčí – zoufalé zavytí vlčí...! 10

KAIN NAD POUŠTÍ
Když kyj jsi zvedl, nuže udeř, udeř a neodcházej náhle bez hlesuhlesu, jak jiní šli...! Což každý hned mne pozná a já svou kletbu věčně ponesu? l v strži lev tak vyhnul se mi včera a k zemi skrčen plazil se jak had – ty nebe věčné, živořením věčným což okamžik svůj musím odpykat? Zas prožívám ho... Abel, anděl bílýbílý, nad ohněm stojí šťasten docela, můj kouř jak přízrak po zemi se válí, jež pod mým rádlem těžce úpěla, Na jeho lukách požehnání dříme, na rolích mých klas vyrost’ na posměch, je prázdný, hluchý... On jak anděl stojí, má duše zná jen závistivý vzdech. Oh, moci jenom na okamžik postát 11 nad jeho ohněm v klidné závratizávrati, jak stojí on! Což z ráje bývalého do mého mužství nic se nevrátí? Hle, jeho dým jak rovně k nebi stoupá – můj nohy duchů jak by šlapaly, což každá obět moje marná bude, on vidí zem, z níž otce vyhnali –? Teď usmál se... Ne, ztráty té on nezná a závisti snad vůbec nepozná, mou duší vzpoura nejstrašnější třese a žízeň pomsty, vůle přehrozná – Nuž – stalo se! V mých očích uděšených však dále ční ta jasná postava. Proč každý prchá, sotva uvidí mnemne, a na životě mne tu nechává? Já pomstil se a proto pro mne zhynul bůh, který chápe a tak odpouští? Pak slunce žhavé, aspoň ty se smiluj a vyběl moje kosti na poušti! 12

ZA MRTVOU
To včera bylo, ještě dnes to slyším: kol zima, chladno – náhle do ticha jak kukačka by byla zakukala a opuštěnost smysly moje jala, že i to ráno dal jsem vzpomínkám. Čím dále ke dni letem pluly nižším a každá jenom zmizet pospíchá, ač labutí kdys každá být se zdála a jenom k slunci, k slunci veslovala, by vyhnula se šeru, mrákotám... Dnes marně zase duši svoji tiším... Na hrobě tvém květ vadne, usýchá – já živ jsem, leč to útěcha je malá, tvá ruka mrtvá něco s sebou vzala, s čím v životě se nikdy neshledám – To důvěra je ke všem věcem vyšším, v mých není žilách, ve mně nedýchá. 13 Žes doufala v ni, strachu z ní se smálasmála, jak ptáka rys tě láska za to rvala – Keř spálený čním k nebi sám a sám a nerozkvetu nikdy, nedozrám? 14

NEPLODNÁ ZEMĚ
Promoklé ráno... V kalužině poslední hvězda matně se blyští... Jako bych zradil, hanebně zradil, opustil pluk svůj na bojišti, zmizely v dálce i ohníky stráží – stojím a do prsou hanba se vráží... S nebe se déšť zas pomalu spouští, hlavu to chladí, leč krev o tom neví, uvnitř to vzpourou burácí, kypí, nohy však sunou se někudy pouští: Neplodná země! Prapor černý ohromným mrakem nad ní se vzdouvá – Co je ti, srdce? Přišli už čerti, po hloupé pitce už napsána smlouva, na nic že už nevzpomenem’ v dalším žití pustém, němém? Promoklé ráno... Co tvoje slzy chtějí tu ještě v neplodném blátě? 15 Do dálek bezcitná země se táhne a jako děvka se usmívá na tě... 16

ROZHODNÝ OKAMŽIK
Ten život někdy – je ho tolik málo! a vše, co měl jsi rád, jak byl by spálil hřích, nic nepohne se v tobě, v nebesích vše na dřímotu jako by se dalo. Vše hluché je i lidský pláč i smích, už zvukem jak by každé slovo lhalo, vše po samotě jak by v tobě lkalo a tichým pokojem už chodíš jako mnich... Ty smutné, těžké dny! Leč ještě pevně stojí tvá bytost v tobě, ale chraň se, braň po smutcích těch a všechno schystej k boji –: ta chvíle potom, krev kdy v sníh se mění a náhle lávou vztekle zakypí –! Vším život byl by a přec ničím není –! 17

ZIMNÍ VYHLÍDKA
A venku prázdný snění ruch... Krvavý měsíc nad lesy visí, pod stráň tři obludy usedly si: zoufalství s očima zapadlýma, šílenství se rtoma zaťatýma a k této dvojici nezbytný druh – bezzubá beznaděj – beznaděj lysá! To pusto venku, mráz a chlad! U okna stojím, ve stráň se dívám, po vichru listem chvěju se, kývám – teď se tam chechtají, čekají na mne: Co čekáš, synečku, na štěstí klamné, jež k tobě nikdy už nepřijde spat, cesta když zarostla, cestička k tobě? Ten výsměch osudu – znáš ty ho, znáš? A ty tři venku do mračen vstaly, na čelo dlaně k očím si daly, žhavý smích z očí těch do nitra padá – ale jak ve spáncích pálí to, studí! 20 Tragická vzpomínka letěla hrudí na léta včerejší, na léta mladá! 21

TESKNÝ VEČER
Řekni mi, duše má, jaký cíl – jaký cíl do srdce marným snem zabloudil? Řekni mi, duše má, proč ta mhla, dusná mhla čas i zem záclonou zatáhla? Řekni mi, duše má, lze to snést, dále snést, dále se potácet v chladu hvězd? Řekni mi, duše má, odvěčná prasíla proč v srdcích kolem jen malomoc zrodila? Řekni mi, duše má, z jakých běd, z jakých běd vzepřem’ se jednou naposled? Řekni mi, duše má, v jaký svět, v jaký svět vpadneme zsinalí naposled? 22

TRAGICKÉ ZJEVENÍ
Když prvně zřel’s ho v tmách, jak přízrak jimi plul, podivná hříčka smyslů zemdlených. Tys řekl: Zajde v dál a už se nevrátí, leč on tu náhle zas se z tvého snění zdvih’, jej práce neuštvala, nezahnal ni čas a zříš ho zas a zas... To bludný rytíř je, zjev divně záhadný: na koni sedí, ale stojí s ním, má kopí, brnění – leč v boj se neřítí, plá jako boží meč – leč hnutím jediným zas v šedé ráno padá jako pouhý stín nicoty do hlubin. To slepý rytíř je a proto hledí v zem pohledem marným, stojí, nehne se. Kůň, jak by pána znal, jak přízrak zastavil, i vítr usnul tu a hřívou netřese – jak socha kamenná zjev celý nedýchá a strmí do ticha. 23 To hluchý rytíř je a proto zmatení brázdami líc mu v pole změnilo, však pole nerodí ni úsměv jediný, jak božstvo podsvětí tu svoje na dílo by dozor dávalo... A rytíř stojí něm. Je vůbec rytířem? A v dálce hoří svět, jak hvězda blyskotá, princezny sadem chodí z večera, i zámky vidět je a v městech pestrý shon, od země k nebesům plá barev nádhera a lidí věčný boj a věcí věčný smír by zřít moh’ bohatýr. A v dálce hučí svět jak velký boží mlýn, lákavý šepot běží po květech, tu trubka zpívá si, tam buben mručí zas, tu slovo významné se chvěje na rtech všech a láska se záštím se něžně chichotá: slyš píseň života! Mé duše zrcadlo, tak jak tě ve snách zřím napolo puklé, polo hustá mhla – 24 ký bůh mne tobě dal, že mučiti mne smíš, což vskutku bytost má tvým kouzlům propadla? Quixote tragický, což vskutku naposled neuzrál pro mne svět? Zas ve svých snách ho zřím – jak přízrak tmami vlá, podivná hříčka smyslů zemdlených. Tys řekl: Zajde v dál a už se nevrátí – on povstal přece však a trčí do dnů tvých, jej práce nezabije, nezažene čas a zříš ho zas a zas. 25

