FEÉRIE.
Prach vodopádů zaslepuje jasem a hukot jich jak hudba hrůzy zní, ohnivé barvy ptáků horkých pásem mé oči dráždí lesk jak pochodní. Podivné verše hlas kýs monotonní v slavnostní chvíli vážně předčítá, a po prérii horké mladých koní v daktylu tepou pružná kopyta. Modravý nádech vzduch má před večerem, je horký touhou jižních žádostí. Průsvitné roucho třepotá se šerem, opojným kouzlem v brzku pohostí. 3

DAR MILOSTI.
Můj vzrostl nový klas, buď země požehnána, převroucích díků zbožné blahoslavení nechť přijme éther, v dobra znamení jejž překlenula duhy smírná brána. Z hnízd k větvím stulených ptáčátek něžné peří v odlesku slunce k povzletu se zvedá, a plachým pohledem odvahu první měří pod křovin krytem mladá liška hnědá. Čarovný symbol smyslů mých se dotýká, jenž s hlavou k nebi zvrácenou svá rozřešení hledám, k původu tvůrčí milosti své holé rámě zvedám ve změti slov, jichž smysl zemi uniká. Je možno pochopit v svých představ vírné změti osudnost momentu, jenž prvky vybírá? Z abstrakcí náhodných, jež volným kosmem letí ve chvíli, jedinec kdy jiný odmírá? 4 Jak poutník trne, v jícen propasti kdy pozírá a v hloubkách vody tuší. V tu propast záhadnou nechť pohlédnout dá duši, v níž divu stvoření se stala součástí. – – Šíj země půvabné nás v cyklu s sebou nese, den jeden poznání již života dá cenu. O velké milosti, jež jednou vyklene se nad němým chaosem, jenž vzdá se tvému jménu! Pak klid tě naplnínaplní, jak vůně plní sady, jdeš dolů bez bázně, kde k odplutí loď čeká, cos mohl, okusil’s, svět nemá větší vnady, a uznáš, dost že bylo pro člověka. 5

PERSPEKTIVA.
Nečistotu světa jsem umyl s rukou svých. Vím, mnoho zůstalo, co oheň jenom spálí. Snad vůle dostačí. Stvoření duše chválí mikrobů, rajek, sebe, dívek čarovných. Po půlnoci jsou hvězdy nejtajemnější. Hvizd jakoby harmonii pěl vlasatic proletujících. Veliké ticho mne léčí, do pochyb rozrušujících jak léčivý bych vkládal a ochlazující list. PlesejtePlesejte, zástupy, je hodina radosti. Hlubokým pohlíží satan okem ve světa vření. Osud rozvírá dlaně, a zásluhy lidské mění dle místa zrození, dle peněz, milostí. Každý svůj pohár plní, kde dojde pramene. Chci okusit nejvíc lásky, v níž duch se zapomíná. Je jako lavina měkká, je únava sladkého vína, a duhou nejčarovnější dny moje překlene. 6

NOKTURNO.
Již všechny keře nocí usnuly a oken všech již zhasla světla v dáli, jen my se ještě z parku nehnuli a neúnavně jsme si povídali. O nadějích jsme povídali svých, o touze, jež nám stejně srdce vláče, o prázdných dnech a smutně bolestných, a o nocích, jež vlaží slzy pláče..pláče... Večerních růží prudké výdechy intimním šerem plnily nám duše – nám zbyly již jen trpké útěchy a kolébání v nadějné jen tuše. Ty nám jen zbyly..zbyly... Vášně dusivé zpěněny v hrudích srdcem lomcovaly, a soustrast měly hvězdy zářivé, a v dálce zalkal jakýs ptáček malý. 7 A pak již byli němi jsme a mdlí, hluboký rybník naplnil nás bázní – a odejít jsme přec se rozhodli dřív, nežli půlnoc z temné věže zazní. 8

