ÚVODEM
Nad bílý plamen sluncí všech rudý můj plamen vyráží. Pro svoji spásu v úzkostech si zpívám na stráži. Nad temný hukot pod zemí písnička moje vyráží. O svojí bídě vesele si zpívám na stráži. O stará slova zázračná zmučená duše zápasí, cestičku pod nebem, nad peklem vlastní by našla si. A je to prostičké veselí, a při tom bolestí svěcené. Chcete číst, srdce zrazená, chcete číst, duše znavené? 25

HOŘKÝ CHLÉB
Dnes zase v ústech zhořkl mi chléb, tolik mé jítření vzrůstá! Bůh ví, proč zase vzpomněl jsem na lačná, žíznivá ústa. Vzpomínkám takým včera kdes divoce jsme se smáli... Dnes zase v ústech zhořkl mi chléb, zlá bolest zas v srdci pálí. Nevím už, na koho myslil jsem, když jsem chléb rozlomil bílý – skrčené reflexe zvedly se, do ticha promluvily. Zas prudce chápal jsem: život ten, kdyby byl na sto let dlouhý, nesplní nikdy, co my chcem’, nesplní naše nám touhy, nám, kdož jsme přišli šíř obzorů zřít, slyšet vztek vzdálených moří, a kteří nikdy snad nevzkřiknem’ až příliš bdělí své: Hoří! 26 Dnes zase v ústech zhořkl mi chléb, tolik mé jítření vzrůstá! Bůhví proč zase vzpomněl jsem na lačná, žíznivá ústa... 27

CUDNÝ VEČER
Tak nikdy snad nekvet’ starý ten akát! Najednou v bílý se zahalil šat. Oh, srdce moje, pojď spat, pojď spat! V podvečer jarní snad k nijaké písni pro tuhle krásu se nedáš mi zlákat? V měděných parách čerň mátožných stínů zapadá, splývá... Ten rozmilý klid i my jsme, děťátko, chtěli kdys mít, pro lásku člověk i do bahna skočí – stromek však tvůj proč bez květu hynu? Tak nikdy nekvet’ snad akát ten starý! Uctivě smekám – však před kým – kdo ví? Celý můj život zle nehotový na slávu trav polních pro tebe myslí – na bouře, zrozené tichými jary... 28

PÍSEŇ O ZLATÉ PŘÍLBĚ
K. Tomanovi.
Tak zvolna táhli černí koně můj zrezavělý, starý pluh. Zas rovné brázdy vzpomínkami jsem oral, starý dobrodruh. A slunce hřálo. V tichém poli se šeptalo o příštích žních. Zas vzpomínal jsem hospodářů, už přede mnou též podivných. Pták zpíval, k nebi vzhůru cíle zas divně směšným letem svým. A já se smál svým tklivým dojmům, svým divně směšným perutím. Teď zarzal kůň. A oba koně zarzali náhle z hluboka. Pluh zarazil se. Co to skrývá má brázda směšně hluboká? Já myslil, že můj celý život kus bídy bude bez data – a my tu vyorali přílbu, jež svítí jako ze zlata! 29

JINÁ PÍSEŇ
Tu píseň horoucí – ó, slyš ji, slyš! Ji zpívá potápěč nad hloubkou nachýlen: Spí poklady u lesů z korálů, a čekají, kdy boží spatří den. Tu píseň mučivou – ó, slyš ji, slyš! Ji zpívá potápěč nad hroby temnotám: Buď s klidem tu, kdos’ nikam nedoplul, vždyť plujem všichni, nevědouce kam! Ó, slyš tu píseň přece, tolik dojala, a tolik roztesknila, příliš pravdivá! Mír budiž s tím, kdo o pokladech sní, klid budiž s tím, kdo v hrob se podívá! Můj potápěči, jedno zbylo však: květ ráje roste až u sama dna. Dnes urvi jej a přines na světlo, by ztichla bolest touhy záhadná! 30

BUBENÍK BUBNUJE...
Jde večer velkým smutkem smutný, a ulicí jdou žebráci. V špinavých hadrech přejdou mimo, ten kulhá, ten se potácí, ten vraždí všechno pohledem, ten v zoufalosti stojí něm... – Neslyšel’s? – V pestrém hluku včel jako by buben zabzučel... Má večer svoje kouzlo svůdné, a ženy jdou zas středem všech, bez lásky ta zde skoro zmírá, ta motýla má na ústech – však všechny – úsměv na líci jdou vstříc své vlastní vichřici... – Neslyšel’s? – V pestrém hluku včel jako by buben zazvučel... Den za dnem víc mé srdce stůně a marně bolest přemáhá. Nás všecky zradí život jednou a marna všechna odvaha? Slyš! Kterak buben vábí zas: Je války čas! Je války čas! A kdo jím srdce omámí, jde za námi – jde za námi! 31

DNES NEBO ZÍTRA
Spí někde radost života prudká, že by se nymfa zalkla jí! Stříbrným deštěm z temného nebe najednou hvězdy padají... Oh, srdce, nelkej a netrap se déle, starý když zachází svět! V půlnočním tichu nová nám země,země zrodí se, ač jí nevidět. Dnes nebo zítra už ozvou se sopky podzemním hřmením a lávou svou! Dnes nebo zítra už zazpívá moře o našem hladu s tesknotou! A s výkřikem vodstva promluví země hlasem, jenž duši nám zapálí: Veliká touha chce veliký život. Proč lkáte, milenci zoufalí? 32

BALLADA
1.
Na housle slaďoučké, jak hrávávají jiní, ti nezahrám. Ten hlad už přechází, v němž kde kdo hyne lačný dobrodiní, jež hrdou duši vždy však zamrazí. Silnými lásky tvé jen provazy já dám se spoutat ve tvá pouta zlatá, neb žárlím – na svět, jenž tě provází! Tvůj klášter čeká. Vejdi, třikrát svatá! Jsi příliš krásná. V temnotě mých síní tvá krása zbledne. Dusné obrazy mých snů tě chytnou, změní na věštkyni. Nad léta porostem’, nad bahna, nad srázy, životu mému dáš své rozkazy a sama půjdeš, kam tvé slovo chvátá. Na boha žárlím, jenž tě provází! Tvůj klášter čeká. Vejdi, třikrát svatá! A nevymkneš se. Není možno nyní. Mé srdce před tebou se přece neplazí. Chce oheň mít a tebe přítelkyní. Můj ďas zná pro tě na sto nesnází a tisíc bouří, vzduch jež nezkazí! A černý pán už bije na má vrata! Na peklo žárlím, jež tě provází! Tvůj klášter čeká. Vejdi, třikrát svatá! 33 POSLÁNÍ
Jsem plný boha – ďábla, mdloby – ekstasí. Nad steskem včerejška a hromadami bláta, pod slávou budoucna, jež mraky prorazí, tvůj klášter čeká. Vejdi třikrát svatá! 34