NOČNÍ SETKÁNÍ
Jak často, osude, když nocí kráčím sám, svých ztracen v úzkostech o jasno v duši své, jak polámaný strom si náhle připadám! Kde jste, mé kořeny, co ve vás hlodá, rve, že mízy necítím, ni jaro když se hlásí? Kol větrů náraz jako harfa zní, leč v strunách jak by smrt jen zahrála si... A stůj přec, osude, ať ve tvář tvoji zřím! Na tanec tvůj už nechci groteskní se dívat dál, neb vím, co dobře vím: jsou věci v světě, které rozteskní, pak bytost rozruší, že k zemi padne zvěří, již lovec smečkou uštval chrtů zlých, a člověk umře si a sotva stínu věří – Což ještě nestojíš? Dál tančíš přede mnou? Můj vnitřní žár že k tanci takt ti dává? Teď stojíš přec, leč co to zří má hlava: jak teď jsi změnil svou zas tvářnost tajemnou? Jak jehně lidské ztratilo je stádo – 26 v mé oči děcko zří, že všechno ztratilo tu a že prý jako já by kamsi domů rádo... 27

OPUŠTĚNÝ MILÝ
Na tvé psaní nejkrásnější položil jsem černý kámen, že je konce milování až na věčné věky – amen! Na tvá slova nejžhavější lítost duše se jen snáší, že jsem nepad’ jako voják na bojišti lásky naší... Liché bylo naše štěstí – do skonání je ho škoda! Krátké bylo, jako když se bystré vodě ruka podá. 28

ZOUFALÁ MODLITBA
Kde jsi, ó tváři, kterou rád jsem míval, proč za závojem, mládí, se mi ztrácíš – a nač to hledat slovy dělanými – proč s pohádkou se dneska mi jen vracíš? Ty, bože, víš, co tenkrát sny mé vidí... Jak mrtvý stojím... Srdce unavené, vše, co jsem líbal, jako větev svadlá se do bezedna přes balvany žene – Kol prázdno zívá... Ty to znáš a slyšíš, ne, nechci svadat, duše nesmělá! Buď peřejemi udatně mne prožeň, buď do prázdnoty sraz mne docela! 29

BOUŘE NAD LESY
Slyš, stromy na večer jak divně hovoří, slyš stromy pod lesy, slyš jejich divný smích! Jako když první bouř se rodí v pohoří a první hrom už mumlá v nebesích – ej, hojá – hoj... Teď větve srazily a práskly haluzemi, teď natáhly zas pně a zase tiše stojí – jako když láska rve se s nadějemi a rozhodného útoku se bojí – ej, hojá – hoj! Slyš, teď to šumění zní známým chichotem, brunátný plášť se s nebe v lesy spouští... Ó, slyš jen srdce své! Což nechvěje se zem? Jsi všemi opuštěn, zas v beznadějné poušti – ej, hojá – hoj! Hrajte tu píseň však, vy hudci nad hvězdami, a nedopřejte v noci stromům v lese spát – vy moci nebeské, jen hřměte fanfárami, 30 vždyť dole vyje pes a člověk zas má hlad – ej, hojá – hoj! Slyš – stromů zařvání jak rozlehlo se zas, slyš, kterak hovoří má bouře pod lesem! – Jsme, bratře, u tebe a slyšíme tvůj hlas a stesk tvůj do ráje i v peklo zanesem’ ej, hojá – hoj! Tam všechna lítost tvá ho v branách přibije a místo hřebíku dá celý život lidský – Když smysl života jen chvíli marný je – mstít se a bouřit se už proto budem’ vždycky ej, hojá – hoj! 31

Z NEMOCNICE
Jak podťatá lípa tak mrtvě a bez hnutí nemocný s nejhorší ranou snad leží – ruce se nepohnou, prsoma třese vzlyk, oči i lékaře poznají stěží... ach, ty bolesti, bolesti hrozivá, což pak ho musíš až ke hrobu dovléci, a tam ho pohodit, víc aby zbrunátněl beztak už krvavý smrti plášť knížecí? Jak střelený zajíc, tak zplašeně, zmateně nemocný na loži stále se zmítá – hlava jak z ohně se vztyčuje vzrušena, ale v těch očích už přec nějak svítá... ach ty, nemoci, nemoci urputná, což pak ho nepustíš, nepustíš ze spárů, což pak ni raneček zdraví se nesmí tu zachránit z celého zhoubného požáru? Jak hladový jestřáb, tak úzkostně, zmateně nemocný po stěnách očima těká, za okny jako by rozpučel rudý květ, 34 pod okny jako by bouřila řeka... ach ty, strádání, strádání tesklivé, ze zlého dej mu již vyjíti zajetí – u dveří naděje na kliku sáhla si, nedej mu zbytečně dál ještě trpěti! Jak zlekaný pavouk když lidskou pad’ na ruku, nemocný na loži sedí a sedí... Po těle lehounký přebíhá mráz, kde rána pálila, něco jen svědí – ach, vy nemoci, bolesti, strádání, proč jste tak člověka draly a rvaly? Do srdce, do duše i v konce prstů snad teď dojem za dojmem proudem se valí... Jako když kolouch si na palouk vyběhne, nemocný před vraty stojí a váhá... Z hrkotu drožek a bzučení včel jaká to písnička zvoní dnes drahá? Ženo neznámá, do cesty co mi jdeš? Ta tvář pod tím závojem, známá však postava – tys to, má bolesti? Stojí a směje se, klaní se, kytici pomněnek podává... 35

MÁJOVÝ VEČER
Za jelenem s hvězdou zlatou běží dítě do strání, zmateno se večer vrací, pohádka se někde ztrácí a zbylo jen zklamání... Za pokladem v lůně země kráčí chlapec do světa, strhán bídou, duší chorý na večer jde žebrák s hory, hlava stříbrem prokvétá... Za úsměvem nejkrásnějším schází jinoch v údolí. Večer ostrý vítr vane, všechny věci milované v mlhách zahnal do polí... Jaká divná poesie mnou i tebou prochvívá? Ve tvé hlavě, v mojí hrudi 36 prý se štěstí neprobudí pohřbené tam za živa! Jak to šumí tesknou notou, všechno obraz najde si! Kdo to venku naříká si? To si češe plavé vlasy slepá víla pod lesy. Proč by slepá? Viděl jsem ji, nesníš také o kráse – ještě teď se smysly matou: na jelenu s hvězdou zlatou seděla a smála se –! 37

BOHÉMSKÁ KRČMA
Po šest let už tady sedí, sedí, sedí, debatujídebatují, zatím co tam venku horem nejkrásnější mračna plují, země bouři nových květů rodí... Po šest let už tady sedí, debatují, křičí, pijí, po šest let tu každý hledá jen tu svoji melodii, ptáci venku pořád po svém pějí... Po šest let už tady někde zatoulané mládí hnije, zatím co tam venku dvanáct na orloji světa bije – jitro kohout za kohoutem hlásí... A venku jde posvěcení, jak má kněz být, přísné, vážné – jak však tady vaše snopy, 38 ctěné panstvo, naváže a nažne, snopy, z nichž to chlebem voní? 39

