Já, Martin Vávra, vnukům svým tu píšu
a přeji si, by každý z nich to čet’:
já viděl mnoho, ještě více prožil,
já provandroval široširý svět,
leč bůh když mlýn mně tady v horách přidal –
jak za to, Pane, se ti odvděčím? –
tu bylo mi, jak ženu byl bych dostal
nejhezčí ze všech, s věnem největším...
Co v světě zřel jsem, často marnost byla
a hoře vzešlo z také marnosti –
a vím, jak tam to dopadá, kde lítost
a strachy potom kde se zahostí:
dva z pánů svých jsem doprovázel k hrobu
a muzika jim smutnou zahrála –
ta pyšná srdce věčnou vřela pýchou
a pukla proto náhle zoufalá!
Já mnoho užil, spočíst však to mohu,
když vzpomenu si, co pak ještě snad
urvat mi dali lidé všelijací,
jak jsem je kdysi také míval rád –
radosti vratké, je vás mísa plytká
a lžicí u dna jsi tu v hodině,
kolem se díváš: přátelé už přešli
a se svým stářím zbyls’ tu jedině...
Bouřlivá krvi, těm se nesměj řádkům,
píšu ti jenom, sám co pevně vím,
a vím, co vím: jsem na mlýně tu pánem
a s pánem bohem účtuju jen svým –
a bůh ten pán je ovšem přelaskavý,
leč nehne se, když svou jsi zradil věc.
Po světě hoň se, leč když přec se vrátíš,
co uvidíš tu dole na konec?
Mlýn pod vrchem... Nad vodou trámy pevné,
z nich ani jeden myslím trouchnivý,
v stavení práce, jež i s klubkem dětí
tě do smrti už čestně uživí –
nad splavem ryba za rybou se honí,
na lukách drobná voní otava
a na mých štěpech hruška nejsladší snad
pro tvoje vnuky zvolna dozrává...
Co více chceš? Že je to málo všechno
a bytost že tu tvá je nerada?
Pak do mlýnice zajdi si a poslyš,
jak žvatlá si tam kolo, vykládá:
vy klády z hor, nač vzdycháte mi pořád
a po lepším se ptáte údělu?
Per do mne, řeko, jak jen chceš si divě,
já na práci tvou zlost ti přemelu!
Ach, lepší úděl! Z nicoty jsme vzešli,
zde „nic“ ti zrno drtit pomáhá –
jen klíny když tu na svém drží místě,
pak zbytečna i síla, odvaha –
do díry temné žluté zrno padá
a bílá mouka teče z kamene:
ta tma je teplá, hoď tam, hospodáři,
i všechny sny své, lásky zmatené!
Do tváře lidí nedívej se tolik,
jak do své vlastní – první šedý vlas
víc často poví nežli kniha svatá
a vlastní výkřik knězův nežli hlas –
svou duši, hochu, kdybych moh’ ti dáti:
můj mlýn byl mužství mého pevný hrad,
zde smích můj zněl, zde potichu jsem plakal –
svou duši, hochu, kdybych moh’ ti dát –!
A na svou bábu také při mně vzpomeň,
jak břečťan k dubu ke mně přilnula...
Kde jste, vy chvíle, spolu kdy jsme žili,
kde jste, vy bouřky, ticho minula?
Tady to bylo – lidé dva tu byli –
dvě hlavy mladé se tu mučily,
by štěstí našly, jiným předaly je
a marné bylo jejich úsilí?
Jak pevná klec na ptáka bez pařátů
ať tenhle mlýn mě nikdy nečeká!
Zde tvůj je svět – já z oněch světů čekám,
že najdu vždy v něm hnízdo člověka.
Každého žití smysl věc je prostá
a konec vášní lidsky prostý je –
zde tvůj je svět – a blázen, kdo z něj hřebík
z marnosti pouhé jenom probije!
Já, Martin Vávra, toto pro vás, děti,
a pro vás, vnuci, toto vše jsem psal.
Zde hrad byl můj, zde archa vaše bude!
Vy plujte na ní mořem širým dál,
jak psal jsem, žijte a bůh nedopustí,
by na ostré snad vjela úskalí...
Napsáno roku 1810,
kdy evropské se říše trhaly.