DOKRVÁCELA
(Pohádka)
To bylo již na třetí denden,
co v krvi ležela
a marně, marně čekala
na příchod anděla.
Šla slabá, útlá, v rozkvětu
za stromů hovoru.
Šla přes rokle a přes strže
tam – domů – nahoru...
Šla tklivá tak a oddaná
po cestách ztracených,
že neslyšela, v korunách
když vichr zlý se zdvih’ –
– To bylo juž na třetí denden,
co v krvi ležela
a horečnýma očima
do nebe hleděla...
*
Na srdci tíha zabíjí.
Strom ani nehne se.
Po bouři divé těžký klid
si uleh’ v pralese.
19
O, po stezičkách ztracených
k ní nikdo nezbloudil,
až teprv pozdě – třetí den,
kdy neměla již sil...
Byl tulák to a citlivý,
že nad ní zaplakal:
Já miloval tě dávno již
v samotě lesů, skal –
A pak ji zvolna vyprostil,
až úzkostí se třás’:
Můj život málo ceny měl,
proč tvůj tak náhle zhas’?
Slz tisíc měla ve zracích,
když bral ji v náruč svou
a zvolna na cestu se dal
s ní chůzí klátivou.
Zrak časem ještě utkvěl v nebi,
jež dávno zněmělo.
Umřela duše. Prudkou láskou
se tělo zachvělo...
*
A den se chýlil ke konci...
A dokrvácela.
Pod její hlavou marně hřála
má ruka rozchvělá.
20
Ty oči, oči nedočkavé
a smutně zoufalé!
Ne, nemohli jim porozumět
mí tvrdí horalé!
Byla již půlnoc. Nesvítili.
Jen měsíc v oknech plál.
Však nadarmo u dveří hrubých
jsem s břemenem svým stál.
Neb uvnitř báli se a báli,
snad v žití poprvé.
Na skalních hranách rozedřely
se ruce do krve.
Snad báli se i mého hlasu,
jenž hloubku smutku měl,
a puklý zvon poplachem marným
do jejich spánku zněl –
*
A zase lesy, lesy, lesy,
a přísná krása hor.
S hrobem a křížkem na něm prostým
se dávám v rozhovor.
O jedné touze srdci svaté,
jež štve a pohání.
A o cestičce k nebi zlaté,
kde číhá zklamání –
21