SLOVÁCKÝ HUDEC
Jen jednou jsem v životě svém ho zřel, a z paměti už mi nezmizel, a často naň vzpomínám. To obraz vlál pouti kol peřestý, on shroucený, šedý hrál u cesty a sobě jak hrál by sám. Jen jednou jsem slyšel ho, nábožnou pěl, a z paměti už mi nezmizel, a bude žít ve mně dál... To strašlivé ve tváři úsilí, a výraz ne lidský už, gorylí, tón každý by vyzpíval! Zas vidím ho, slyším a tak je mi: JsemJsem, bratře, tvým bratrem zde na zemi, jde za tebou srdce mé! Tvůj výraz už z duše mé nehne se, nechť cele mnou do hlubin otřese a nebe už najdeme! 40

RODNÝ KRAJ
Jak vlny osením... po tobě nehrají mé vzpomínky a touhy, rodný kraji! Jen někdy smysly mé a jako v polosnách a vytržení na tě vzpomínají – jak matný blesk když mračna prozáří a dusné ticho na vrchy si lehne, já na tě myslím si, v mém srdci nic se nehne a nic se nehne také ve tváři... Mé mládí bezbarvé se v dálkách rozplývá a chvíle vzácné prsty spočetly by, zřím návsi, potoky, zřím kostely a sady, i lidi zřím, leč všude něco chybí, co je to však, lze těžko vyjádřit: tu věčný čas se nudným rytmem šine, snad ani za věk není to tu jiné a na všem stále těžký leží klid. Což proto, samoto, mne hnalas’ do světa, kde v slunci trpčím také plody zrají? Já tebe opustil a zřídka vracel se 41 a skoro zapomněl jsem na tě, rodný kraji – kol cizí řečí zpívalo se, snilo, a že má duše při tom stonala, já poustevníkem stal se bezmála a jen mé srdce hlasitěji bilo... Co mohlo z toho vyrůst osamění, když smutek, bída pak si lehly u dveří? Písnička mátožná, když nebe jasem pláloplálo, a píseň naděje, když kol se sešeří – a přece jen, kout kdyby byl tu milý, kde přízvuk vlídný vše moh’ posvětit, kde v lůno země byly by se vryly tvé kořeny a z něho mohly pít –! Však nebylo ho... Vzpomínky jen zbyly bez rozechvění, bez „vln“, bez díků... zřím valy písku, nad nimi se kmitat zelené tečky pestrých svižníků – jediná z nich se děcku chytit nedánedá, a chytne-li se, z dlaně vyletí, že symbol moh’ bys v tom všem viděti: to život motiv k mojí skladbě hledá... 42

ŽÁRLIVÁ PÍSEŇ
Ve skalách co dnes jsem viděl rozmarem tvým ubitý? Sojka měla měkčí oči nežli ty! Z lesů co jsem dneska slyšel, v nichž se hlas tvůj neozve? Buk má srdce přítulnějšípřítulnější, než je tvé! A přec čert kde hrady stavěl, volal jsem ho – hluchý je? Za to srdce dám ti život, dej mi je! 43

MODŘÍ PTÁCI HOR
Jako výstřel vyšvihly se náhle z tůně prostoru a již krouží nade strží – stoupají až nad horu, a jich křídla nepohnou se často celé minuty – a pták jak by z prázdna visel přibitý a přikutý... Teď se ztratil – snad ho mračna pozřela a zakryla – jako kámen padá nyní, který ruka pustila, teď jak chmýří potácí se nesen, vrhán tam a sem – teď se celým tělem vzepřel, perutí i ocasem... a zas jako výstřel fičí vzhůru z tůně prostoru... Co se ještě k zemi díváš, 44 hochu, místo nahoru? Myslíš snad, že tvoje touhy jiné nežli ptačí jsou? Křídla máš-li, roztáhni je, nad světy tě ponesou! 45

RÁD BYL BYCH
Rád byl bych člověkem, jenž silou mnoho platí, rád byl bych prorokem, jenž těžké rány hojí, rád byl bych vojákem, jenž v zoufalém je boji, rád byl bych pirátem, jenž děsem smrště pluje a jehož srdce hrůza nezachvátí. Rád byl bych člověkem, jenž sebe stále hledáhledá, rád byl bych žebrákem, jenž stopou kráčí boží, rád byl bych zbloudilcem, jejž drásá trn a hloží, rád byl bych básníkem, jenž chápat naučil se, proč nejvíc ze všech tvář jen mluví bledá. Rád byl bych člověkem, jejž radost jenom jala, rád byl bych milencem, jenž milenku si hlídá, rád byl bych světákem, jenž neví, co je bída, rád byl bych pijákem, jenž vínu jenom věří a nikdy ženě, vždy jež oklamala. Rád byl bych člověkem, jenž prostou věří duší, rád byl bych dítětem, jež rovno na vše ptá se, rád byl bych pannou též, jež o své neví kráse, 48 rád byl bych starcem pak, jenž s úsměvem to cítí, klid před smrtí,smrtí že smrt už neporuší. Řád velkých nutností když uchvátil mé žití, písnička tápajících nocí když se nese, co dole tančí vše a hýří v bujném plese, nad srdci prostými, ó nebešťané věční, v mou tichou noc mne o tom nechte sníti: Chtěl bych zas hochem být a v době velkých věcí, chtěl bych mít věčně nové věci kolem, zřít asketické tváře, rozrušené bolem, zřít zápal šílenců, teď smát se, výskat s nimi, teď v temno ulic vztek svůj s nimi vléci – A potom naslouchat všem křivolakým řečem a ústa otvírat, co vlastně se to rodí: Zas trochu slyšet čas, jak v trepkách kolem chodí a čeká na porod, zda z hory myš už leze – být ničím v světe a přec býti v něčem! 49

MŮJ SEN
Kostelík bílý – na zdech z Písma řádky – nálada všude přísně slavnostní... Na kalich míru mužů zraky hledí, dokola ženy v zbožné úctě sedí – od stolu Páně slovo boží zní. Vy všichni, všichni, kdož tu marně lkáte, sem ke mně pojďte, já vás potěším! Ty sám to víš, to nejsou planá slova – tvé hříchy obět smyje beránkova a pevná víra bude zas ti vším! Chceš palmu žití? Musíš věrný býti a vytrvat v té síle do smrti! Snad i ti psi tu pochopili chvíli, do pracek hlavu tiše položili a u dveří se sotva zavrtí... Teď řada mužů ke stolu se bere – kol píseň zvoní jako ryzí kov – do oken záře půlnoční se dívá, 50 široká záře a tak milostivá, i kněz že ruce rozpřáh’ beze slov... Ten divný sen mne lokty přeněžnými častokrát hýčká, že se vzbuzen ptám: což takhle jen má bytost našla by se, mé všechny touhy zde by napily se a knězem tím bych já měl býti sám? 51