BALLADA
2.
Což začíná se vskutku život nový? Já nad tvou láskou dělal kdysi kříž. Má duše toulala se nad hřbitovy, že mrtvý život šel k ní blíž a blíž. Proč s obavami ještě k nebi zříš? Viz, touhou tvou jak zmužněly mé rýmy! Jak tiše každý nese svoji tíž – nužnuž, ulehči jim slovy upřímnými! Nad hlavou tvou jak šuměly by sovy a k měsíci jak šla bys výš a výš. Jdeš kolébána neslyšnými slovy a neslyšnými slovy hovoříš. Ó, náměsíčná, zastav se mi již, než zřítíš se mi s myšlenkami svými, než hrůzu pádu i v nich ucítíš! Nuž, ulehči jim slovy upřímnými! Má duše dnes tvůj každý pohled loví, však ještě neví: hlídáš nebo spíš? Kéž hlava tvá ti všechno brzo poví, co léta tušíš, o čem dobře víš! Své zvony slyšíš? Ještě neslyšíš? Již chtějí hučet do soumračné zimy. Však dutě zní to, polekaně, – slyš! Nuž, ulehči jim slovy upřímnými! 35 POSLÁNÍ
OÓ, srdce plaché, ztiš se přece, ztiš! Už září ve tmě pohled oka přímý. Však třesot rtů svých ještě necítíš? Nuž, ulehči jim slovy upřímnými! 36

BALLADA
4.
Až pod oči ti stříkla voda slaná. Nuž – vzhůru do proudů ať loď si vyletí! Když naše vlny našly přece pána, ať sevrou loď si ve svém objetí! Kéž jízda ta tvou lásku posvětí! Nuž – vzhůru, vlny, s písní dunivou! My vyjeli a chceme dojeti! Ó jděte dále věčnou drahou svou! Hle, cizí loď! A jaká v prsou rána! Však z odvahy přec málo vezme ti. Na bok se kloní jiná utýrána, kde’s viděl včera koráb mizeti. Však brzo pluješ mezi dvaceti a mezi stem! To loďstva věků jsou! Vy svatých bouří vzácné oběti, ó jděte dále věčnou drahou svou! Nám věru všem vždy krásná smrt je přána. My k ráji chceme, ne už k podsvětí! Tak mluví hvězda vírem věků štvaná, již v koutě mračen můžeš viděti. Jdou týdny, roky – přejdou staletí – kam dnes to hvězdy s námi zase jdou? Což dáte ruku svému dítěti? OÓ jděte dále věčnou drahou svou! 37 POSLÁNÍ
Oh, naše hvězdy: Jaké zajetí vám zbraňovalo zářit dnem i tmou? Mou buďte vlastí, naší závětí – Ó jděte dále věčnou drahou svou! 38

BALLADA
8.
Jen hrdý být a všechno, všechno chtíti – a člověk byl a ve štěstí tu žil! Jen protkej všechno červenou si nití, bys v labyrintu šedi nezbloudil! Co příštích máš jen ve svých rukou chvil! A všade zvláštní krásná záhada, tvé říše všade velký kus a díl – však měsíc denně jinak zapadá! Jen klidný být a všechno prostě vzíti, co anděl včera na úhorech sil! Když v duši touha plamenem ti chytí, dbej, touhou větší bys ji uhasil! Tvůj život roste, o čems včera snil, se s tebou v noci k spánku ukládá, by zítra hlas tě šťastný probudil – však měsíc denně jinak zapadá! Ať tedy sopky na cestu nám svítí, ať z lesů volá nočních ptáků kvil, ať třepeme se jako kořist v síti, nám v srdce strach se ještě nevloudil! Však s námi osud vždycky dosud byl a jeho přízeň ráda – nerada! Již duní příliv věčně živých sil – Však měsíc denně jinak zapadá..! 39 POSLÁNÍ
Je člověk tu, by jenom žil a byl? Proč krotká zas tě vábí nálada? – Ó příteli, já radu pro tě skryl: Však měsíc denně jinak zapadá! 40

BALLADA
10.
Jsou chvíle hoře, které neumírá, v nichž srdce naše zvolna kamení. Jsou chvíle bázně, která stopy stírá všech odvážných a černé znamení hned rýsuje, kde padli znaveni, jež miloval vždy vroucí pohled můj. – Jsme věčně ztraceni a věčně spaseni. Za nocí nejtmavších na slunce pamatuj! Po každé hrůze vzchází nová víra, po každém tichu nové zahřmění. Svět stále svoje všechny síly sbírá, by udržel své tajné nadšení, by dále žili ti, kdož zmučeni. Neboj se bídy, nelekej se, stůj! – Jsme věčně ztraceni a věčně spaseni. Za nocí nejtmavších na slunce pamatuj! Již dovršena sudby naší míra. Jsem šťasten s tebou. V svatém zmatení já dneska bloudím kraji všehomíra. Kam jsme to zašli? V prudkém plameni kol šlehá svět a táhlé dunění otřásá nebem. Kde je pohled tvůj? – Jsme věčně ztraceni a věčně spaseni. Za nocí nejtmavších na slunce pamatuj! 41 POSLÁNÍ
Zde v životě jen všechno pramení. Ty miluj jej a nikdy nelituj! Jsme věčně ztraceni a věčně spaseni. Za nocí nejtmavších – na slunce pamatuj! 42

BALLADA
13.
Což kvete střemcha jako před časy? Svět starých bájí ještě nepřešel? Proč ruka knihu zase našla si, s níž před lety jsem všechno přetrpěl? Co divných dnů svět pro nás oba měl! Co všechno hledal pohled zádumčivý a na čem na všem vděčně neutkvěl! – Hle, Manon zemřela, a my jsme ještě živi! Ni naši lásku zázrak nespasí, a třeba snů se motýl všade chvěl. Nad všechny dnešní trpké zápasy, nám vyhoupne se horší nepřítel, by tvoji krásu, moji touhu chtěl. Chraň srdce svého prosté před ním divy, by našim řádům svět náš rozuměl! – Hle, Manon zemřela, a my jsme ještě živi! Ó stíny nebeské, teď hmotné bez krásy, bez rajské únavy a bílých bez křídel – vy prosté hlavy mé, vy věčna ohlasy – vám píseň nejdražší kéž svěřiti bych směl! Ji neste nad světy, ji neste do pekel, ať v ocel ztvrdne mi, ať jenom nezpráchniví, by jasným akordem svět kolem zazvučel: Hle, Manon zemřela, a my jsme ještě živi! 43 POSLÁNÍ
Pro vzácné chvíle nejněžnější pel má všechno akcent nevýslovně tklivý. Proč dneska věky duch můj proletěl? Hle, Manon zemřela, a my jsme ještě živi! 44

BALLADA
17.
A třeba všichni uvykli se rvát jen se stíny, jež vždycky klamaly, jichž nekrášlí ni smrti majestát, že vždycky krásu nám jen nalhaly, že chytit nemoh’ se jich ani zoufalý – ty po svém žij a nedbej lidských řečí, jež radu špatnou vždy nám podaly: Mír, svatý klid a žádné nebezpečí? Až nový vítr ucítíš zas vát, pak vzpomeň na vše, co jsme čekali! Chci tebe jen se na svůj osud ptát, a nestraší mne žádné úskalí, jsme vlnami, jež teď se srovnaly, a zase letí do vraždy a k seči, v nichž mnozí život, štěstí prohráli. – Mír, svatý klid a žádné nebezpečí? Jen slyš! Zlá všednost řve, má zase hlad! Chce na nás daň, jak jiní dávali, chce všechno potom, všechno nám, ach! přát – však proč bychom se dnes jí nesmáli? Proč bavil by nás život ospalý? Teď probouzí se, s drzostí však větší, než jakou znali jsme a jakou čekali... Klid, svatý mír a žádné nebezpečí? 45 POSLÁNÍ
Proč utíkal bych někam do dáli? Uprostřed vřavy srdce mé se léčí! Kéž obzor můj jen zítra nezkalí klid, svatý mír a – žádné nebezpečí! 46

