VIDĚNÍ IZAIÁŠE PROROKA

VIDĚNÍ IZAIÁŠE PROROKA
Jak v poušti lev, tak v skalách černá zmije a v moři červ má právo žít a růst – ó Izraelští, kdy váš nářek zmizí a tupá stížnost vašich zprahlých úst? Noc bezedná, jež na kraj celý padla, mne vedla k srázům, kam jen slepý smíš, a co jsem zřel, to vyprávím vám dneska, že nevydržím, nevydržím již: Tři ďábly zřel jsem, na žernovu strašném konali práci – svět byl hrůzou tich – jež otřást měla sloupy země kolem i stolcem toho, jenž bdí v nebesích – jediné zrno ti tři ďasi mleli, jediné zrnko menší nežli prach, jež moudrost věčná vybrala si kdysi a pro vzrůst už, když svět byl v temnotách. Ó Izraeli, znáš těch ďasů jména? 62 Vrch každý mohou semlít na padrť, já v žilách led už místo krve cítil a do mých tváří dýchala už smrt, leč se skal těch mne přece nesrazila ta práce obrů, peklem najatých – svět zašuměl a náhle zajásal si a jak by anděl sám byl na mne dých – nadarmo kámen jako hora sténá, nadarmo ďábli ježí obočí, než nadějí se a teď zas! a zase! z pod žernovu zas! zrnko vyskočí... Nadarmo všechno! Zase vyskočilo a marně zas je chtějí rozdrtit, kol jak by celé burácelo moře a temnem meč se archanděla kmit’ – teď zapadlo jim, hledají je, marně –! Nadarmo dupou vztekem zuřiví, nahoře orel pod oblaky pluje a slunce nese úsměv zářivý: 63 Nač věšet hlavu? Jedno jen chce osud, když nechal žít už vaše praotce – máš kořeny, nuž rozkveteš a vzrosteš a celý národ vydá ovoce –! 64