JEDINÝ STRACH
Proč divíš se, že do mých veršů někdy se loudí strach, jenž už tu nebýval? Mám chvíle, v nichž si připadám jak žebrák, pán jemuž dukát místo grešle dal. Ač blízko mám tě, v dálce vidívám tě v těch právě chvílích, cele když jsi mou – a bojím se, že kostnaté čís ruce to štěstí naše brzo přelámou... A pro tu lásku strach mou duši jímá a před osudem velká pokora. Jsem jako vrána, jež má v hnízdě mladé a úzkostně po stromech krákorá. 52

VESELÁ BALLADA
V opuštěné hradní síni sedí člověk na stráži, na čerty se vybral večer s odhodlanou kuráží – se stropu hnát s hlukem padá – člověk ani nehne se, nepohne se, ani když se v základech sklep otřese. Půlnoc... V stínu shnilých vrátek co to sírou vzplanulo? Jak by se tam se vzdycháním mrtvé tělo pohnulo.... – Jářku, jsi-li mrtev, brachu, pán bůh sám tě opatruj, ne, dnes nejsem ani trochu zvědav, svět co dělá tvůj! Ke hnátu se ruka řadí, lebka na vše nasedá, tmavé důlky hladem planou... 53 Hleďme, pane, souseda! Ke stolu teď kostnatými míří svými chapadly... – Jenom dásní neklepej mi, zuby už ti vypadly –! – A ty, chrte, lehni tiše, neštěkej mi do ucha, vím, kam patříš s čeledí svou, mátoho ty bezduchá – Kýho ďasa, teď se vzedmul, káže cosi o strachu – ale vždyť se tomu smějí v koutě oči rarachů –! – Jářku, konec hraní, chaso, nevidím ten tanec rád, psát by snad se dalo o vás, ale nejsem literát, obry by z vás udělala,udělala duše žalem zbabělá, leč z té knihy mnohoslibné hlava by jen bolela – 54 Dřív než kohout zakokrhá, do pytle teď všichni v ráz – hlavy nemáš, srdce nemáš, jak bych se měl děsit vás? Jak to že už tisíc lidí zmučili jste, zhubili? Hej, kováři, vezmi perlík, vymlať mně to obilí! Jak to křičí, ryčí, syčí – per do toho po vůli –! O milost teď všechno prosí – ukaž, co jsme ukuli –? A hle – z pytle zvolna leze stará sova ospalá... Pustíme ji, aby večer baby v polích lekala! 55

BLÁZNIVÝ MILÝ
A směj se, směj se –! Konec světa je tu a soud už nastává – ve větvích buku velké slunce visí jak vložka krvavá. Jdu dolem – směj se! – nebe sřítilo se a ve tmách zapadlo... Kol šedá skála před oči mi staví tvé lásky zrcadlo. Ach, jenom směj se! Vím, že nepomodlíš se u mne na hrobě. A přece směj se! – vidím lebku svoji i tam snít o tobě! 56

CHLAPEC A DELFÍN
Sotva slunce vyjelo si, už na sebe čekali, jako šipka z luku bohů chlapec letěl se skály – a tam dole velká ryba na hřbet hned ho nabrala, jako tuleň hroužila se, jako kočka hopsala... Slunce na svém voze žhavém vyjelo až na nebe, ti dva ještě spolu byli, v písku spali u sebe... Ostrý žár se zvolna šinul po pobřeží dalekém – jaká láska hrála si to se zvířetem, s člověkem? Za ostrovů řadu tmavou slunce už se nížilo, ti dva spolu loučili se, 57 konce tomu nebylo... Jako ryba ještě v spánku hoch se vrtěl v posteli, ryba zatím v hloubce moře snila o svém příteli. Znáš tu starou pověst krásnou o chlapci a delfínu? I to hravé zápolení mělo hrůznou hodinu: na hřbet ryby hoch se vrhá, ploutve hrot ho proniká... Na břeh letí oba – hynou... Jaká hra a tragika –! Slunce na svém voze žhavém sjíždí nebes po báni... Co to dneska vzácným zvukem ve tvém srdci vyzvání? Na pár divný, osud jeho zapomenout nemohu: kdo převezme u mne jednou delfínovu úlohu? 58

KOLCHIS
Ty bledý muži ze sarmatských plání, kam toulka tvá až sem tě zavedla, kam díváš se to vlastně ze sedla a kam se plížíš nyní rosou ranní? Mně pokloň dřív se, která jsem tu paní, a potom stůj! Což už jsem sešedla, že nezříš mne, a tvář má pobledla, ač plna dál jsem obrů, králů, saní? Jsem země hrdých snů a nároků – Já sama vzbouzím v horách vřavu hromů, když vpád se blíží, velím k útoku – na koně sedni, rychle vrať se domů! Jsem pyšná žena, nechci otroků, a mám-li vzdát se, musím vědět – komu! 59

VIDĚNÍ IZAIÁŠE PROROKA
Jak v poušti lev, tak v skalách černá zmije a v moři červ má právo žít a růst – ó Izraelští, kdy váš nářek zmizí a tupá stížnost vašich zprahlých úst? Noc bezedná, jež na kraj celý padla, mne vedla k srázům, kam jen slepý smíš, a co jsem zřel, to vyprávím vám dneska, že nevydržím, nevydržím již: Tři ďábly zřel jsem, na žernovu strašném konali práci – svět byl hrůzou tich – jež otřást měla sloupy země kolem i stolcem toho, jenž bdí v nebesích – jediné zrno ti tři ďasi mleli, jediné zrnko menší nežli prach, jež moudrost věčná vybrala si kdysi a pro vzrůst už, když svět byl v temnotách. Ó Izraeli, znáš těch ďasů jména? 62 Vrch každý mohou semlít na padrť, já v žilách led už místo krve cítil a do mých tváří dýchala už smrt, leč se skal těch mne přece nesrazila ta práce obrů, peklem najatých – svět zašuměl a náhle zajásal si a jak by anděl sám byl na mne dých – nadarmo kámen jako hora sténá, nadarmo ďábli ježí obočí, než nadějí se a teď zas! a zase! z pod žernovu zas! zrnko vyskočí... Nadarmo všechno! Zase vyskočilo a marně zas je chtějí rozdrtit, kol jak by celé burácelo moře a temnem meč se archanděla kmit’ – teď zapadlo jim, hledají je, marně –! Nadarmo dupou vztekem zuřiví, nahoře orel pod oblaky pluje a slunce nese úsměv zářivý: 63 Nač věšet hlavu? Jedno jen chce osud, když nechal žít už vaše praotce – máš kořeny, nuž rozkveteš a vzrosteš a celý národ vydá ovoce –! 64

ČERVENCOVÉ ODPOLEDNE
Vykládala žába v louži: Já div žalem nezhynu, není velkých vášní v světě, není ani hrdinů! Sekundoval k tomu vrabec od rána až k večeru: Kdo tu žvaní o krahujcích – jen když já se nažeru! Předla kočka si svou píseň brousíc drápky na plotě: Nejsem silná, nejsem krásná – co mi po vší holotě? Bzučí sršeň: Jak to jenom lidi vůbec napadlo, duch že zbraní může býti lepší než mé žihadlo? Vyložil to moudrým slípkám 65 sestárlý pes pensista: Každé větší nadšení je rozhodně věc nečistá – jen kdyby ty velké stíny za horama nečněly – jaký život žili bychom, pane bože, veselý –! Temno... Bouře... Jak to prásklo v němé kouty se všemi –! Jen ty stíny jako bozi živy chodí po zemi... 1915.
66

