ZA MRTVOU

Jiří Mahen

ZA MRTVOU
To včera bylo, ještě dnes to slyším: kol zima táhla – náhle do ticha jak kukačka by byla zakukala a opuštěnost smysly moje jala, že i to ráno dal jsem vzpomínkám. Čím dále ke dni letem pluly nižším... Z nich každá jak jen zmizet pospíchá, ač labutí kdys každá být se zdála a jenom k slunci, k slunci veslovala, by vyhnula se šeru, mrákotám..! Dnes marně zase duši svoji tiším... Na hrobě tvém květ vadne, usychá – já živ jsem, to však útěcha je malá – tvá ruka mrtvá něco mně tu vzala, s čím v životě se nikdy neshledám: Je důvěra to ke všem věcem vyšším? V mých není žilách, ve mně nedýchá. Žes doufala v ni, strachům všem se smála, jak ptáka rys tě bída za to rvala – Keř spálený čním k nebi sám a sám – a nerozkvetu nikdy, nedozrám? 52