BALLADA
19.
Ó paní vzácné, které nehřešíte a jimž je cizí vůbec slovo hřích, a paní krásné, které všechno víte a jimž je cizí hysterický smích, a vy, mé paní v pekle, v nebesích, i vy, jež snů teď jdete branami – dejte nám chvíli čistou jako sníh a rcete všechny Amen! za námi! Vy mužná srdce, která udržíte na bedrech svých, co hrdina jen zdvih’, a kteří každý zmatek uvidíte, jenž ukrývá se v zrádných tajemstvích, a nezbloudíte na výpravách svých – dnes pusťte nás v kraj třeba neznámý, přejte nám chvíli čistou jako sníh a rcete všichni Amen! za námi! A vy a vy, kdož už se nestydíte žít po svém mravu, ne však po otcích, kdož v každý zákon klidným zrakem zříte, že lidské štěstí nikdo nepostih’, že neví pták, proč mizí v oblacích: chci s milou svou dnes hložím, skalami. Chvalte nám chvíli čistou jako sníh a rcete všichni Amen! za námi! 47 POSLÁNÍ
Hle, všechen žal už hoří v pochodních! Co dělat mám, když láska přála mi? Nechte nám chvíli čistou jako sníh a rcete všichni Amen! za námi! 48

BALLADA
20.
Už vidíš říši našich okamžiků? Nuž – vzhůru hlavu, buď mi veselá! Mé srdce dnes je plno, plno díků, však nechci, slova aby šuměla, třeba má duše na nich stavěla, když rovnala mi hlavu, prsa, šíji, Hle, klenba chrámu, jak se zatměla! Modlitba naše není litanií! Pojď se mnou ven! Co v síni mučedníků? Ať hudba sebe slavněj’ zahřměla, má prsa touží po lidském zas křiku, v němž mnohá duše plachá omdlela, s nímž země vždy se ráda zachvěla. Pro tebe bít se, dokud tady žiji –? Vždyť nechci, drahá, abys trpěla! Modlitba naše není litanií! Teď nech mne jíti ještě k mému šiku. Kam vaše moc se, rýmy, poděla? Byly jste mužná hrstka bojovníků a vaše kořist – kořist anděla! Ať jiná píseň chrámem zazněla, vám stačí přec, co řádky ve vás kryjí? Jen vizte, jak se růže zarděla! Modlitba naše není litanií! 49 POSLÁNÍ
Villone, mistře můj, už hříčka nesmělá je tvá mi ballada, já důvěrněji žiji. Pojď, Magdaleno, vzhůru z kostela! Modlitba naše není litanií! 50

MÁ LOĎ
Jak často zřím tě ve snách před sebou, má lodi tajemná a přece tolik známá! Kol pláče den, ty letíš pod hvězdama, kol teskní noc, ty září slunce pluješ, mé srdce uvadá, ty plachty rozvěšuješ – kam řítíme se, jaký cíl tě vábí, za moři sedmi, sedmi za horama? Jak často zřím i tebe před sebou, ty muži tajemný a zase s rysy mými! Kormidlo z ruky včera přebral jsi mi, teď zas je pouštíš – prst tvůj na mne kývá a snad že právě vichr v rahnech zpívá, se usmíváš a z přídě na mne zíráš zas pohledy tak divně zmatenými... Jak často zřím i tebe pod sebou, ty moře záludné a věčně milované! Tvůj sykot slyším, vln tvých rachot divý – zas dneska stojím, ať se co chce stane: Ty lodi tajemná, tvůj úkol duch můj tuší, ať pluji kamkoliv, já v srdci vždy vás nesu a já vás ovládnu, až hodím vám svou duši! 51

ZA MRTVOU
To včera bylo, ještě dnes to slyším: kol zima táhla – náhle do ticha jak kukačka by byla zakukala a opuštěnost smysly moje jala, že i to ráno dal jsem vzpomínkám. Čím dále ke dni letem pluly nižším... Z nich každá jak jen zmizet pospíchá, ač labutí kdys každá být se zdála a jenom k slunci, k slunci veslovala, by vyhnula se šeru, mrákotám..! Dnes marně zase duši svoji tiším... Na hrobě tvém květ vadne, usychá – já živ jsem, to však útěcha je malá – tvá ruka mrtvá něco mně tu vzala, s čím v životě se nikdy neshledám: Je důvěra to ke všem věcem vyšším? V mých není žilách, ve mně nedýchá. Žes doufala v ni, strachům všem se smála, jak ptáka rys tě bída za to rvala – Keř spálený čním k nebi sám a sám – a nerozkvetu nikdy, nedozrám? 52

TRAGICKÉ ZJEVENÍ
Když prvně zřel’s ho v tmách, jak přízrak jimi plul, podivná hříčka smyslů zemdlených. Tys řekl: Zajde v dál a už se nevrátí! – leč on se náhle zas tu z tvého snění zdvih’, jej práce neuštvala, nezahnal ni čas a zříš ho zas a zas... To bludný rytíř je, zjev prostě záhadný: na koni sedí, ale stojí s ním, má kopí, brnění – leč v boj se neřítí, plá jako boží meč – leč hnutím jediným zas v šedé ráno padá jako pouhý stín nicoty do hlubin. To slepý rytíř je a proto hledí v zem’ – pohledem marným, stojí, nehne se. Kůň, jak by pána znal, jak přízrak zastavil, i vítr usnul tu a hřívou netřese – jak socha kamenná zjev celý nedýchá a strmí do ticha. To hluchý rytíř je a proto zmatení brázdami líc mu v pole změnilo, pole však nerodí ni úsměv jediný, jak božstvo v podsvětí tu svoje na dílo 53 by dozor dávalo... A rytíř stojí něm. Je vůbec rytířem? A v dálce hoří svět, jak hvězda blyskotá, princezny sadem chodí z večera, i zámky vidět je a v městech lačný shon, od země k nebesům plá barev nádhera a lidí věčný boj a věcí věčný smír by zřít moh’ bohatýr. A v dálce hučí svět jak velký boží mlýn, lákavý šepot běží po květech, tu trubka zpívá si, tam buben mručí zas, tu slovo významné se chvěje na rtech všech a láska se záštím se něžně chichotá: slyš píseň života! Mé duše zrcadlo, tak jak tě ve snách zřím, když kolem táhne náhle hustá mhla – ký bůh mne tobě dal, že mučiti mne smíš, což vskutku bytost má tvým kouzlům propadla? Quixote tragický, což vskutku naposled neuzrál pro mne svět? Zas ve svých snách ho zřím – jak přízrak tmami vlá, podivná hříčka smyslů zemdlených. Tys řekl: Zajde v dál a už se nevrátí! – on povstal přece však a trčí do snů mých, jej práce nezabije, nezažene čas a zřím ho zas a zas. 54

SETKÁNÍ
Jak často, osude, když nocí kráčím sám, v svých ztracen úzkostech o jasno v duši své, jak polámaný strom si věčně připadám! Kde jste, mé kořeny, co ve vás hlodá, rve, že mízy necítím, ni jaro když se hlásí? Kol větrů náraz jako harfa zní, leč v strunách jak by smrt jen byla zahrála si... A stůj přec, osude, ať do tvých očí zřím! Na tanec tvůj už nechci groteskní se dívat dál, neb vím, co dobře vím: jsou věci v světě, které rozteskní, pak bytost rozruší, že k zemi padne zvěří, již lovec smečkou uštval chrtů zlých, sám člověk zemře si a sotva stínu věří – Proč ještě nestojíš, dál tančíš přede mnou? Můj vnitřní žár že k tanci takt ti dává? Ted stojíš přec, leč co to zří má hlava: jak teď jsi změnil svou zas tvářnost tajemnou? Jak jehně – lidské ztratilo je stádo – v mé oči děcko zří, že všechno ztratilo tu a že prý jako já by v noci domů rádo... 55