ZAPOMENUTÝ HRDINA
„Jeho jméno nebylo zjištěno, jeho tělo zmizelo...“
Svět vratký je, ty místo však v něm hledej, stůj na něm do smrti, znej sám svůj pořádek – jdi třeba pod svět za ním, jdi za ním, nebo se – a nechť tě rozdrtí los krutý zítra, dnes: ty věčnost v sobě nes! Vždyť jenom tak svět cítíš kolem sebe a nejsi mrtvý brak, jenž v dobách zoufalých jen bídu svoji vidí, v kout někam zapadne, tam čeká na zázrak – ty’s pevně v zemi vrost’ – svou konej povinnost! Zní z toho zpěv, že bůh sám rád ho slyší, když nebem zachvívá, zní onen z toho zpěv, jímž zhaslé věky budíš, že cítíš Kyklopů kol dunět kladiva, 67 jež z tmy zas vynesli... Co na tom, zhyneš-li? On tušil to, však málo věděl o tom, tím víc však zpříma šel, když osud přepad’ ho, jak orel ovci v horách, a gestem jediným ho poslal do pekel. Chceš věčné věky žít? Jdi rozkaz vyplnit! To bylo v noc, jež lákala svou krásou. V poduškách Toulon spal, v přístavě loďstvo s ním, když jako granát náhle si ostře nad lodí zlý poplach zahvízdal... Kouř schodištěm se táh’ a šuměl v temnotách... Táh’ jako had a šuměl noc už celou, konečně zasyčel. A trubka vřískla hned: Loď hoří! Pomoc! Hoří!! Nejhorší na ni dnes se vplížil nepřítel! A má ji výbuch snad do trosek rozmetat? 68 Jak lišky z děr vše na palubu spělo v směsici zmatené... Prach sám že chytl zas? A smrt že z toho kouká? Jak – dole zář že zřít je možno plamene? Ten praskot neslyšíš? Je u pracháren již! Zas trubky hlas! Řev sirén ze tmy duní, paniky signály – to všechny lodi kol, jak lidé v děsu činí, se též svým pokřikem do noci ozvaly, až v posled všechny řvou úzkostí šílenou: Zatopte loď, než požár všechno zdolá, do práce každý hned, kde živel řádit chce, tam rozum laso splétá a klidné rozvahy vše zmáhá výpočet! Nuž k pumpám každý spěj a hlavy neztrácej! Za kouřem zatím žár se zdola dere, jenž všechno roztaví. 69 Na můstku marně povel dneska rozkaz stíhá, kol zmatek tančí už svůj tanec bezhlavý... – Tys’ byl tam dole? Stůj! Co’s viděl? Vypravuj –! – Tam výheň je a na stěnách již hlodá – co chce však kapitán? – Proč ventil zavřel se – proč nepropouští vodu, což zničen je snad též a ohněm rozežrán? – Já k němu dojít chtěl, leč pro dým nedošel. A mám-li vše, co dole zřel jsem, říci: už všechno marno je, já nemoh’ nikde stát, tak rozžhavil vše oheň, my marně dáváme se s živlem do boje, leč poruč, co chceš sám: já stojím, poslouchám! Pár zbabělců už přes palubu skáče, což konec blízký je? – Ne, vnikni znova tam, kde smrt snad už se chechtá, tvá ruka najde ji a snad ji zabije, 70 jdi za ní, vnikni k ní, ten chechtot zakřikni! A vskutku kouř – hle, všade už se chechtá a jiskry tančí v něm – loď zdá se točí se a paluba se zvedá, což zhyne „Liberté“ přec v moři plamenném? Když všade však je zle, co praví srdce tvé? Je naděj tu a tam, kde naděj zbývá, muž nikdy neváhá! – Jak lasice se mih’ a v černé díře mizí, nechť chvěje strachem se už kolem podlaha, on ničím nezmaten svůj úkol vidí jen... Jde, běží, klesá... rychle hned však vstává, a běží zase dál, ač rána vstříc mu hřmí, on hromu toho nedbá, jde rovnou do mračen, z nichž první blesk už vzplál, jde, sotva lapá dech, jde bytost v plamenech... 71 Jde, běží, klesá... nad ním dělo vzdychá, než vydalo svůj vzlyk, on běží dál – teď po čtyřech se plazí – ach ještě okamžik, jen ještě okamžik –! Teď pad’ – teď hlavu zved’ – z tmy nový blesk však vzlét’ – a sopky smích se ozval nad Toulonem... Loď pyšná zmizela, sta lidí s ní... kol v nářek vše se dalo: Což byla na lodi jen srdce zbabělá? Tu hrdina však vstal a všem se ukázal: Šel dolů tam, ač výbuch vstříc mu dýchal svým dechem smrtelným, jej vedla povinnost – jej nezalekla hrůza, jej plamen nezdržel, ni blesk ni kouř ni dým – ach, prostý hrdina – kdo dnes naň vzpomíná? Svět vratký je, on místo však v něm našel, stál na něm do smrti, 72 znal sám svůj pořádek, šel do podsvětí za ním, víš, co to znamená? I když ho rozdrtí los krutý zítra, dnes – on věčnost v sobě nes’! 73

