POTOPENÝ CHRÁM
V hlubinách moře potopen
chrám nejkrásnější odpočívá...
Nahoře nebem mračna letí,
vlnami bouře zuří divá,
u něho dole je bezhlasý klid:
bílý mramor září tmami
jako blesky nad vodami,
ale ta záře je přec nějak živá,
kámen se chvěje, jak zas chtěl by žít...
Na břehu v skalách postaven
svou stříškou čněl kdys pod nebesa,
s nadějí člověk táh’ se k němu,
zvědavá laň jej znala z lesa,
pak jednou za noci do moře kles’ –
v plamenech plál obzor celý,
bozi k hrobům odcházeli,
bozi, jež marně si z kamene tesá
člověk a v malbách si zpět volá dnes.
Tragickou změnou nezmaten
v hlubinách chrám ten nevzdych’ ani,
nehybně klidný jak nahoře stál,
rozkvetl pomalu na záři ranní,
jak s něho vody tam smývaly prach:
74
vzepialy se k matce zemi
něžné sloupy s růžicemi,
ale ten pohyb byl skoro jen maní,
jako když děcko se natáhne v snách...
V hlubinách moře potopen
chrám nejkrásnější navždy není –
jako by na povel čekal tu jen
smluvené, tajemné na znameníznamení,
k hladině vrhá svůj bělostný stín,
jak by volal: Na shledanou!
Jednou bozi z hrobů vstanou,
chrám celý musí zas na světlo denní
nahoru, světa kde široký klín!
Jedenkrát, možná za sto let,
tento div skutkem se určitě stane!
Z modravých vodstev v sykotu vln
ostrůvek v záři mramorů vzplane,
a s nebes do chrámu sestoupí bůh...
Zrak ach! jeho vidět čistý,
krok ach! jeho slyšet jistý,
van cítit věčna, jak od něho vane,
divem tím opojit svůj hled i sluch!
Jedenkrát – možná za sto let?
Proč lidský život je tolik žel! krátký?
Za dvě stě, za tři sta, za tisíc let
ještě bych ke chrámu dole chtěl zpátky,
75
zázrakem vztyčený svůj uzřít svět!
Mezi sloupy mečoun plave –
to mé srdce nedočkavé
okamžik čeká tam závratně sladký
a jednou musí jej, musí jej uvidět!
76