KDYŽ MILENCI..KDYŽ MILENCI...
Když milenci se hebkým krokem blížili cestami, po nichž růží nasypány listy, již v branách, jež se v odlesk slunce hřížily, jim shasínaly lesklé zraků ametysty. Když v jeden lesk a v jedno třpytné záření v livreji zlaté sluhové je vzhůru vedli po mramorových bílých chodbách, v umdlení reflexem zraků zvědavých a svící zbledli. A když jim v záři světel hráli nokturno a vonná lože prachová jim uchystali, tu hrozné jalo smutno je a pochmurno, a celou noc pak v těžkých slzách proplakali. 9

POD OBRAZEM.
Z bílého rámu v melancholii se ovál tváře její ve skutečnost mění. Vlas stokrát zlíbaný jí čelo ovíjí, jež vzdala svému zaslíbení. Šla jitrem úsměvným a věřila, z květinek polních věneček si pletla, růžová byla, krásná. Šířila reflexy štěstí, mystického světla. Jak prudká vlna rozběhla se v lada, konopky skromné její byly družky. A k beránkům se přidružila ráda, líbajíc jejich nevyrostlé růžky. A znovu smála se a věřila, pohádky divné o princeznách četla. Růžová byla, krásná. Šířila reflexy štěstí, mystického světla. 10 Ach, rty polootevřené, jež se v křeči přimknuly, jak rdí se! Vyzývá ještě, ještě rdí se též, a vášně vzdech jí zůstal v něžném ryse. Stajená lest jí zrakem prokmitá jak slídy odlesk v sešeřeném lomu, a zdá se mi, že něco vyčítá, jen nevím proč a nevím komu. A nevím také, melancholie kdy úsměv její do zajetí jala. Což se tak rychle radost vyžije? Do jakých krajů její teplo sálá? Do jakých krajů? – Hrůza propasti, jež v závrať smysly omámí! Jde smutna nyní chmurnou oblastí, jen její obraz visí nad námi. Z bílého rámu v melancholii se ovál tváře její ve skutečnost mění. Vlas stokrát zlíbaný jí čelo ovíjí, jež vzdala svému zaslíbení. 11

VYZNÁNÍ.
Zda k prospěchu by byla ti má slova pokání a směnou dobré výhody můj lítostivý hlas? Slyš, zvony rozhoupány již – k slavnostní mši nám vyzvání, snad nedáš davům na pospas, čím dosud trpěla’s? O třetí ještě hodině – plál měsíc na nebi – v tvém okně teskné světélko, ty v slzách na zemi. Sám osud sved’ nás. Nevíme, proč bylo všeho potřebí, i mluvě svého svědomí nevěřím chvílemi. Tvou ruku ke rtům přitisknu. Však více nemohu. Sám stojím, dílo stvoření, jež nikdo nespoutá. Tvé sensitivní pohádky o rodičích a o bohu, idylu srdce prostého, v ráz vrhám do kouta. A zanech vše, co lidským je, svým lidem zvědavým, až kaditelnic vonný dým tě bledou ovane, tvou duši potká duše má neznamenánu pohlavím v nadsvětném kraji původů a lásky neznané. 12 Pak písmo skryté určení se čitelným nám objeví, i půjdeš klidna důvěrou a vzdána osudu. Tvé slzy zas se zalesknou pod blaženými úsměvy, a poznáš, slovy lítosti proč kát se nebudu. 13

STESK.
Velikých rozpjetí slavíme fantasie nad proudy nečisté všedního života. Pozlátka mnoho, prázdná nicota břečťanem svadlým pyšnou hrobku kryje. Hrdých srdcí zpěv horské rozzvučí stráně a ozvěny šílí odrazem od jejich úbočí. Klam sebe sama přítulný průvodčí do sfér, jimiž prolétá anděl páně. Pak chvějící se mrazem a vyhladovělí prach, země majetek, padáme v pokoře před majestátem věčných světel nahoře, jež, naše nic objímající, jme vesmír zrůžovělý. 14