HRDINOVÉ JIŽNÍ TOČNY
Evans, Oates, Bowers, Wilson, Scott.
Půlnoc věčná... Z nekonečna padá matný světů svit. A v tom svitu utýraná táhne smutná karavana – kolem smrti dýchá klid. Půlnoc věčná... Z nekonečna jak by vlastní zvonil smích: přelud není to ni bajka, na točně vlá cizí vlajka, ne však vlajka ze snů tvých. Půlnoc věčná... Z nekonečna ostrý vítr v záda šleh’. Se sokem šlo štěstí jiné! Noha sotva vpřed se šine, síla chabne v ramenech. Všechna práce jak by marná 75 do propasti poklesla. Utýraná žalem, hořem, karavana sněhu mořem bloudí loď jak bez vesla. Mrtvě slézá vrchů témě, mrtvě sjíždí zrádný sráz, stínů pět už sotva dýchá, z mrtvého kol kolem ticha mrtvě zní i stínů hlas. Časem vůdce hlavu zvedne, povzbuzuje, zavelí – leč co zraky jeho vidí? Patří ještě v řady lidí sám se svými přáteli? Oči žhnou a nad očima jak by blesky kmitaly. Hlavu výsměch sudby mučí, ve spáncích to skorem hučí šílenství již signály! 76 Zas na chvíli – zastavili, spánek však jak vlkodlak stále jen se kolem plížíplíží, a když lehne, bolí, tíží, podrásá tě, nechá pak... Jako žebrák táhne domů, vrátit kdo se moh’ jak král – ráno zas ty oči žhavé, vpadlé tváře, popelavé – jak by každý z mrtvých vstal! A zas dál se stíny sunou, velké věci matný stín: Zač jsi dát chtěl i své žití, moci teď to s sebou vzíti, ukrýt někam do hlubin! A zas dál se stíny sunou, v líce bodá ostrý led: jako práce trpasličí za tebou se cíl tvůj tyčí na věky už – naposled! 77 A zas dál se stíny sunou, jako výjev komický, táhne dolem karavana, marnou prací utýraná, oklamaná pro vždycky. Na hory teď zase stoupá, teď zas příkrý sjíždí svah, teď však stojí... Jeden z pěti, přec to nemoh’ vydržeti, na zem padl ve mdlobách... Zvedají ho... Obr tělem chví se, samá rána, vzdech. V oku vzteku visí slza, na hlavě krev černá zmrzá, krev lze zřít i na ústech. Volají ho – marná práce, ruka visí bez vlády, všechno dosud nestačilo, osud chtěl mít celé dílo, přišel ještě s úklady! 78 Na druha druh zmaten hledí, je to předzvěst konce snad? Dálka písní hrozivou zní, zraněný na saních blouzní, utíkat chce, utíkat... Zase dál se stíny sunou po závějích padolu. Po třech dnech se zastavují, kolem ostré větry dují: sáně vezou mrtvolu! Čtyři stíny hlavu chýlí, nad mrtvým se sklánějí, co v těch očích chtějí čísti? – Životem svým nejste jisti, zanechte všech nadějí! Kolem hrůzy jízda hvízdá, slyšet vichrů třesk a ryk... Tu ach, druha pochovali, na vrch ledný balvan dali, jak to starý káže zvyk. 79 A zas dál se stíny sunou, teď však už je žene chvat, metelice kolem divá tanec smrti tančí, zpívá, v těle vyje šakal hlad. Do nebe až sáně letí, jak je smršti zvedá dráp – čtyři stíny bez nadějí vichrem tím se potácejí – zase nový klesá chlap! Obličej má jako dítě, dětsky též se usmívá, pomalu se s ledu zvedá, ne, on přece ne – se nedá, duše na Smrt žárlivá! Dál se tedy stíny sunou, zmatek smyslů kryje stan. V noci sténá srdce prosté, zatím dál co venku roste bouře s vichrem na orkán. 80 Tři dny stan ta muka skrývá, velké duše bolest, žal, čtvrté ráno zbědovaný, vstává chorý, samé rány, zdá se, že se pousmál. Opravdu se pousmívá, na tři druhy hledě tak: Nečekejte, dále jděte, mne už sotva naleznete, čekáte snad na zázrak? Modlil jsem se k bohu v noci, aby můj si život vzal – nechtěl... Co mi tedy zbývá? Ve vás je má duše živa, nač bych dél vás zdržoval? Jako přízrak vyšel v bouři, jako blesk se ztratil v tmách. Mířil osud na člověka, ale našel víc než reka – po ostatních také sáh’. 81 Jako stíny dál se vlekli, pak zas v bouři zapadli, mrtvoly dvě v ledné dáli po nových se mrtvých ptaly, živí v hrob se pokladli. Týden celý vydrželi, než je jižní shltil sníh. Pak i slunce v mlhách vzplálo: na pláni pět mrtvol spalo, orkán sesláb’, zmlk’ a ztich’ – – Znáš tu celou historii? Rozkvetla v ní lidstva krev. Pro ni ženy v chrámech lkaly, muži jako skály stáli, k nebesům zněl víry zpěv. Tmavý bod se v dálkách tratí... stan, v něm konec pouti je. Kolem spí zas půlnoc věčná, 82

NÁVRAT
Ben nepřivez’ si domů nic než starou harmoniku, ač obeplul a viděl skoro celý svět –! Kde kdo se podivnému diví námořníku, rodiče hlavou kroutí, milá v koutku pláče, jen Ben je klidný nějak – sestár’ na pohled... Ben nepřivez’ si domů nic než starou harmoniku, ač starý otec loni ledaco si přál – na všechno zapomněl syn v krajích při rovníku, nic matce nedones’, ni milé škeblí šňůru, a přec do dveří vešel jak sám admirál –! Ben nepřivez’ si domů nic než starou harmoniku, a přece hrdě chodí celou dědinou! Do krčmy nejde však a jen po starém zvyku jde k strážci majáku a tam si vykládají a šťastnější jsou spolu každou hodinou... Ben nepřivez’ si domů nic než starou harmoniku, a přece úsměv září jeho na líci – v písničkách není dnes už stopy po mladíku, 83 muž čouhá z Bena, tak že strážce jistě ho pozná na břehu i mezi tisíci... Ben nepřivez’ si domů nic než starou harmoniku a proto miluje ho tolik srdce mé! Nač nosit dárky domů pro slovíčka díků – svět strnul v nás a s jeho krásou v hlavě kamkoliv na zemi a chlapi dojdeme! 84

ČERVEN
Toť měsíc síly, zemí probila se všech barev přívalem, a nyní slávou kypí, hřmí a duní v zmužnělém srdci tvém. Kam koniklec, kam sasanky se skryly – zvěst jara lákavá? Kol žito písní statečnou se vlní a třešeň dozrává... A dálky, dálky, jakým teplem vábí – až hlava poklesá! Jak zahrada, v níž houpají se víly, se níží nebesa. Kraj bohům v rukou jako prapor slávy se chví a třepotá... Ten prapor vem a s ním, co všechno dá ti teď síla života –! 85

ROZMARNÝ VEČER
Je to večer, jakých málo – lampa matným světlem bliká, ve mně smělou hudbou kypí zase srdce námořníka. Zřím svou první lásku mladou, světa kus mně otevřela – za tebou však, moje touho, jak by věčnost plála celá... Druhá láska z hrobu volá, tisíc snů ji obejímá – s tebou však, má velká touho, nejkrásnější ze všech dřímá! S třetí láskou jako sokol mužně moje touha pluje – nad tebou však moje vášeň jako orel poletuje – hle, tu na mne záříš ze tmy, 88 až se krev má rozpěnila: mít tě zítra ve své moci, jachto, moje krásko bílá! 89

MOJE VLAJKA
Což se mi to jenom zdálo – proč však úsměv na rty sedá? Ještě včera byla u mne tesknota a mdloba bledá, dnes ať nebe jasem hoří – moje vlajka ve mně vlá! Moje vlajka! Ušil jsem ji, jak by snad ji slepá šila, ze svých snů jsem třapce přidal, by se větrům zalíbila, divná hračka, ale je tu – třepotá se, má se k světu – moje vlajka ve mně vlá! Proč jen dříve stíny zřel jsem potácet se místo lidí? Jak jsem svoji vlajku sešil, prosté oči co vše vidí! Svět tu stojí jako panna 90 tancem trochu udýchaná – moje vlajka ve mně vlá! 91

VŠEMI CESTAMI
A kolem jdou kupčíci, čachráři, kupují, smlouvají, kramaří – a kolem jdou chytráci, lakomí, kupují poctivost, svědomí – a kolem jdou chromí a hrbatí, za každou lichotku zaplatí – a kolem jdou z trhů a na pouti, nevím, kam dříve se vrhnouti: nuž pověz jen, naznač jen, srdce mé, kterou my cestičkou půjdeme? – Spíš mně dovol otázku malinkou: jakou ty chceš jen být výjimkou? 92

VESELÁ MODLITBA
Odkud jen to náhlé čisto pod nebesy nad lukami, což pak v lese ženky tančí, že to hlavu plete, mámí? Zahrada je skoro prázdná, stromy ale vyšňořeny, jak by se tam nahrnout měl výlet jakýs rozblázněný... Stromy kvetou! Hloupost stará! Dnes já tebe v srdci nesu, a že je tak čisto kolem, též svým listím, bože, třesu. – Jak by hudba v hlavě hrála, dojem za dojmem se honí, žádný prázdný, žádný hluchý – oč jsem tě to prosil loni? O peřejích mluvil jsem ti, 93 jež se kamsi v prázdno řítí – dneska chtěl bych dole v řece, třeba pstruhem jenom býti... A že se teď u stolu tam milý s milou rozesmáli: aby pro ně chytili mne, by si na mně pochutnali. 94

