MŮJ SEN

MŮJ SEN
Kostelík bílý – na zdech z Písma řádky – nálada všude přísně slavnostní... Na kalich míru mužů zraky hledí, dokola ženy v zbožné úctě sedí – od stolu Páně slovo boží zní. Vy všichni, všichni, kdož tu marně lkáte, sem ke mně pojďte, já vás potěším! Ty sám to víš, to nejsou planá slova – tvé hříchy obět smyje beránkova a pevná víra bude zas ti vším! Chceš palmu žití? Musíš věrný býti a vytrvat v té síle do smrti! Snad i ti psi tu pochopili chvíli, do pracek hlavu tiše položili a u dveří se sotva zavrtí... Teď řada mužů ke stolu se bere – kol píseň zvoní jako ryzí kov – do oken záře půlnoční se dívá, 50 široká záře a tak milostivá, i kněz že ruce rozpřáh’ beze slov... Ten divný sen mne lokty přeněžnými častokrát hýčká, že se vzbuzen ptám: což takhle jen má bytost našla by se, mé všechny touhy zde by napily se a knězem tím bych já měl býti sám? 51