BALLADA
10.
Jsou chvíle hoře, které neumírá,
v nichž srdce naše zvolna kamení.
Jsou chvíle bázně, která stopy stírá
všech odvážných a černé znamení
hned rýsuje, kde padli znaveni,
jež miloval vždy vroucí pohled můj.
– Jsme věčně ztraceni a věčně spaseni.
Za nocí nejtmavších na slunce pamatuj!
Po každé hrůze vzchází nová víra,
po každém tichu nové zahřmění.
Svět stále svoje všechny síly sbírá,
by udržel své tajné nadšení,
by dále žili ti, kdož zmučeni.
Neboj se bídy, nelekej se, stůj!
– Jsme věčně ztraceni a věčně spaseni.
Za nocí nejtmavších na slunce pamatuj!
Již dovršena sudby naší míra.
Jsem šťasten s tebou. V svatém zmatení
já dneska bloudím kraji všehomíra.
Kam jsme to zašli? V prudkém plameni
kol šlehá svět a táhlé dunění
otřásá nebem. Kde je pohled tvůj?
– Jsme věčně ztraceni a věčně spaseni.
Za nocí nejtmavších na slunce pamatuj!
41
POSLÁNÍ
Zde v životě jen všechno pramení.
Ty miluj jej a nikdy nelituj!
Jsme věčně ztraceni a věčně spaseni.
Za nocí nejtmavších – na slunce pamatuj!
42