DIALOG.

DIALOG.
Ona: Vám probodla bych šíji, vaše krev by smyla hanbu sprzněné mé síně. On: Snad rty jste smočila ve starém hlouběj víně a rozkoš opilství se zvrátila v ten hněv. Ona: Jste stejně nechutný. Můj otráven byl duch. Již sama nechápu, proč onen den mi přišel. On: Slov ušetřte mne již, jež tolikrát jsem slyšel; tož žádný milenec, jen pustý dobrodruh! Ona: Chce vždy jen urážet, cit ženy je mu ničím, měl řeči úlisné a uměl přísahat, mé srdce upjal tak svých kouzel chtivým lýčím a jednou myšlenkou je donutil se vzdát. On: Jak noc se blížila, jež zvolna klade pláště, zvolna, však jistě zvábí únavou. 34 Dech sladký oddání se nassál jedem záště. Mně zhnusila se vášní nezdravou. Ona: Vás trpká krůpěj na dně poháru odstraší naplnit jej sladkým vínem novým. On: Začíná kompromis. Nuž v čas vám ještě povím: zde nic se nezmění. Chraňte se nezdaru. Ona: Mé ženství trpí. Touha odvěká je v pouta mužské libovůle vede. On nechce rozumět. Výkladu nečeká, jen hájí svoje theorie šedé. Pláč v srdci stajený jej dráždí k zlému smíchu a pohyb bolestný mu prázdným affektem, mé tělo hříčkou mu pro trochu sladkých hříchů, jichž zodpovědnost nuceným mu zlem. On: Můj duch je vichr. Žene prérií, od hor se obrací a nad moři se mihne. Být pouty přikován, to smysly zabíjí, trest odumření chabé vzdání stihne. Však marna slova jsou, jich nikdo nepochopí. Boj v hrudi šílený se nezřen odehrá. Až přejdou létaléta, zabolí snad stopy, však teď? – Tak vesmír hájí práva svá. 35 Ona: Já klnu vám! Mne smysly opustí. Kam cesta má, kam osud můj mi kyne? On: Já žehnám vám a v kraje prchám jiné, svou stopu nechám býlím zarůsti. 36