BOUŘE NAD LESY
Slyš, stromy na večer jak divně hovoří, slyš stromy pod lesy, slyš jejich divný smích! Jako když první bouř se rodí v pohoří a první hrom už mumlá v nebesích – ej, hojá – hoj..! Teď větve srazily a práskly haluzemi, teď natáhly zas pně a zase tiše stojí – jako když láska rve se s nadějemi a rozhodného útoku se bojí – ej, hojá – hoj! Slyš, teď to šumění zní známým chichotem, brunátný plášť se s nebe v lesy spouští... Ó, slyš jen srdce své! Což nechvěje se zem’? Jsi všemi opuštěn, zas v beznadějné poušti – ej, hojá – hoj! Hrajte tu píseň však, vy hudci nad hvězdami, a nedopřejte v noci stromům v lese spát – ať hřímá vše kol zkázy fanfárami, když dole vyje pes a člověk zas má hlad – ej, hojá – hoj! 56 Slyš – stromů úpění jak rozlehlo se zas, slyš, kterak hovoří teď bouře pod lesem! – Jsme, bratře, u tebe a slyšíme tvůj hlas a stesk tvůj do ráje i v peklo zanesem’ – ej, hojá – hoj! Tam všechna lítost tvá ho v branách přibije a místo hřebíku dá celý život lidský. Když smysl života jen chvíli marný je – mstít se a bouřiti už proto budem’ vždycky ej, hojá – hoj! 57

SLOVÁCKÝ HUDEC
Jen jednou jsem v živote svém ho zřel, a z paměti už mi nezmizel, já často naň vzpomínám. To obraz vlál pouti kol peřestý, on zhroucen a zmučen hrál u cesty – a sobě jak hrál by a pěl by tam sám! Jen jednou jsem slyšel ho, nábožnou pěl, a z paměti už mi nezmizel a bude žít ve mně dál... To strašlivé ve tváři úsilí, a výraz ne lidský už, gorilí, tón každý by vyzpíval! Zas vidím ho, slyším a tak je mi: Jsem, bratře, tvým bratrem zde na zemi, jde za tebou srdce mé! Tvůj výraz už z duše mé nehne se, až cele mnou do hlubin otřese, své nebe zas najdeme! 58

MODŘÍ PTÁCI HOR
Jako výstřel vyšvihly se náhle z tůně prostoru a již krouží nade strží – stoupají až nad horu, a jich křídla nepohnou se často celé minuty – a pták jak by z prázdna visel přibitý a přikutý... Teď se ztratil – snad ho mračna pozřela a zakryla – jako kámen padá nyní, který ruka pustila, teď jak chmýří potácí se nesen, vrhán tam a sem – teď se celým tělem vzepřel, perutí i ocasem... A zas jako výstřel fičí – vzhůru z tůně prostoru..! Co se ještě k zemi díváš, místo k slunci nahoru? Myslíš snad, že tvoje touhy jiné nežli ptačí jsou? Křídla máš-li, roztáhni je, nad světy tě ponesou! 59

VIDĚNÍ IZAIÁŠE PROROKA
Jak v poušti lev, tak v skalách černá zmije a v moři červ má právo žít a růst – ó Izraelští, kdy váš nářek zmizí a tupá stížnost vašich zprahlých úst? Noc bezedná, jež na kraj celý padla, mne vedla k srázům, kam jen slepý smíš, a co jsem zřel, to vyprávím vám dneska, že nevydržím, nevydržím již: Tři ďábly zřel jsem. Na žernovu strašném konali práci – svět byl hrůzou tich – jež otřást měla sloupy země kolem i stolcem toho, jenž bdí v nebesích – Jediné zrno ti tři ďasi mleli, jediné zrnko menší nežli prach, jež moudrost věčná vybrala si kdysi a pro vzrůst už, když svět byl v temnotách. Ó Israeli, znáš těch ďasů jména? Vrch každý mohou semlít na padrť, já v žilách led už místo krve cítil a do mých tváří dýchala už smrt, 60 leč se skal těch mne přece nesrazila ta práce obrů, peklem najatých – svět zašuměl a náhle zajásal si a jak by anděl sám byl na mne dých’ – Nadarmo kámen jako hora stená, nadarmo ďábli ježí obočí, než nadějí se a teď zas a zase! z pod žernovu zas! zrnko vyskočí... Nadarmo všechno! Zase vyskočilo a marně zas je chtějí rozdrtit, kol jak by celé burácelo moře a temnem meč se archanděla kmit’ – teď zapadlo jim, hledají je, marně –! Nadarmo dupou vztekem zuřiví, nahoře orel pod oblaky pluje a slunce nese úsměv zářivý: Nač věšet hlavu? Jedno jen chce osud, když nechal žít už vaše praotce –: Máš kořeny, nuž rozkveteš a vzrosteš a celý národ vydá ovoce –! 1916.
61

MLÝN POD VRCHEM
JáJá, Martin Vávra, vnukům svým tu píšu a přeji si, by každý z nich to čet’: já viděl mnoho, ještě více prožil, já provandroval široširý svět, leč bůh když mlýn mně tady v horách přidal – jak za to, Pane, se ti odvděčím? – tu bylo mi, jak ženu byl bych dostal nejhezčí ze všech, s věnem největším... Co v světě zřel jsem, často marnost byla a hoře vzešlo z také marnosti – a vím, jak tam to dopadá, kde lítost a strachy potom kde se zahostí: dva z pánů svých jsem doprovázel k hrobu a muzika jim smutnou zahrála – ta pyšná srdce věčnou vřela pýchou a pukla proto náhle zoufalá! Já mnoho užil, spočíst však to mohu, když vzpomenu si, co pak ještě snad urvat mi dali lidé všelijací, jak jsem je kdysi také míval rád – radosti vratké, je vás mísa plytká a lžicí u dna jsi tu v hodině, kolem se díváš: přátelé už přešli a se svým stářím zbyl’s tu jedině... 62 Bouřlivá krvi, těm se nesměj řádkům, píšu ti jenom, sám co pevně vím, a vím, co vím: Jsem na mlýně tu pánem a s pánem bohem účtuju jen svým – a bůh ten pán je ovšem přelaskavý, leč nehne se, když svou jsi zradil věc. Po světě hoň se, leč až sem se vrátíš, co uvidíš tu dole na konec? Mlýn pod vrchem... Nad vodou trámy pevné, z nich ani jeden není trouchnivý, v stavení práce, jež i s klubkem dětí tě do smrti už čestně uživí – nad splavem ryba za rybou se honí, na lukách drobná voní otava a na mých štěpech hruška nejsladčí snad pro tvoje vnuky zvolna dozrává... Co více chceš? Že je to málo všechno a bytost že tu tvá je nerada? Pak do mlýnice zajdi si a poslyš, jak žvatlá si tam kolo, vykládá: Vy klády z hor, nač vzdycháte mi pořád a po lepším se ptáte údělu? Per do mne, řeko, jak jen chceš si divě, já na práci tvou zlost ti přemelu! Ach, lepší úděl! Z nicoty jsme vzešli, zde „nic“ ti zrno drtit pomáhá – jen klíny když tu na svém drží místě, 63 pak zbytečná i síla, odvaha – do díry temné žluté zrno padá a bílá mouka teče z kamene: ta tma je teplá, hoď tam, hospodáři, i všechny sny své, lásky zmatené! Do tváře lidí nedívej se tolik, jak do své vlastní, první šedý vlas víc často poví nežli kniha svatá a vlastní výkřik nežli knězův hlas – svou duši, hochu, kdybych moh’ ti dáti: můj mlýn byl mužství mého pevný hrad, zde smích můj zněl, zde potichu jsem plakal – svou duši, hochu, kdybych moh’ ti dát –! A na svou bábu také při mně vzpomeň, jak břečtan k dubu ke mně přilnula... Kde jste vy, chvíle, spolu kdy jsme žili, kde jste vy, bouřky, ticho minula? Tady to bylo – lidé dva tu byli – dvě hlavy mladé se tu mučily, by štěstí našly, jiným rozdalirozdaly je a marné bylo jejich úsilí? Jak pevná klec na ptáka bez pařátů ať tenhle mlýn tu nikdy nečeká! Zde tvůj je svět – já z oněch světů čekám, že najdu vždy v něm hnízdo člověka. Každého žití smysl věc je prostá i konec vášní lidsky prostý je – 64 zde tvůj je svět – a blázen, kdo jen hřebík z marnosti pouhé z něho probije! JáJá, Martin VávraVávra, toto pro vás, děti, a pro vás, vnuci, toto vše jsem psal. Zde hrad byl můj, zde archa vaše bude. Vy plujte na ní mořem širým dál, jak psal jsem, žijte a bůh nedopustí, by na ostré snad vjela úskalí... Napsáno v roce šílenství a zkázy, kdy evropské se říše trhaly. 1916.
65

