DOPIS

Jiří Mahen

DOPIS
Můj příteli, jak lehko vyčítati lze člověku, že zbaběle se vzdal! Tvé psaní horlí, po východu volá a plné práci, která jenom zpola se povedla, jak ještě náš by planul kdes ideál... Jak nemocný si připadám dnes zase, když píši ti... Já cítím příliv sil, leč nevím, jak a kterak vše to říci, já mluvit moh’ bych věcech o tisíci, leč nechci, že jsem klidnou času práci snad pochopil. Mé staré snění, už jsem myslil věru, že na něm pranic, pranic nedříme! Ty budíš je – a já si lidsky říkám – snad zas nás možná nedovede nikam, leč budiž tedy! Zase zakotvíme, kde musíme –! 8