OZVUK LETNÍCH VEČERŮ.
Roh pastýře jak soumrak svítící, kouzelné noci předzvěst utajená, v sad’sad sved nás květem růží hýřící, kdy srdce naše byla unavena. Již květy stáhly barvy kalichů, když vůnivůní intimní vzduch zadýchaly, tu teprv srdcí našich potichu tajemné dvéře snů se otvíraly. Tu v očí teprv jasném zážehu šla touha žít svou nejkrásnější chvíli, tu lačny slov a tajných postřehů sensace čisté krví zabouřily. Svět v každém vlastní, moře bezmezné, vzpomínky tajil svému potápěči. Dny plné slávy, štěstím vítězné, dny s nejsmutnější resignace řečí. 15 A chvíle důvěrná jak starý zpovědník..zpovědník... Sad voněl růžový a platan větví kýval. V hloub věčných hvězd bych otázky své vzkřik’ pro tajemství, jež v duši své jsem skrýval. Stisk ruky pevný, zraků střetnutí – já cítil vždy, kdos mocný dechem zavál. – Pak v rozchodu jsme byli pohnuti, kdy nový den hold mizícímu vzdával. 16

ÚTOČIŠTĚ.
Bod nehybný, kam upíráte oči zašedlé, se v nekonečnu lehkou mlhou tratí. Jen černým šátkem zastřete své tváře pobledlé a zpytujte, zda radno milovati. Vždyť cesta volna byla, vzduch ji jasnil hor a mladé smrčiny ji vedly pitoreskně. A co vám scházelo, proč zbytečný váš vzdor? Ubohé oči, pláčí stále teskně. Cos velikého duch váš v obzor promítl, kde možnost v mravenčích jen kupkách tkvěla. Sen bolí nejvíce, jenž v prázdno procitl, co zbylo, pustina, jež hejnem vran se tměla. Vy řekla jste: chci jednou okusit, jsem světu cizí, mohu pouze jednou. Mou touhu silnou nelze odříkáním udusit, dám život pro ni prázdnou, bezvýslednou. 17 Nuž dejte život. Váháte? Tak byla bez ceny? Ji stvořil bůh, kdy největší chtěl dobro splodit, ji účeli dal svému právem odměny, i samu vás chtěl od pout lidství osvobodit. Mé srdce soustrastné, však duch v něm vítězem, jenž za oponu odvážil se, tkanou mysteriem. Váš cit je slabý. Ohněm jen a železem nad sudbu osudu své pyšné chvíle žijem. Jdou vlny přese vše a cíl je společný, jenž v dálce před vámi se šedou mlhou tratí. Je marným voláním váš nářek tupý, horečný, neb není radno celým srdcem milovati. 18

SURSUM.
Vzduch sytý vůněmi mou hlavu ovál v hlubokých lesích načerpav jich kdesi. Snad chvíle přišla již, bych zas se vzpamatoval. Mé srdce touží, srdce oddechne si. Ve hloubi nebes obláčky se nesou, reflexem slunce jako stříbro hoří. Snad do duše mi temnot jasnou záři střesou, a velkou ideu, již čekámčekám, stvoří. Vždy do závratí nebes zrak svůj zdvihám, kam všechno chtění, myšlení se ztrácí, a sílu hledám vzít je, věčným svěřit knihám skrášlené smutkem, silnou exaltací. 19

RANNÍ MODLITBA.
Vše stvoření chválí světů pána. Jeho vůle jsou dána nezměnitelná znamení. Od září severních k problémům gravitace neviditelná práce atómů půdy i éterních. Procházím metamorfosami duch pevný, nebojácný, však všude neznámý. Zajdu, necítě vzniku. Nevím, snad prvek vzácný, snad výmětek příživníků..příživníků... 20

