A třeba všichni uvykli se rvát
jen se stíny, jež vždycky klamaly,
jichž nekrášlí ni smrti majestát,
že vždycky krásu nám jen nalhaly,
že chytit nemoh’ se jich ani zoufalý –
ty po svém žij a nedbej lidských řečí,
jež radu špatnou vždy nám podaly:
Mír, svatý klid a žádné nebezpečí?
Až nový vítr ucítíš zas vát,
pak vzpomeň na vše, co jsme čekali!
Chci tebe jen se na svůj osud ptát,
a nestraší mne žádné úskalí,
jsme vlnami, jež teď se srovnaly,
a zase letí do vraždy a k seči,
v nichž mnozí život, štěstí prohráli. –
Mír, svatý klid a žádné nebezpečí?
Jen slyš! Zlá všednost řve, má zase hlad!
Chce na nás daň, jak jiní dávali,
chce všechno potom, všechno nám, ach! přát –
však proč bychom se dnes jí nesmáli?
Proč bavil by nás život ospalý?
Teď probouzí se, s drzostí však větší,
než jakou znali jsme a jakou čekali...
Klid, svatý mír a žádné nebezpečí?
Proč utíkal bych někam do dáli?
Uprostřed vřavy srdce mé se léčí!
Kéž obzor můj jen zítra nezkalí
klid, svatý mír a – žádné nebezpečí!