HAFIZOVA HOSPODA
Což musím ještě vůbec mrknout na tě,
bys vína dones’? Které, dobře víš!
Dnes ještě básník v koutě poleží si
a zítra možná nevrátí se již...
Sem postav je! Má zas tu vůni starou
i oheň, také tác ten špinavý
se nezměnil... Ne, pro mne nezmění se
už nic a čas – se sotva zastaví...
A přece – dřív jak všechno měnilo se!
Jen krátce na věc svůj jsem upřel hled,
nevinnost hříchem, vzpoura ctností byla
a starcem chvělo kouzlo mladých let...
A hlasy ďasů do noci mne vedly
a anděl ráno za ruku mne bral,
tak, táci z mědi, jak tě nyní vidím,
já jenom tak jsem Hafizem se stal.
Pak pokora mnou vrhla k zemi cele,
109
však žízeň smyslů spolu šílená –
oh, na čem na všem rozbít hlavu chtěl jsem
a za čím za vším rozpřáh’ ramena –!
Po týdny celé těžkým postem stůňu,
pak zase chci, co na očích jen zřím –
tak na stříbro, jak teď tě, táci, vidím,
mne tavil život se svým tajemstvím...
Co potom přišlo? Řek’ bych tomu láska –
bůh koho rád má, tomu dává sny:
já snil je všechnyvšechny, a když z nich jsem procit’,
svět kolem nejvíc byl mi úžasný –
Však teď už pro mne pranic nezmění se,
já celý sám se jenom proměním,
a táci zlatý, jak tě nyní vidím,
jen usměj se, já o všem dobře vím –!
Já o všem vím a chválím boha za to,
a radost nevinná mne zase proniká:
za dvorem růže na květ vzácný pučí
a pod ní slyším zpívat slavíka...
110