KIRKÉ.
V kamenném domě na ostrově čarovně zkvetlém svým melodickým hlasem kouzlí Kirké a zpívá; má květy divokých keřů na ňadrech a ve vlase světlém, je úchvatná svojí krásou, je lásky žádostiva. Ó doby kouzel! Doby nemožností uskutečněných! Lvi krotcí a vepři s rozumem lidským – háv mužů, proměněných posunem kategorickým..kategorickým. Pod zářivým sluncem tvůj ostrov hledat budu, kouzelnice bez smilování a studu. Až tvojí obnaženou krásou, tvým vábným rtem, tvým oslnivým okem, tvým hlasem čarodějným, Diova dcero, pohnut v srdci, něm, se přiblížím k chatě tvé, k tvým poduškám hřejným, ne, nebudu se bát, šťávy tvé zkusím rád – 21 pak úsměvná a touhou uzardělá svým prutem tkneš se mého těla... Kirké! Je těžko dnes být ještě člověkem! Strom jemu nekvete, pták jemu nezpívá, vymřela láska, štvána nevděkem, a v chechtot tritonů modlitba vyznívá. Kirké! Je těžko dnes být ještě člověkem! Již sama lidskost sotva znatelna. Vzduch, který oblétal tvým ještě pravěkem, zda místa poznal by ta božská, světelná? Snad ještě stáváš před domem svým krásným a melodickým hlasem zpíváš čarovným a jasným, svou připravuješ koupel, v lože zveš, své šťávy mícháš, prutem těl se tkneš, lvilvy krotké a vepře s rozumem lidským čaruješ posunem kategorickým. – Kirké! Je těžko dnes být ještě člověkem! Za tebou popluji po moři dalekém... 22

CHVÁLA SAMOTY.
Tys nepochopil, proč, když sednu v ústraní, v klín hlavu vložím šedé melancholii, se stíny mazlím se, jež chladem hrobů zavání, a víno zahořklé hřbitovních hroznů piji. Do samot vždy jdou s písní mladí básníci k jezerům temným, cypřiše jež stíny kryjí, jich delikátní city, srdce nyjící se tichým echem věčna k exaltaci spíjíspíjí. A láska hřích svůj skrývá nevinný v útulek skrytý vavřínů a baldachýnů, rtů sladkost mohutní v ochraně temné tišiny, cos nadlidského zvedá se v hor sešeřených klínu. I nesmrtelno blíž, když samotny mé oči v noc pohříženy sametových stínů, sen mythů pravěkých v jeskyně se mnou vkročí, a teplo záhadné zahřívá vlhkou hlínu. 23 I já, žerď pyšnou, emblém radostný, na koni v brokátu za hlučných fanfár znění své sokoly jsem vysílal v jas slunce výsostný a růže přijímal dam krásných lásky ve znamení... Má vše svou cenu. Nezávidím blížnímu, sám vděčen samotě, vlahého ticha snění, pavoučku nesu potravu, příteli svému prvnímu, s nímž přízi tkám pro světu odcizení. 24

BOLEST VESMÍRU.
Jsou schmuřeny tak štíhlé pinie; již slunce nesvítí, v posledním těžkém vzplanutí propadá pod obzory. Hladový vlk jde na cesty, ni zdechlin v kraji necítí, neb zavřela se země již a pod sněhem jsou hory. To mrtvo těžké v srdcích nosíme, již vše jsme přežili. Jsou ještě srázy hluboké, v nichž krví potok rudne. Hoj – budem volat v planinách, ty mrtvé bychom křísili... však prázdni přijdem. Nepůjde tak nikdo v touze bludné. Nervy jsou ještě zjitřeny, ty otupíme docela; shasneme světla blýsknavá, jež nejvíc v duších dráždí. Té staré síly není již – a všechna síla shořela. Pro život osud rodí nás a pro život nás vraždí. – Nádherné slunce planulo a zvolna, zvolna vychladne – krev je již černá, sražena a ještě tělo třísní, to tělo krásné, citlivé, jež v atómy se rozpadne – pak v nových formách příroda svou věčnou bolest vysní. 25

