O lidskou duši chceš-li se mnou hráti,
pak rozdej karty, čerte chlupatý,
a dobře hrej, ne hráč jak hrává špatný,
jenž milosrdné mívá záchvaty,
hrej vážně, ďase! – Červené jsou trumfy!
– To počátek mně věru divný je.
Já čekal bubny, ale budiž tedy:
Krvavé srdce všechno přebije!
– Protivná karta! Skoro smetí samé!
Ty malou neseš? Tuhle hru snad znám...
– Nesu jak nesu. – V tom je úskok starý,
což na konec ti všechno odevzdám?
– Na malou trumf už? – Ano, ano, ďase,
už teď své srdce musím přiložit!
– Pak jistě prohráš! – Jaká pomoc, brachu,
že chudák jsem, mně pomoh’ vždy jen cit!
– Cit, jenom cit? A rozum, pane, rozum?
– Ten připojil se, brachu, k posledu.
– Pak za deset let uzříme se zase,
už na novou teď zvu tě besedu!
Podivní lidé! Citem když se zmučí,
zas s rozumem se k němu vracejí –
– Co, čerte, ty víš, kterak člověk roste,
a o věčné co ty víš naději?
– Já kašlu na ni! Zde máš kartu novou,
tvář tvoje zdá se – trochu pobledla?
Jak s láskou je to? Nějak ztratila se
a do trní tě myslím zavedla?
– To pálí, čerte! Jinou kartu vynes!
– Já vážně hraji, sám jsi tomu chtěl!
– Ber tedy! Věz však, vzpomínek mých kouzlo
že neodneseš odtud do pekel!
– Po kouzlu ptám se, po tvém srdci tichém?
S tou novou frází jdi mi na kolo!
Žil na půl jsi a na půl miloval jsi,
i tvoje práce dozrá napolo!
Smát musím se, jak v ruce se ti třese
mizerných listů řada ubohá...
Já trumfy mám! Kde teď jsi s citem svojím,
před chvílí ještě měl’s ho do boha?
– Do boha, čerte? – v tom se mateš trochu,
dnes citů moře byla by už lež,
už nejsem hochem, ty však s jeho chvatem
na posici mou nějak šturmuješ...
– Svou zahoď hru! Tvá práce v nic se řítí
a v nicotu se řítí i tvé sny,
vzdej raděj se, než duši tvoji lapím
a vzejde konec pro tě úděsný!
– Vše zahodit? ne, počkej chvíli ještě,
má hra snad přece není ztracena!
– Trumf! Trumf! A nyní tvoje barva milá,
barvička jara, barva zelená!
– Poslouchej, čerte, svoji beznaději
do čeho vy jste dole oblekli?
– Do smíchu, bratře, poslední však duše
se pranic už ho nějak nelekly...
– Pak něco světem přece možná hýbe,
co neseme my oba v palici...
– Naposled pravdu, z brusu pravdu novou,
jak slunce jasnou, stejně hřející?
– Pravda? To slovo jistě schválně volil’s,
mně nelíbí se... – Jak mně tvůj dnes klid!
Vzdej se! Tvým otcem národ je přec malý
a poražen už proto musíš být!
– To slovo, čerte, co má vlastně značit,
je tohle vtip snad z tvého podsvětí?
Co neseš? – Barvu podzimu teď žlutou!
Povídám, věř mi, hůř jen bude ti!
Stárneme také, nevzrosteme o coul,
krev už se časem ani nevzpění...
– Zub že mi vypad’, ani dohrát nemám
a k ústupu jen dáti znamení?
– Hrej, čerte, hrej a nekruť se mi nijak,
když rozumím hře nyní než ty líp!
Podzimu barva. Zde ti házím celou
na prahloupý a ničemný tvůj vtip!
Co teď se díváš na mne užaslýma
a zmatenýma nyní očima?
Hru nemáš ještě a já konec vidím,
jak jedině snad správný býti má!
– Nes barvu! Třeba nejhorší svých vtipů,
že jednou musím někde zcepenět...
Nejmenší srdce na konec mi zbylo
a upři jenom zlostný na ně hled –
nejmenší srdce, slyšíš, jak se směje?
Jak těžký život byl by bez něho!
A povídá, že hru lze vždy jen vyhrát,
když oddaně jdeš klidný do všeho!