BALLADA 2.

Jiří Mahen

BALLADA
2.

Což začíná se vskutku život nový? Já nad tvou láskou dělal kdysi kříž. Má duše toulala se nad hřbitovy, že mrtvý život šel k ní blíž a blíž. Proč s obavami ještě k nebi zříš? Viz, touhou tvou jak zmužněly mé rýmy! Jak tiše každý nese svoji tíž – nužnuž, ulehči jim slovy upřímnými! Nad hlavou tvou jak šuměly by sovy a k měsíci jak šla bys výš a výš. Jdeš kolébána neslyšnými slovy a neslyšnými slovy hovoříš. Ó, náměsíčná, zastav se mi již, než zřítíš se mi s myšlenkami svými, než hrůzu pádu i v nich ucítíš! Nuž, ulehči jim slovy upřímnými! Má duše dnes tvůj každý pohled loví, však ještě neví: hlídáš nebo spíš? Kéž hlava tvá ti všechno brzo poví, co léta tušíš, o čem dobře víš! Své zvony slyšíš? Ještě neslyšíš? Již chtějí hučet do soumračné zimy. Však dutě zní to, polekaně, – slyš! Nuž, ulehči jim slovy upřímnými! 35 POSLÁNÍ
OÓ, srdce plaché, ztiš se přece, ztiš! Už září ve tmě pohled oka přímý. Však třesot rtů svých ještě necítíš? Nuž, ulehči jim slovy upřímnými! 36