U MOŘE.
U moře sníme o štěstíštěstí, dušinko moje drahá, vlny se nesou k zálivu a tříští na skále. Ty jsi tak divně rozchvěna a uplakána, vlahá – budeme spolu sbírati ty rudé korále. V nich hoří naše bolesti a touhy naše pláčí. I v náhrdelník sepnu je, ty slzy zardělé, by krášlil bílou šíji tvou, tvou útlou šíji ptačí, již líbám jako lilii, jen cudně, nesměle. Ať krví láska plápolá, je již až příliš bleda, ať dumné smutky zaženem, jež v duších chováme! Pláň moře dole pod námi je zachmuřena, šeda, a krev svou pláče v korálech, jež spolu sbíráme. 26

OPOUŠTĚNÍ.
Šli jsme jako barbaři a sráželi jsme stromům květy, v utlumeném svědomí jsme neslyšeli prokletí. Blázni šli jsme s bubínky a trubkami a kastaněty, do cizích jsme zemí šli, kde neděle se nesvětí. Ani jsme se neloučili, neplakali s milenkami, zraky jsme si zastřeli a urychleně prchali – svědomí proč darmo dráždit, proč je živit vzpomínkami? Ještě na nás jiné práce, jiné city čekaly. S Josuem jak starým šli jsme v nové země zaslíbené. Ohlušit jsme chtěli hlasy, jež nám zněly v hlubinách, přehlušit je vírem bubnů, řevem trouby rozdivené, zastřít tváře opuštěných v alkoholu vidinách. Což je potom, co již bylo, co je potom, čím jsme žili, čím jsme se dřív konejšili, uspávali mazlivě. Je to hřích, že milenky jsme z čerstvých loží opustili, z domovů že uprchli jsme podloudně a bázlivě? 27 Vazy vše jsme přetrhali, vše, co s dávnem souviselo, nutili nás žíti v městě, kde jsme vzrostli bez vůle. A to žití bez volnosti dávno již nás omrzelo, dávno již nás omrzely kraje věčně ztrnulé. Dívky, jež nás milovaly, protivně již byly nudné. Obloha nás lekala svým jednotvárným zbarvením. A ty cizí kraje byly vábivé tak, vzácné, svůdné – chodili jsme nemocní a pobledlí již toužením. Pustili jsme krutost v srdcích, nenávist a zapomnění, svědomí jsme přehlušili, vzpomínky se nevrátí... Jdeme jako barbaři do zemí nových proměnění o své vůli vyrůsti a volnou krví zapláti. 28

OHNĚ BDÍ.
Po všech v dálkách návrších jsou zažehnuty plameny. Vysoko se nesou záře, viditelné za hranice. Nepřítel si šeptá: hlídky nejsou dosud znaveny, počkám ještě; vysílejí; čekáním jim zhubnou líce. Občanstvo na promenádách zladěno je podivně. Blažení se k sobě tulí manželé! Neb hlídky bdějí. Nosí všichni hořlaviny, přihazují do ohně, ohně bdí a oni ještě dneska klidně spáti chtějí. 29

SMUTKY NESMRTELNÝCH.
Do dálek zašedlých, jež v neprůhlednu mizí, by temně splynuly s mlčícím étherem, těch zřely zornice, již ku světu šli cizí, jak v město neznámé by přišli večerem. A nikdo nechápal, co v nekonečnu četli, ni tíže myšlenek, jež duše plnilyplnily, než v slova tajemná o odváženáa odvážená zkvetly, a nikdo nechápal jich výraz stesknilý. SemSen dřímal hluboký a němě nedosněný v těch dálkách rozlehlých kdes temnem západu, a lidstva osudy tam stály rozestřeny jak sklepy kláštera, v nichž plno pokladů. Je oni viděli: i kletby starých hříchů, i marná zoufalství, i smrti zděděné, i křeče vyžilých, již umírají v smíchu, i kruté konce těch, již byli z kamene. 30 A duše schmuřili svým smutkem nesmrtelní, stesk nesli v hlubinách a smutky posvátné, a současníky prošli nepochopitelní a nikým neznaní v své hloubce závratné. I v dálky zašedlé zas odešli ti cizí, již v město neznámé si vyšli večerem, a zachmuřené duše, veliké a ryzí, kdes temně splynuly s mlčícím étherem. 31