MLÝN POD VRCHEM
JáJá, Martin Vávra, vnukům svým tu píšu a přeji si, by každý z nich to čet’: já viděl mnoho, ještě více prožil, já provandroval široširý svět, leč bůh když mlýn mně tady v horách přidal – jak za to, Pane, se ti odvděčím? – tu bylo mi, jak ženu byl bych dostal nejhezčí ze všech, s věnem největším... Co v světě zřel jsem, často marnost byla a hoře vzešlo z také marnosti – a vím, jak tam to dopadá, kde lítost a strachy potom kde se zahostí: dva z pánů svých jsem doprovázel k hrobu a muzika jim smutnou zahrála – ta pyšná srdce věčnou vřela pýchou a pukla proto náhle zoufalá! Já mnoho užil, spočíst však to mohu, když vzpomenu si, co pak ještě snad urvat mi dali lidé všelijací, 95 jak jsem je kdysi také míval rád – radosti vratké, je vás mísa plytká a lžicí u dna jsi tu v hodině, kolem se díváš: přátelé už přešli a se svým stářím zbyls’ tu jedině... Bouřlivá krvi, těm se nesměj řádkům, píšu ti jenom, sám co pevně vím, a vím, co vím: jsem na mlýně tu pánem a s pánem bohem účtuju jen svým – a bůh ten pán je ovšem přelaskavý, leč nehne se, když svou jsi zradil věc. Po světě hoň se, leč když přec se vrátíš, co uvidíš tu dole na konec? Mlýn pod vrchem... Nad vodou trámy pevné, z nich ani jeden myslím trouchnivý, v stavení práce, jež i s klubkem dětí tě do smrti už čestně uživí – nad splavem ryba za rybou se honí, na lukách drobná voní otava a na mých štěpech hruška nejsladší snad pro tvoje vnuky zvolna dozrává... 96 Co více chceš? Že je to málo všechno a bytost že tu tvá je nerada? Pak do mlýnice zajdi si a poslyš, jak žvatlá si tam kolo, vykládá: vy klády z hor, nač vzdycháte mi pořád a po lepším se ptáte údělu? Per do mne, řeko, jak jen chceš si divě, já na práci tvou zlost ti přemelu! Ach, lepší úděl! Z nicoty jsme vzešli, zde „nic“ ti zrno drtit pomáhá – jen klíny když tu na svém drží místě, pak zbytečna i síla, odvaha – do díry temné žluté zrno padá a bílá mouka teče z kamene: ta tma je teplá, hoď tam, hospodáři, i všechny sny své, lásky zmatené! Do tváře lidí nedívej se tolik, jak do své vlastní – první šedý vlas víc často poví nežli kniha svatá a vlastní výkřik knězův nežli hlas – svou duši, hochu, kdybych moh’ ti dáti: 97 můj mlýn byl mužství mého pevný hrad, zde smích můj zněl, zde potichu jsem plakal – svou duši, hochu, kdybych moh’ ti dát –! A na svou bábu také při mně vzpomeň, jak břečťan k dubu ke mně přilnula... Kde jstejste, vy chvíle, spolu kdy jsme žili, kde jstejste, vy bouřky, ticho minula? Tady to bylo – lidé dva tu byli – dvě hlavy mladé se tu mučily, by štěstí našly, jiným předaly je a marné bylo jejich úsilí? Jak pevná klec na ptáka bez pařátů ať tenhle mlýn mněmě nikdy nečeká! Zde tvůj je svět – já z oněch světů čekám, že najdu vždy v něm hnízdo člověka. Každého žití smysl věc je prostá a konec vášní lidsky prostý je – zde tvůj je svět – a blázen, kdo z něj hřebík z marnosti pouhé jenom probije! JáJá, Martin VávraVávra, toto pro vás, děti, 98 a pro vás, vnuci, toto vše jsem psal. Zde hrad byl můj, zde archa vaše bude! Vy plujte na ní mořem širým dál, jak psal jsem, žijte a bůh nedopustí, by na ostré snad vjela úskalí... Napsáno roku 1810, kdy evropské se říše trhaly. 99

LASIČKA
Ni krásný pták, co na větvi si used’ a barvy mění jako hedvábí, ni pestrý plaz, co pod listím se hýbe, mou duši věru tolik nevábí, jak teď, když vidím tebe prchat z trávy, a přes hrudy tě tanec nese hravý, má lasičko! Vše sluší ti, jak jen ti slušet může, i teď ta chůze krotká, nesmělá, i teď ten skok, jenž po koroptvi mířil, že zděšena až nad les vzletěla, pod vousky řada zoubků se jí směje, zklamání tebou, zdá se, nezachvěje – má lasičko? Ta divná hra! I smysly jí se matou, což příroda svůj závoj shodila? Jak nahá žena přede mnou tu tančí tak divoká a zase rozmilá – má duše kams jak myš v tmu díry sjela, 100 jak shůry pták, teď dívám se, co dělá má lasička... Co dělala by? Zpříma hledí na mne – ten pohled něžný a tak pátravý! Což krásná Kirke v tebe změnila se –? Co mně to vínem stouplo do hlavy? Což tvoji bozi už se nenavrátí? Za ženu dneska museli by dáti mně tebe, lasičko! 101

ŠTĚSTÍ
Venku prší, bláto kypí, nabotnalý hrozen praská – a nás drží na svém klíně v našem koutě doma láska... A tvé rty zas touhou pálí, nevím, zda jim srdcem stačím – ale ustaň s štěbotáním, se svým štěbotáním ptačím – slyš, to ticho! Venku prší... Teď se slunce pousmálo – jako by nám za dveřama nahé děcko zacupalo... 102

ROZHODNUTÍ
Milenko moje, v krátké době už stokrát mně to zmátlo smysly, že sotva hodíme se k sobě. Tys útlá a já poznal mnoho, co zaplatil jsem těžkou daní, a nevím, jak tě šetřit toho. Mé srdce váhá – leč tu zrovna v tvé očí zřím a dej mi ruku! – mně páteř bůh snad tenkrát rovná. Jak tětiva jsem v ruce jeho i prsty cítím, jak mne svírá, mne váhavého, zkroušeného: tvá něha když mou duši přímí, buď mou jak já i se sny svými! 104

ZLATÝ MOST
Ten most bys vidět měl, je věky obemšelý, na každý kámen sobě úsměv stáří sedá – a přece září můstek do pohádky celý a ve své nádheře až do nebe se zvedá... Když milá v podvečer se na něm zastavila a do hlubiny pod ním v klidném tichu zírá: tu stříbrem chví se na něm každá malty žíla a z mrtvých kvádrů zvoní píseň všehomíra. Tu zastavil se čas sám nekonečně dlouhý a věci beze jména prostorem tu plují – a jen tam dole kdesi všechny tvoje touhy jak modré šipky rybek šerem proletují... 105

MRZÁK A KRÁSKA
Miláčku bohů, až mne zase spatříš, už nedívej se těma očima, jež litují... Já viděl břízu v tobě, nejhezčí břízu v jarní vroucí době a já ji objal, přilnul k tomu kmeni rukama svadlýma. Milenko muže, kterým nesmím býti, já oběma vám přeji štěstí rád až do smrti... Což myslíš, teskné stíny,stíny že dýchly na mne dechem umrlčiny, a že mé srdce, že i ducha mého pokořil hlad a chlad? A ženo – znáš-li něco už z těch žalů, jež ze dne noc a z noci robí den, pak zastav se –! A usměj se s té výše, kam nedojdu, a pousměj se tiše, že hlavu nížím a že zas ji zvedám tvou krásou unesen... 106

