BALLADA 17.

Jiří Mahen

BALLADA
17.

A třeba všichni uvykli se rvát jen se stíny, jež vždycky klamaly, jichž nekrášlí ni smrti majestát, že vždycky krásu nám jen nalhaly, že chytit nemoh’ se jich ani zoufalý – ty po svém žij a nedbej lidských řečí, jež radu špatnou vždy nám podaly: Mír, svatý klid a žádné nebezpečí? Až nový vítr ucítíš zas vát, pak vzpomeň na vše, co jsme čekali! Chci tebe jen se na svůj osud ptát, a nestraší mne žádné úskalí, jsme vlnami, jež teď se srovnaly, a zase letí do vraždy a k seči, v nichž mnozí život, štěstí prohráli. – Mír, svatý klid a žádné nebezpečí? Jen slyš! Zlá všednost řve, má zase hlad! Chce na nás daň, jak jiní dávali, chce všechno potom, všechno nám, ach! přát – však proč bychom se dnes jí nesmáli? Proč bavil by nás život ospalý? Teď probouzí se, s drzostí však větší, než jakou znali jsme a jakou čekali... Klid, svatý mír a žádné nebezpečí? 45 POSLÁNÍ
Proč utíkal bych někam do dáli? Uprostřed vřavy srdce mé se léčí! Kéž obzor můj jen zítra nezkalí klid, svatý mír a – žádné nebezpečí! 46