MRZÁK A KRÁSKA
Milenko bohů, až mne zase spatříš, už nedívej se těma očima, jež litují... Já viděl břízu v tobě, nejhezčí břízu z lesa v jarní době a já ji objal, přilnul k tomu kmeni rukama svadlýma. Milenko muže, kterým nesmím býti, já oběma vám přeji štěstí rád až do smrti... Což myslíš, teskné stíny že dýchly na mne dechem umrlčiny, a že mé srdce, že i ducha mého pokořil hlad a chlad? A ženo – znáš-li něco už z těch žalů, jež ze dne noc a z noci tvoří den, pak zastav se –! A usměj se s té výše, kam nedojdu, a pousměj se tiše, že hlavu nížím a že zas ji zvedám tvou krásou unesen... 66

PÍSEŇ O JARNÍ NOCI
Večere, klidný večere, kdo by tě neměl rád? Jak děvče najednou přibíháš s úsměvem ze zahrad – vidím tě, celý mne prochvíváš, ač stíny ke všemu přilnuly, vše je tak jasné – co prožijem’prožijem’, stejně jak věci, jež minuly... večere, klidný večere! Mračna, vy vojska bez hlesu, za čím tak letíte? Mé srdce je pro váš let hladovo, vy o tom nevíte – hladoví pro vás i nitro mé, vaši hru smělou vám závidí: Moci se taky dát unášet, bez cíle, bez vášně, bez lidí – mračna, vy vojska bez hlesu! Měsíci, hvězdy pobledlé, co že se smějete? V touze že komicky vypadá člověk snad chvíle té? Nevidím svět, kopec ohromný, 67 jediný Olymp ční z prostoru – proč že by brouk nemoh’ dolézti po něm až pod vás tam nahoru, měsíci, hvězdy pobledlé? Noci, ty noci hluboká, bezedná, záhadná, tebou se duch můj propadá v bezsvětí, do prázdna, tebou však duše má letí výš nad témě nejvyšších v světě hor, tam ve svém rozkvétá šílenství a padá k zemi jak meteor – noci – ty noci – hluboká! 68

ŽALM 131.
Ty Pane, znáš mne – moje duše nikdy se nevzpínala v pýše neplodné, já krotký byl, i duch můj když to věděl, že pro mne vše tvá ruka rozhodne, svou pokoru však v obět nepřináším ti dneska, bože, z tebe jsem ji vzal – jsem schoulen v sebe, velké věci tuším, spíš pastýř stojím před tebou než král... Ó, jako děcko připadám si dneska, jež odstavili včera potají! Ty moci věčná, což tvé prsy hrozné svou sílu daly a už nedají? Tu chvíli znám – já v horách už ji viděl: do světa pouští lvice lvíčata...! Pak na kolena, na kolena všechno! Ty bože slavný, vůle přesvatá – žebráci nejsme, kterým kůrka dá se a kteří ze vrat pak se vystrčí – Chraň národ můj, chraň jeho slávu mladou a každou cihlu jeho chatrčí! 1917.
69

DVĚ MATKY
Za tu jednu napsali to za cypřišem do kamene: Nenechávám vás tu, děti, navždy nějak opuštěné, na mé srdce vzpomínejte, po kratičké věru době, matkou jsem vám přece byla – přijdu, poberu vás k sobě... Cypřiš na strom dávno vzrostl, kámen už se rozpadává, hořký smutek s nebe padá... O čem sní to tvoje hlava? Jaký hlas jen zrodil se to v chmurách časů, v jejich zlobě? Zní to jako harfa zlatá: Přijdu, poberu vás k sobě... Jaro je... Jdu slepý květy dětsky oddán věcem vyšším... Druhá matka mluví ke mně, je to Země, já ji slyším... Jak by ruce podaly si, dívaly se na mne obě – okamžik – a jen se zřítím, poberou mne prostě k sobě. 70

POKUŠENÍ
Kolikrát za noci – není to smyslů klam – celou mou bytost to do duše omámí – čelem já už se jí pomalu dotýkám, do tváří chladem svým skoro už dýchá mi... Záclono zrádná, ty přede mnou visící, oči radš zavírám, slepcem bych přál si být – ale mé prsty zlou chvějí se zimnicí: moci tě nadzvednout, moci tě odstrčit! Záclono hebká, ach moci tě servati, skočit a ukrást, co vůbec smíš míti rád! Ruce se nematou, pevně v té závrati drží už, drží tvůj stříbrný vodopád –! Strhni jej! Líný tam spí možná osud náš! Ale ty na zázrak věříš spíš chvíle té: jako když do vody uvadlou růži dáš, tvůj život naposled, slavně však rozkvete! 71

FATALISTŮV ZPĚV
Nicoto strašná, jsem tvé prosté dítě, v tvé prázdné důlky stokrát už jsem zřel, leč nebojím se – lidé neznají tě, kolem nich sen tvé pravdy nepřešel. Já zřím jej však a jako ženu krásnou tě tuším teď a cítím v náručí... Nač o včerejšku novém někde sníti, jež z hrobů potom zas prý vypučí? Nač budit lidstvo potom v život nový, kouř sopek křísit z mrtvých ostrovů? Co lidská tvář tam nového mi poví? Nač v marný vír zas padat poznovu? Jsem spravedlivý... Jdu-li k branám Hádu, co na vás, bozi, tvář chce zmrtvělá? Dál mám-li živ být, nechť je živa se mnou i polní zvěř, jež v můj den umřela! Charone, brachu, proč ji nepřevážíš a ptáky, s výšek lovci sražené? V svět onen člověk, člověk jen smí vjíti? – Pak nechť jak zrnko písku ztracené 72 mé srdce vůbec kde chce odpočívá, nečeká na nic, nejmíň na divy – mé oči ať se jako vlčí zavrou a tělo moje kde chce práchniví! 73

