PÍSEŇ O JARNÍ NOCI

Jiří Mahen

PÍSEŇ O JARNÍ NOCI
Večere, klidný večere, kdo by tě neměl rád? Jak děvče najednou přibíháš s úsměvem ze zahrad – vidím tě, celý mne prochvíváš, ač stíny ke všemu přilnuly, vše je tak jasné – co prožijem’prožijem’, stejně jak věci, jež minuly... večere, klidný večere! Mračna, vy vojska bez hlesu, za čím tak letíte? Mé srdce je pro váš let hladovo, vy o tom nevíte – hladoví pro vás i nitro mé, vaši hru smělou vám závidí: Moci se taky dát unášet, bez cíle, bez vášně, bez lidí – mračna, vy vojska bez hlesu! Měsíci, hvězdy pobledlé, co že se smějete? V touze že komicky vypadá člověk snad chvíle té? Nevidím svět, kopec ohromný, 67 jediný Olymp ční z prostoru – proč že by brouk nemoh’ dolézti po něm až pod vás tam nahoru, měsíci, hvězdy pobledlé? Noci, ty noci hluboká, bezedná, záhadná, tebou se duch můj propadá v bezsvětí, do prázdna, tebou však duše má letí výš nad témě nejvyšších v světě hor, tam ve svém rozkvétá šílenství a padá k zemi jak meteor – noci – ty noci – hluboká! 68