Když kyj jsi zvedl, nuže udeř, udeř
a neodcházej náhle bez hlesu,
jak jiní šli...! Což každý hned mne pozná
a já svou kletbu věčně ponesu?
l v strži lev tak vyhnul se mi včera
a k zemi skrčen plazil se jak had –
ty nebe věčné, živořením věčným
což okamžik svůj musím odpykat?
Zas prožívám ho... Abel, anděl bílý,
nad ohněm stojí šťasten docela,
můj kouř jak přízrak po zemi se válí,
jež pod mým rádlem těžce úpěla,
Na jeho lukách požehnání dříme,
na rolích mých klas vyrost’ na posměch,
je prázdný, hluchý... On jak anděl stojí,
má duše zná jen závistivý vzdech.
Oh, moci jenom na okamžik postát
nad jeho ohněm v klidné závrati,
jak stojí on! Což z ráje bývalého
do mého mužství nic se nevrátí?
Hle, jeho dým jak rovně k nebi stoupá –
můj nohy duchů jak by šlapaly,
což každá obět moje marná bude,
on vidí zem, z níž otce vyhnali –?
Teď usmál se... Ne, ztráty té on nezná
a závisti snad vůbec nepozná,
mou duší vzpoura nejstrašnější třese
a žízeň pomsty, vůle přehrozná –
Nuž – stalo se! V mých očích uděšených
však dále ční ta jasná postava.
Proč každý prchá, sotva uvidí mne,
a na životě mne tu nechává?
Já pomstil se a proto pro mne zhynul
bůh, který chápe a tak odpouští?
Pak slunce žhavé, aspoň ty se smiluj
a vyběl moje kosti na poušti!