CHLAPEC A DÍVKA
A mně se zdálo dnes, můj milý, spolu že sadem jsme chodili, byla tam cestička veselá, nad námi jablka voněla... – Proč jsi se nyní tak usmála, trhalas jablíčka, trhala? – Rády by ruce mé trhaly, sliny se v ústech jen sbíhaly... A mně se zdálo dnes, má milámilá, na zrnko máku ses změnila, já plachý pták stál jsem opodál, se zrnkem očima jsem si hrál... – Proč tvoje čelo teď zvážnělo, což se ti do zrnka nechtělo? – Chtělo se, jen jsem však vyskočil, celý svět se mnou se zatočil! 107

HLAS ŽIVOTA
Ten den byl opojný a přece tolik čistý, jak v lesích by se narodila sláva. Jak běžec doběh’ jsem a osud cenou sám svou trubku stříbrnou mně do mých rukou dává. Ji beru bez chvění a bez rozpaků také, ač jistě prudký spěch krev žene do mých lící... Ó slyším její hlas a hlavu hrdě pnu nad půlnoc malátnou a život v koutě spící! Přes hory doly zní dnes její hlas, kazu v něm není, nejmenší dnes chyby: spí láska v něm, že kdybych silněj’ zadul, za ním i srny všechny přiběhly by. 108

HAFIZOVA HOSPODA
Což musím ještě vůbec mrknout na tě, bys vína dones’? Které, dobře víš! Dnes ještě básník v koutě poleží si a zítra možná nevrátí se již... Sem postav je! Má zas tu vůni starou i oheň, také tác ten špinavý se nezměnil... Ne, pro mne nezmění se už nic a čas – se sotva zastaví... A přece – dřív jak všechno měnilo se! Jen krátce na věc svůj jsem upřel hled, nevinnost hříchem, vzpoura ctností byla a starcem chvělo kouzlo mladých let... A hlasy ďasů do noci mne vedly a anděl ráno za ruku mne bral, tak, táci z mědi, jak tě nyní vidím, já jenom tak jsem Hafizem se stal. Pak pokora mnou vrhla k zemi cele, 109 však žízeň smyslů spolu šílená – oh, na čem na všem rozbít hlavu chtěl jsem a za čím za vším rozpřáh’ ramena –! Po týdny celé těžkým postem stůňu, pak zase chci, co na očích jen zřím – tak na stříbro, jak teď tě, táci, vidím, mne tavil život se svým tajemstvím... Co potom přišlo? Řek’ bych tomu láska – bůh koho rád má, tomu dává sny: já snil je všechnyvšechny, a když z nich jsem procit’, svět kolem nejvíc byl mi úžasný – Však teď už pro mne pranic nezmění se, já celý sám se jenom proměním, a táci zlatý, jak tě nyní vidím, jen usměj se, já o všem dobře vím –! Já o všem vím a chválím boha za to, a radost nevinná mne zase proniká: za dvorem růže na květ vzácný pučí a pod ní slyším zpívat slavíka... 110

STRÁŇ ŽIVOTA
A vyšel jsem, žití kam vrhla mne vlna, kol do dálek nejhezčí země se táhla – dřív neplodná prsa teď vypiala plná a hýřila květy – dřív žalostně spráhlá... V těch dálkách jak bílý by hltal vše vír a modlitba jak by tam dozněla kdesi – mé srdce i ducha jal zázračný mír a hlubokou vážností strměly lesy. Já zmaten jsem stanul – šel zas výš a dál – a nepusť mne z ruky už nikdy, má touho! – jak ve snách jsem bloudil a zase jsem stál a díval se, díval se dlouho a dlouho... V té hloubi jak pohřeb by skončil se dnes a k svatbě jak zvonů by srdce zas bilo – tam za mraky tmavými čistý se nes’ a pod ním jak slunce by démanty silo... Já omámen díval se, nemoh’ se hnout, 111 má bytost však plamenem pochodně plála: s té stráně se valil snad všech lidí proud, jak vojska by do světa s hory se brala – vše bez hluku, tiše... však ve tvářích všech byl výraz jak výkřik, jak obloha širá: já viděl tu dítě, snů vedl je dech, já viděl tu starce, jak beze snů zmírá – já viděl tu ženy, šla za hříchem panna, šla za děckem žena, jež zklamána byla, a za nimi tichá a neudýchaná jak po špičkách šla si i tvá i má milá – já viděl tu mužů se zástupy hnát, sem tam jak by ruce čís praporce zdvihly, a viděl jsem obry tu bez hnutí stát, a za nimi stíny jak šelem se mihly – a viděl jsem nohy, co šlapaly květ, a viděl jsem jiné, co nestřásly rosy, já postavy viděl, šly na krátko zpět, ale zas ku předu letěly bosy – 112 A viděl jsem ruce, jichž nezvedne nic, a viděl jsem ruce, jak větve se chvěly, a viděl jsem ruce, jež vždy chtěly víc, a viděl jsem prsty, jež svět chtěly celý: já omámen díval se, nemoh’ se hnout – a náhle má bytost též v pochod se dala... kol tváře mně odvěčný zašuměl proud a celá stráň jak by se s úsměvem ptala: Kam jdete, ó stíny, kam žene vás čas v tu závratnou hloubku, jež láká a děsí? – Teď dolů jdem, dolů, však přijdeme zas a na tobě před smrtí zatančíme si! 113 OBSAH
I. Má loď. Dopis. Melancholie. Kain nad pouští. Za mrtvou. Neplodná země. Rozhodný okamžik1–17
II. Zimní vyhlídka. Teskný večer. Tra- gické zjevení. Noční setkání. Opu- štěný milý. Zoufalá modlitba. Bouře nad lesy17–31
III. Z nemocnice. Májový večer. Bo- hémská krčma. Slovácký hudec. Rodný kraj. Žárlivá píseň. Modří ptáci hor33–46
IV. Rád byl bych. Můj sen. Jediný strach. Veselá ballada. Bláznivý milý. Chlapec a delfín. Kolchis47–59
V. Vidění Izaiáše proroka. Červencové odpoledne. Zapomenutý hrdina. Hrdinové jižní točny. Návrat. Červen61–86
VI. Rozmarný večer. Moje vlajka. Vše- mi cestami. Veselá modlitba. Mlýn pod vrchem. Lasička. Štěstí87–102
VII. Rozhodnutí. Zlatý most. Mrzák a kráska. Chlapec a dívka. Hlas ži- vota. Hafizova hospoda. Stráň života103–113
[115] OD TÉHOŽ AUTORA:
Verše: Plamínky, Černovská masakra, BalladyBallady, (v tisku: Tiché srdce),srdce). Prósa: Podivíni, Dvě povídky, Kamarádi Svobody, Díže a Její pohádky. Dramatické práce: Juanův konec, Klíč, První deště, Mefistofeles, (Ve Květech: Prorok a Propast věčně krásná), Theseus, Janošík (dvojí vydání), (v tisku: Píseň života a Mrtvé moře).
Jiří Mahen: Duha. Vydal nakladatel Fr. Borový v Praze, v úpravě V. H. Brunnera. Vytiskl E. Leschinger v Praze 1916.
E: lp; 2005 [116]