MŮJ VEČER.

František Rybář

MŮJ VEČER.
Do spleti lesklých břečťanů a svlačců bledě zářících pod temný nebes baldachýn, když slunce na něm zhasne; jak novic vzácných toužení a pobouřených snění svých vykouzlím předtuch důvěrných své chvíle čarokrásné. Na stránkách divuplných knih o vášních světa budu číst, o krve prudkých vzníceních, jež obšťastní a ničí, jak v mělkém moře zálivu svým uklidněným srdcem jist květiny budu zalévat, jež v smíru s kosmem vzklíčí. Do třpytů hvězd se zadívám s otázkou němou, zvědavou, a s bázní jakous neznámou, v níž srdce v chodu stane, zpovědí čistou usmířím svou duši vzdorně rouhavou, jež mysteria dotkla se ve zvůli nespoutané. A v blízku bude večer žít, jen prázdné echo uslyším vášnivých lásek výbuchů a číší pozdvihnutých, mne touha pojme úsilná, však vzpomínkou ji utiším, vzpomínkou rychlých odkvětí a srdcí pláčem tknutých. 51 Jen fantóm ke mně přisedne, jenž tichým srdcem milován byl jako rajské vidění za horečnatých snění. Jej vroucí láskou pohladím a v ret, jenž z lidské touhy tkán, mu vtisknu svoje horoucí a dlouhé políbení. 52