POTOPENÝ CHRÁM
V hlubinách moře potopen chrám nejkrásnější odpočívá... Nahoře nebem mračna letí, vlnami bouře zuří divá, u něho dole je bezhlasý klid: bílý mramor září tmami jako blesky nad vodami, ale ta záře je přec nějak živá, kámen se chvěje, jak zas chtěl by žít... Na břehu v skalách postaven svou stříškou čněl kdys pod nebesa, s nadějí člověk táh’ se k němu, zvědavá laň jej znala z lesa, pak jednou za noci do moře kles’ – v plamenech plál obzor celý, bozi k hrobům odcházeli, bozi, jež marně si z kamene tesá člověk a v malbách si zpět volá dnes. Tragickou změnou nezmaten v hlubinách chrám ten nevzdych’ ani, nehybně klidný jak nahoře stál, rozkvetl pomalu na záři ranní, jak s něho vody tam smývaly prach: 74 vzepialy se k matce zemi něžné sloupy s růžicemi, ale ten pohyb byl skoro jen maní, jako když děcko se natáhne v snách... V hlubinách moře potopen chrám nejkrásnější navždy není – jako by na povel čekal tu jen smluvené, tajemné na znameníznamení, k hladině vrhá svůj bělostný stín, jak by volal: Na shledanou! Jednou bozi z hrobů vstanou, chrám celý musí zas na světlo denní nahoru, světa kde široký klín! Jedenkrát, možná za sto let, tento div skutkem se určitě stane! Z modravých vodstev v sykotu vln ostrůvek v záři mramorů vzplane, a s nebes do chrámu sestoupí bůh... Zrak ach! jeho vidět čistý, krok ach! jeho slyšet jistý, van cítit věčna, jak od něho vane, divem tím opojit svůj hled i sluch! Jedenkrát – možná za sto let? Proč lidský život je tolik žel! krátký? Za dvě stě, za tři sta, za tisíc let ještě bych ke chrámu dole chtěl zpátky, 75 zázrakem vztyčený svůj uzřít svět! Mezi sloupy mečoun plave – to mé srdce nedočkavé okamžik čeká tam závratně sladký a jednou musí jej, musí jej uvidět! 76

SEN LETNÍ NOCI
To včera bylo – v polospánku zas vyhoupla se nad obzor. Sklem zablyštěla nade hvozdy ta nejdivnější ze všech hor, jak v pohádkách jsme kdys ji zřeli a jak v nás věčně krásná je, kde z háje pták jen hnízdil smělý a vzlétal rovnou do ráje. Jak byla nízká! Rukou skoro jsi mohl sáhnout na témě – a přece rázem tyčila se vysoko všechny nad země... Ta divná hora démantová v obzoru širém, dalekém si nějak dětsky potutelně vždy zahrávala s člověkem! Teď stál jsem pod ní. Moci během po jejích bocích nahoru a opojit se jednou pro vždy písněmi dnů a prostorů! Teď ztratil jsem ji... Což tu vskutku přede mnou tedy nestála? Na samém konci světa náhle se na mne tvrdě dívala. 77 Hoj nyní jsem ji hmatal zrovna – však jakým ohněm pálila! Teď celá děsem zachvěla se a náhle blesky chrlila, a jak by na mně mstít se chtěla za lidský život zbabělý, mne srážela kams do propastí;propastí, kde haldy mrtvých ležely... To divný boj byl... Stokrát znova jsem vracel se k ní oklikou a pořád jak by zabíjela tu touhu ve mně velikou, již pes má jistě také ve snu: utéci všemu na chvíli a omočit si pracku v lávě, z níž všichni jsme se zrodili! Smích sprostě divý zněl tou horou, pláč teskně tichý nad ní zněl – já ničemu a všemu náhle jsem kolem sebe rozuměl – a jedno zvlášť jsem chápal jasně v té smyslů divné závrati: že mládí náhle uplynulo a nic že nám je nevrátí. 78

ANARCHISTOVO RÁNO
Pralesy, které jsem miloval v pravěku, se do prázdna ztratily. Neříkejte, že dáte je člověku, vy, kterým násilí je pořádku jediné děcko. Svobodu, kterou jsem miloval v pravěku, jste do hola obrali, neříkejte, že dáte ji člověkučlověku, vy, když my zoufalí vám za krejcar prodáme všecko! Já s Pravěkem jsem zde – i matka Romantika, mým domem hnízdo bylo, mým činem byl vždy let – mé srdce proto vám všem vůbec nepřivyká, mně smrdí vaše dílo, jež obr za vás zhnět’! A obr – je mi bratrem, vy znáte ho: toť lid a možná že už zítra vás půjdem’ vykouřit – 79 Ach, slyším prales šumět, jde Pravěk jím jak sen – a kdo naň sprostě křikne, ten padne zastřelen! 80

LIDSTVU
Já nevím, zda jsi někdy na to v půlnočním tichu připadlo: Dá bůh, že z celé země bude jedenkrát slávy divadlo, dá bůh, že láskou, lidstvo, vzplaneš, a bůh ti dá snad tady to, že všecky řeky mocným proudem se slijí v jedno koryto. Já nevím, zda jsi někdy nad tím se rozžhavilo do běla, snad víš už, nic že nevytvoří ti nikdy přání zbabělá – leč věřím vždy, žes plno síly a k velkým věcem zrozeno, jen kdybys všem jim odhodlaně včas přišlo vždycky na jméno! Což není vším jen touha vůle a marným cílem každý cíl? Což když tvé dění každodenní je pouhé hraní planých sil? Což když tvůj boj se skončí slepě jak příběh, který prázdný je – což když tvůj útok bez účelu se prostě jenom vybije? 81 Já v snách zřel kdysi minu v moři, jež houpala se vlnami, jak divná hračka opuštěná, jak mořský ježek neznámý, já viděl Děs, jak seděl na ní, já slyšel, jak se osud smál, já loď též zřel, jak vyhnula se raději v zrádnou náruč skal – – já viděl však též člunek malý a na něm chlapa s ručnicí... Po Děsu pátrá – teď ho spatří – teď rozkročí se, zalící – teď padne rána – strašná hračka se zapotácí raněna – teď druhá rána – hračka hrozná proražena jen zastená – pak zavrčí, pak vzlykne trochu, zakrouží, pak se zastaví – A náhle padá – ke dnu padá – jak starý plecháč děravý! Nač vlastně spoustu ekrasitu držely plech a obroučky? Nahoře ticho... A pak zazní smích chichotavý, tenoučký – – tak tenký, že mi nejde z hlavy. Tak smí se jenom osud smát. 82 A tento výsměch je snad konec a tajný všeho dění řád? Což zráme na nic v světe prázdném? Já nevím, lidstvo, cíl kde tvůj, však jsi-li minou, nejdi ke dnu a k hrůze všech radš exploduj! 83

ČLOVĚK A LÁSKA
Tak je to: všechno je šílenství a hraní neodpovědné – a na tom jenom prý záleží, zda-li vrah před vraždou zbledne. Tak je to: v nás leží celý svět, nad námi bičem se práská, my nesem’ na zádech celou zem’, ale nás nese prý Láska – tak je to! Vysoko pod nebem tohle to drama se hraje, zvířata nemluví, ale my řvem’, vidouce ždibeček ráje! 84

SENTIMENTÁLNÍ
Jen nade mnou neplačte, až ke hrobu mne ponesete: Pták přec dále po svém zpívá, strom přec dále po svém kvete, do všednosti sen váš dále hoří ve své prosté kráse a do těch snů slunce z mračen milosrdně usmívá se. Jen nade mnou nelkejte, až do hrobu mne položíte! Bůh vás ještě pomiluje, tisíc věcí ještě zvíte, nebe s peklem vejdou do vás, jako kdysi vešly do mne – zřítíte se v marné touze, zvednete se v pýše skromné... Po čase jen, až vás přízvuk života snad špatný zděsí, na můj prázdný spánek venku na hřbitově vzpomeňte si: a nechť je to chvíle svatá od kořen až k větvím tichá, po níž moje srdce nikdy pod zemí už nezavzdychá. 85

