Vám probodla bych šíji, vaše krev
by smyla hanbu sprzněné mé síně.
Snad rty jste smočila ve starém hlouběj víně
a rozkoš opilství se zvrátila v ten hněv.
Jste stejně nechutný. Můj otráven byl duch.
Již sama nechápu, proč onen den mi přišel.
Slov ušetřte mne již, jež tolikrát jsem slyšel;
tož žádný milenec, jen pustý dobrodruh!
Chce vždy jen urážet, cit ženy je mu ničím,
měl řeči úlisné a uměl přísahat,
mé srdce upjal tak svých kouzel chtivým lýčím
a jednou myšlenkou je donutil se vzdát.
Jak noc se blížila, jež zvolna klade pláště,
zvolna, však jistě zvábí únavou.
Dech sladký oddání se nassál jedem záště.
Mně zhnusila se vášní nezdravou.
Vás trpká krůpěj na dně poháru
odstraší naplnit jej sladkým vínem novým.
Začíná kompromis. Nuž v čas vám ještě povím:
zde nic se nezmění. Chraňte se nezdaru.
Mé ženství trpí. Touha odvěká
je v pouta mužské libovůle vede.
On nechce rozumět. Výkladu nečeká,
jen hájí svoje theorie šedé.
Pláč v srdci stajený jej dráždí k zlému smíchu
a pohyb bolestný mu prázdným affektem,
mé tělo hříčkou mu pro trochu sladkých hříchů,
jichž zodpovědnost nuceným mu zlem.
Můj duch je vichr. Žene prérií,
od hor se obrací a nad moři se mihne.
Být pouty přikován, to smysly zabíjí,
trest odumření chabé vzdání stihne.
Však marna slova jsou, jich nikdo nepochopí.
Boj v hrudi šílený se nezřen odehrá.
Až přejdou léta, zabolí snad stopy,
však teď? – Tak vesmír hájí práva svá.
Já klnu vám! Mne smysly opustí.
Kam cesta má, kam osud můj mi kyne?
Já žehnám vám a v kraje prchám jiné,
svou stopu nechám býlím zarůsti.