KAIN NAD POUŠTÍ

KAIN NAD POUŠTÍ
Když kyj jsi zvedl, nuže udeř, udeř a neodcházej náhle bez hlesuhlesu, jak jiní šli...! Což každý hned mne pozná a já svou kletbu věčně ponesu? l v strži lev tak vyhnul se mi včera a k zemi skrčen plazil se jak had – ty nebe věčné, živořením věčným což okamžik svůj musím odpykat? Zas prožívám ho... Abel, anděl bílýbílý, nad ohněm stojí šťasten docela, můj kouř jak přízrak po zemi se válí, jež pod mým rádlem těžce úpěla, Na jeho lukách požehnání dříme, na rolích mých klas vyrost’ na posměch, je prázdný, hluchý... On jak anděl stojí, má duše zná jen závistivý vzdech. Oh, moci jenom na okamžik postát 11 nad jeho ohněm v klidné závratizávrati, jak stojí on! Což z ráje bývalého do mého mužství nic se nevrátí? Hle, jeho dým jak rovně k nebi stoupá – můj nohy duchů jak by šlapaly, což každá obět moje marná bude, on vidí zem, z níž otce vyhnali –? Teď usmál se... Ne, ztráty té on nezná a závisti snad vůbec nepozná, mou duší vzpoura nejstrašnější třese a žízeň pomsty, vůle přehrozná – Nuž – stalo se! V mých očích uděšených však dále ční ta jasná postava. Proč každý prchá, sotva uvidí mnemne, a na životě mne tu nechává? Já pomstil se a proto pro mne zhynul bůh, který chápe a tak odpouští? Pak slunce žhavé, aspoň ty se smiluj a vyběl moje kosti na poušti! 12