PODĚKOVÁNÍ
V. Nezvalovi.
Vlk honí stádo, člověk vlka zas, vlk člověka – toť jistě hra je skvělá! Vás, verše, psal jsem v rozmanitý čas, však jaká vzteklost vždy se rozhlížela z vás do kraje, kde m’ha nás chladem bila a od pravěčných prsů oddělila? Bůh honí lidstvo, člověk boha zas, bůh člověka – až tváří v tvář si stojí. Tu slavnou chvíli chce mi zkazit ďas a šeptá cos o věčném nepokoji, o nutné pomstě za vše hořké, temné – však slova díků musí nyní ze mne: Své srdce kdybych moh’ si vyrvat dnes, všem hodil bych je jako kdysi celé –! A tady je! Já nikdy nebyl pes, jenž odplazil se někam zpitoměle, když s pánem hra se jinam zatočila, já hrd jsem na vše, čím má bytost žila. Jsem hrd i na to, když mnou zmatek třese a cení zuby, ve tmách zradu tuše – vím, kdo mne honí, vím, kdo honíme se: Pojď znovu na lov, nedej se, má duše! Svět denně nový z hrobu pyšně vstává, až boží sláva za ním pokulhává! 1927
86 DOSLOV
[87] BIOGRAFIE
JIŘÍ MAHEN, rodným jménem Antonín Vančura, se narodil 12. prosince 1882 v Čáslavi. Pochází ze staré evangelické rodiny, jejíž historie mu poskytla motivy k dramatu Mrtvé moře. Praděd Mahenův Matěj Vančura raději utekl z panství, než by se byl zřekl víry v „beránka“. Otec Mahenův, bývalý pekař v Čáslavi, byl dlouhá léta kolportérem evangelickým v Dubé (Dauba) u České Lípy a zemřel jako evangelický učitel ochranovský r. 1925. Pohřben byl v Ochranově. Tehdy se také Jiří Mahen po prvé dostal do památného Herrnhutu (Ochranova), kde jej chtěl mít otec před lety a lety kazatelem. O mnoho let před Jiřím Mahenem se 11. prosince narodil v Düsseldorfu Heinrich Heine a Jiřímu různí lidé říkali, že je podoben slavnému německému básníkovi. Jiří Mahen byl i takto tedy předurčen pro literaturu. Maminku Elišku ztratil ve čtyřech letech. Studoval nižší gymnasium v rodišti, septimu a oktávu v Mladé Boleslavi. Tehdy na něho působil Tolstoj svými sociálními brožurami, že chtěl mezi horníky apoštolovat pro tolstovský anarchism. Filosofii studoval v Praze (1903–1907) a učil pak na reálce v Hodoníně (1907–1908) a na obchodní škole v Přerově (1908–1910). Potom se věnoval žurnalistice: Lidové noviny (1910–1919) a Svoboda (1919–1921). Tehdy už byl také dramaturgem brněnského Národního divadla (1918–1922) a poslední a dosavadní jeho životní i tvůrčí útočiště je Městská knihovna brněn- 89 ská, již řídí od r. 1921. Pro Moravu tedy již pracuje více než dvacet let. Ani o světové válce se nehnul z Moravy, třebaže vojančil. Jiří Mahen byl v letech svého příchodu do literatury na jedné a téže frontě s S. K. Neumanny, F. Gellnery, Fráni Šrámky, Karly Tomany a tato posice na rozmezích, kde vane nejvíc vichrů a vichry z celého světa, mu zůstala zachována do posledních dnů. I dnes jeho hru inscenuje režisér Honzl v Osvobozeném divadle a do jeho kanceláře v ústřední knihovně brněnské zabloudí rádi místní příslušnicí Redu, Hosta i jiných literárních sdružení. Mahen byl vždy ve styku s mladými a nejmladšími a nebyla v tom literární politika. Pseudonym si utvořil Jiří Mahen podle jména jedné z postav Zolova Germinalu, podle horníka Maheua. „Ta postava se mi moc líbila. Chtěl jsem býti hrdinou práce jako on. Proto mne pořád prázdné literátství nebaví“ – píše sám. Ale sazeč omylem vysadil n místo u a tak se z Maheua stal Mahen. „A to již zůstalo. Zvykli lidé, zvykl jsem i já. Vždyť bychom mohli nosit i čísla“ – končil Mahen kdysi interview.
90 BIBLIOGRAFIE
Ballady. Brno, 1908. A. Píša. 8. 47 stran. 2’40. Co mi liška vyprávěla. Pohádky s obr. Fr. Hlavici. Praha, 1922. B. Kočí. v. 8. 162 str., 3 l., 6 obr. příloh. Váz, 48’–. Černovská masakra. Básnický leták. Hodonín, 1907. Dezertér. Hra o 4 jednáních. Praha, 1923. B. Kočí. 8. 109, 1 s. (Umělecké snahy, 281). 7’50. Díže. Sto pros. Pacov, 1911. P. Plaček (= A. Reis, Praha). 4’80. Duha. Cyklus veršů. V úpravě V. H. Brunnera, Praha, 1916. F. Borový. 8. 116 str. Dvanáct pohádek. Illustr. Jos. Lada. Praha, 1918. B. Kočí. v. 8. 144 str. (Umělecké snahy.) Dvě povídky. Daemoni – Opájejme se! Praha, 1911. P. Plaček (= A. Reis, Praha). 8, 47, 1 s. (Knihovna Přehledu Revuí, 14/15.) – ’90. Generace. Komedie o 3 dějstvích s předehrou. Praha, 1921. B. Kočí. 8. 146 s. 15’– Hercegovina. Poznámky, vzpomínky a pohádky. Vyškov, 1924. Fr. Obzina. 8. 170, 1 s., 2 l., 1 mapa. (Edice Obzinových tisků, 2.) 24.24’–. Husa na provázku. 6 filmových libret. Praha, 1925. Aventinum. 8. 115, 1 s., 2 l. (Aventinum, 110.) 21’–. Chroust. Studentská hra o čtyřech dějstvích. Praha, 1921. B. Kočí. 8. 167 s. (Umělecké snahy, 225.) 10’–. Janošík. Tragedie o pěti dějstvích. Pacov, 1910. P. Plaček. 8. 120, 2 s. (Plačkova knihovna, 3.) 91 – Tragedie o čtyřech dějstvích, II. lidové vydání, autorem přepracované pro divadla přírodní a ochotnická. Pacov, 1914. P. Plaček, m. 8. 114 s. – Třetí vydání. Pacov, 1918. P. Plaček, 123 s. (Sklizeň, 3.) – Drama. IV. nezměněné vydání. 1920. Páté nezm. vydání 1920. Šesté (první slovenské) vydání. Sedmé (druhé slovenské) vydání. 1920. – Osmé vydání. (Druhé vydání pro přírodu). Pacov, 1923, P. Plaček. 8. 103,103 str. 16’–. – Desáté vydání. (Plačkova knihovna, VII.) – Slovenská tragédia o 5 dejstvách. Poslovenčil Martin Rázus. Pacov, 1920. P. Plaček, v. 8. 