Svět vratký je, ty místo však v něm hledej,
stůj na něm do smrti,
znej sám svůj pořádek – jdi třeba pod svět za ním,
jdi za ním, nebo se – a nechť tě rozdrtí
los krutý zítra, dnes:
ty věčnost v sobě nes!
Vždyť jenom tak svět cítíš kolem sebe
a nejsi mrtvý brak,
jenž v dobách zoufalých jen bídu svoji vidí,
v kout někam zapadne, tam čeká na zázrak –
ty’s pevně v zemi vrost’ –
svou konej povinnost!
Zní z toho zpěv, že bůh sám rád ho slyší,
když nebem zachvívá,
zní onen z toho zpěv, jímž zhaslé věky budíš,
že cítíš Kyklopů kol dunět kladiva,
jež z tmy zas vynesli...
Co na tom, zhyneš-li?
On tušil to, však málo věděl o tom,
tím víc však zpříma šel,
když osud přepad’ ho, jak orel ovci v horách,
a gestem jediným ho poslal do pekel.
Chceš věčné věky žít?
Jdi rozkaz vyplnit!
To bylo v noc, jež lákala svou krásou.
V poduškách Toulon spal,
v přístavě loďstvo s ním, když jako granát náhle
si ostře nad lodí zlý poplach zahvízdal...
Kouř schodištěm se táh’
a šuměl v temnotách...
Táh’ jako had a šuměl noc už celou,
konečně zasyčel.
A trubka vřískla hned: Loď hoří! Pomoc! Hoří!!
Nejhorší na ni dnes se vplížil nepřítel!
A má ji výbuch snad
do trosek rozmetat?
Jak lišky z děr vše na palubu spělo
v směsici zmatené...
Prach sám že chytl zas? A smrt že z toho kouká?
Jak – dole zář že zřít je možno plamene?
Ten praskot neslyšíš?
Je u pracháren již!
Zas trubky hlas! Řev sirén ze tmy duní,
paniky signály –
to všechny lodi kol, jak lidé v děsu činí,
se též svým pokřikem do noci ozvaly,
až v posled všechny řvou
úzkostí šílenou:
Zatopte loď, než požár všechno zdolá,
do práce každý hned,
kde živel řádit chce, tam rozum laso splétá
a klidné rozvahy vše zmáhá výpočet!
Nuž k pumpám každý spěj
a hlavy neztrácej!
Za kouřem zatím žár se zdola dere,
jenž všechno roztaví.
Na můstku marně povel dneska rozkaz stíhá,
kol zmatek tančí už svůj tanec bezhlavý...
– Tys’ byl tam dole? Stůj!
Co’s viděl? Vypravuj –!
– Tam výheň je a na stěnách již hlodá –
co chce však kapitán?
– Proč ventil zavřel se – proč nepropouští vodu,
což zničen je snad též a ohněm rozežrán?
– Já k němu dojít chtěl,
leč pro dým nedošel.
A mám-li vše, co dole zřel jsem, říci:
už všechno marno je,
já nemoh’ nikde stát, tak rozžhavil vše oheň,
my marně dáváme se s živlem do boje,
leč poruč, co chceš sám:
já stojím, poslouchám!
Pár zbabělců už přes palubu skáče,
což konec blízký je?
– Ne, vnikni znova tam, kde smrt snad už se chechtá,
tvá ruka najde ji a snad ji zabije,
jdi za ní, vnikni k ní,
ten chechtot zakřikni!
A vskutku kouř – hle, všade už se chechtá
a jiskry tančí v něm –
loď zdá se točí se a paluba se zvedá,
což zhyne „Liberté“ přec v moři plamenném?
Když všade však je zle,
co praví srdce tvé?
Je naděj tu a tam, kde naděj zbývá,
muž nikdy neváhá! –
Jak lasice se mih’ a v černé díře mizí,
nechť chvěje strachem se už kolem podlaha,
on ničím nezmaten
svůj úkol vidí jen...
Jde, běží, klesá... rychle hned však vstává,
a běží zase dál,
ač rána vstříc mu hřmí, on hromu toho nedbá,
jde rovnou do mračen, z nichž první blesk už vzplál,
jde, sotva lapá dech,
jde bytost v plamenech...
Jde, běží, klesá... nad ním dělo vzdychá,
než vydalo svůj vzlyk,
on běží dál – teď po čtyřech se plazí –
ach ještě okamžik, jen ještě okamžik –!
Teď pad’ – teď hlavu zved’ –
z tmy nový blesk však vzlét’
– a sopky smích se ozval nad Toulonem...
Loď pyšná zmizela,
sta lidí s ní... kol v nářek vše se dalo:
Což byla na lodi jen srdce zbabělá?
Tu hrdina však vstal
a všem se ukázal:
Šel dolů tam, ač výbuch vstříc mu dýchal
svým dechem smrtelným,
jej vedla povinnost – jej nezalekla hrůza,
jej plamen nezdržel, ni blesk ni kouř ni dým
– ach, prostý hrdina –
kdo dnes naň vzpomíná?
Svět vratký je, on místo však v něm našel,
stál na něm do smrti,
znal sám svůj pořádek, šel do podsvětí za ním,
víš, co to znamená? I když ho rozdrtí
los krutý zítra, dnes –
on věčnost v sobě nes’!