NOČNÍ SETKÁNÍ

Jiří Mahen

NOČNÍ SETKÁNÍ
Jak často, osude, když nocí kráčím sám, svých ztracen v úzkostech o jasno v duši své, jak polámaný strom si náhle připadám! Kde jste, mé kořeny, co ve vás hlodá, rve, že mízy necítím, ni jaro když se hlásí? Kol větrů náraz jako harfa zní, leč v strunách jak by smrt jen zahrála si... A stůj přec, osude, ať ve tvář tvoji zřím! Na tanec tvůj už nechci groteskní se dívat dál, neb vím, co dobře vím: jsou věci v světě, které rozteskní, pak bytost rozruší, že k zemi padne zvěří, již lovec smečkou uštval chrtů zlých, a člověk umře si a sotva stínu věří – Což ještě nestojíš? Dál tančíš přede mnou? Můj vnitřní žár že k tanci takt ti dává? Teď stojíš přec, leč co to zří má hlava: jak teď jsi změnil svou zas tvářnost tajemnou? Jak jehně lidské ztratilo je stádo – 26 v mé oči děcko zří, že všechno ztratilo tu a že prý jako já by kamsi domů rádo... 27