123 stran. 18’–. Její pohádky. Brno, 1914. Barvič a Novotný. 8. 189 s. Josef se vrátil. Dramatický sketch. Praha, 1919. J. Springer. m. 8. 14 s. (Sbírka aktovek, 1.) Juanův konec. Spolu s Fráňa Šrámek: Červen a J. E. Čeněk: Na cestu. Praha, 1905. Máj. 8. 94, 1 s. (Divadelní knihovna Máje, 23.) Kamarádi svobody. Román. Praha, 1910. J. R. Vilímek. 8. 2, 429 s. (Vilímkova knihovna). 6’–. Klíč. Hra o jednom dějství. (Spolu s.s V. F. Malý: Okamžik). Praha, 1907. Dělnická akademie. 8. 63 s. (Divadelní knihovna I.) Kniha o českém charakteru. Vyškov, 1924. (1925). F. Obzina. 8. 136 s., 3 l. (Obzinovy tisky, 10.) 22’–. Knížka o čtení praktickém. I. až IV. vyd. Brno, 1924. St. Kočí. 8. 119, 1 s., 1 l. 9’20. Lavička. Dramatická pohádka. Praha, 1919. J. Otto. v. 8. 52 s. 7’50. Mefistofeles. Dramatická legenda. Praha, 1910. Gros- 92 man a Svoboda. 8. 96 s. (Slunečnice, II. roč. 2.) Měsíc. Fantasie. Praha, 1921. St. Minařík (Kvasnička a Hampl.) 8. 87 s., 5 dřevor. (Knihy Země, XIV.) 12’–. Mrtvé moře. Hra o čtyřech dějstvích. Praha, 1918. Zora. m. 8. 103 s. (České divadlo, 1.) 3’–. Náměsíčný. Dramatický sketch. Praha, 1919. J. Springer. m. 8. 21 s. (Syrinx, 27.) Nebe, peklo, ráj... (1917) Hra o 3 dějstvích. Praha, 1919, B. Kočí. 8. 103 s. (Umělecké snahy, 155.) – Druhé vydání. 1922. 6’–. Nutnosti a možnosti veřejných knihoven. Brno, 1925. St. Kočí. lex. 8. 46, 2 s. 5’20. Píseň života. Hra o čtyřech dějstvích. Praha, 1919. B. Kočí. 8. 118 s., 1 l. (Umělecké snahy, 170.) 7’50. Plamínky. Verše. Praha, 1907. Časopis pokrokového studentstva. 8. 103 s. Obálka V. H. Brunnera. Podivíni. Prosa. Praha, 1907. Moderní bibliotéka m. 8. 98, 1 s. (Moderní bibliotéka, roč. VI., 4.) První deště. Tragikomedie. Kr. Vinohrady, 1910. P. Plaček (= A. Reis, Praha). 8. 87 s. 2’–. Před oponou. Brno, 1921. St. Kočí. 8. 125 s., obr. E. Miléna. 18’–. Rybářská knížka. Brno, 1921. St. Kočí. 8. 172 s., 2 I., 1 obr. příl. (Zajímavá knihovna, 2.) 24’–. Scirocco. Epická báseň. Brno, 1923. St. Kočí. 8. 149, 1 s., 4 l. Theseus. Drama antického člověka. Praha.Praha, Časopis pokrok. studentstva. m. 8.188 s. Tiché srdce. Verše, 1916. Přerov, 1917. Tisk. a vyd. společnost 8. 60 s. (Klas, 3.) 4’–. Ulička odvahy. Prajednoduchá komedie o 3 aktech. 93 Praha, 1917. B. Kočí. 8. 96 s. (Umělecké snahy, LVI.) S pseudonymem Lad. Andělíček: Kozí bobky z parnasu. Literární epigramy. Brno, 1921. St. Kočí. 8. 28 s. (Nápady a výpady, 6.) 3’50. S pseudonymem Červená maska: O uměni Růženy Němcové a Boženy Svobodové. (Essay.) Brno, 1921. St. Kočí. 8. 19 s. (Nápady a výpady, 2.) S pseudonymem H. Lang: Máchova poesie a její význam. Přerov, 1910. A. Strojil. S pseudonymem Richardson: Režisérův zápisník. I. (1919–1920). Brno, 1923. St. Kočí,Kočí. 8. 210, 1 s. (Zajímavá knihovna, 8.) 23’50. Rozřešme českou divadelní otázku. Brno, 1922. St. Kočí. 8. 21 s. (Nápady a výpady, 7.) 3’–3’–. S pseudonymem Joe Smetana: Rouletabille v Čechách aneb Sebrané spisy Floriana Kreuzmanna. Detektivní novela. Brno, 1922. St. Kočí. 8. 20 s. (Nápady a výpady, 8.) S pseudonymem Pavel Stodola: Zpívající pyramida. (Rozmluva s čertem.) Brno, 1921. St. Kočí. 8. 19 s. (Nápady a výpady, 1.) S pseudonymem Kamil Urbánek: Jak se dělá divadlo? Nezbytná příručka pro všechna divadla a pro ochotníky. Brno, 1921. St. Kočí. 8. 26 s. (Nápady a výpady, 3.) S pseudonymem Dr. Jaroslav Vrána: Narabovaná kultura. Časová studie. Brno, 1921. St. Kočí. 8. 21 s. (Nápady a výpady, 4.) S pseudonymem Josef Zamazal: Moderní drama snadno a rychle. Příručka pro básníky a diletanty. Brno, 1921. St. Kočí. 8. 23 s. (Nápady a výpady, 5.)
94 Drobné práce:
Částečná revise ryb dunajské oblastí. Zvl. otisk ze Sborníku Klubu přírodovědeckého, Brno, 1926. Naše vranky. Zvl. otisk z Rybářského věstníku 1927 č. 7., Praha, 1927. Ploutve ryb kaprovitých a jejich práce. Zvl. otisk z Přírody XX. č. 6. Brno, 1927. Záhada mořského pstruha v Jaderském moři. II. Zvláštní otisk ze Sborníku Klubu přírodovědeckého. Brno, 1928.
Sestavil Karel Nosovský.
[95] OBSAH
Předmluva11 PLAMÍNKY Úvodem25 Hořký chléb26 Cudný večer28 Píseň o zlaté přílbě29 Jiná píseň30 Bubeník bubnuje31 Dnes nebo zítra32 BALLADY Ballada 1. 2. 4. 8. 10. 13. 17. 19. 20.33 DUHA Má loď51 Za mrtvou52 Tragické zjevení53 Setkání55 Bouře nad lesy56 Slovácký hudec58 Modří ptáci hor59 Vidění Izaiáše proroka60 Mlýn pod vrchem62 Mrzák a kráska66 TICHÉ SRDCE Píseň o jarní noci67 Žalm 131.69 Dvě matky70 [96] Pokušení71 Fatalistův zpěv72 Potopený chrám74 Z ROZPTÝLENÝCH VERŠŮ Sen letní noci77 Anarchistovo ráno79 Lidstvu81 Člověk a láska84 Sentimentální85 Poděkování86 Biografie89 Bibliografie91
[97] Tato kniha vyšla na jaře roku 1928 jako první svazek sbírky Generace, kterou za redakce Miloslava Novotného vydává Vydavatelstvo „Družstevní práce“ v Praze, zapsané společenstvo s ručením obmezeným. Portrét nakreslil Edvard Milén, litografovala Průmyslová tiskárna v Praze. Sazbu upravil K. J. Sázeno z písma Tiemann mediaeval. Vytiskla knihtiskárna F. Obziny ve Vyškově ve 1200 výtiscích, z nichž 100 výtisků autorem a malířem podepsaných je na ručním losínském papíře.
E: lp; 2005 [99]