Z MEDITACÍ.
Sny plní srdce sesláblé ztrácením stálým energie, účiny choré jsou a mdlé, a podivno, že co v nich žije. Co cítím, oblak pochmurný, jenž bleskům světla prostup brání, a nekonečné mizí dny bez vzruchu, písně, milování. Básníků slova těší mne, v svém štěstí byli neomylni. Zda slabých kdo si povšimne? A život cítí jenom silní. Když plameny jim vzhoří zrak a jejich síla vzplane v gestu, tu jejich slunce do oblak ohnivou vyryje si cestu. 32

VÍ DUŠE.
Ví duše sama o svém znásilnění, kdy v prostor marně křídla rozpíná, a cítí, čím ji chlácholí, že pravdou není, a jenom sní a občas proklíná. Vždy znovu mluví v prostor otevřený a touhou chvěje se a silnou extasí, z vesmíru hlubin čeká slavné změny, kde síla mysterií světy provází. A že je nemožno se volně pozdvihnouti a hlasně vykřiknout, ji zvolna zabíjí, a ani nevěří, že smrt dá rozepnouti jí vesmírem se věčnou orgií. 33

DIALOG.
Ona: Vám probodla bych šíji, vaše krev by smyla hanbu sprzněné mé síně. On: Snad rty jste smočila ve starém hlouběj víně a rozkoš opilství se zvrátila v ten hněv. Ona: Jste stejně nechutný. Můj otráven byl duch. Již sama nechápu, proč onen den mi přišel. On: Slov ušetřte mne již, jež tolikrát jsem slyšel; tož žádný milenec, jen pustý dobrodruh! Ona: Chce vždy jen urážet, cit ženy je mu ničím, měl řeči úlisné a uměl přísahat, mé srdce upjal tak svých kouzel chtivým lýčím a jednou myšlenkou je donutil se vzdát. On: Jak noc se blížila, jež zvolna klade pláště, zvolna, však jistě zvábí únavou. 34 Dech sladký oddání se nassál jedem záště. Mně zhnusila se vášní nezdravou. Ona: Vás trpká krůpěj na dně poháru odstraší naplnit jej sladkým vínem novým. On: Začíná kompromis. Nuž v čas vám ještě povím: zde nic se nezmění. Chraňte se nezdaru. Ona: Mé ženství trpí. Touha odvěká je v pouta mužské libovůle vede. On nechce rozumět. Výkladu nečeká, jen hájí svoje theorie šedé. Pláč v srdci stajený jej dráždí k zlému smíchu a pohyb bolestný mu prázdným affektem, mé tělo hříčkou mu pro trochu sladkých hříchů, jichž zodpovědnost nuceným mu zlem. On: Můj duch je vichr. Žene prérií, od hor se obrací a nad moři se mihne. Být pouty přikován, to smysly zabíjí, trest odumření chabé vzdání stihne. Však marna slova jsou, jich nikdo nepochopí. Boj v hrudi šílený se nezřen odehrá. Až přejdou létaléta, zabolí snad stopy, však teď? – Tak vesmír hájí práva svá. 35 Ona: Já klnu vám! Mne smysly opustí. Kam cesta má, kam osud můj mi kyne? On: Já žehnám vám a v kraje prchám jiné, svou stopu nechám býlím zarůsti. 36

NE, NEZAPOMENU.
Ne, nezapomenu, jak bylo v oné noci. Hvězd myriadami plál nebes temný kruh. V předtuše divné bázeň nemohla jsi zmoci, zrak planul ti jak světla svatojanských much. Dva lidé téhož století a náhoda nás svedla. Bůh trestá věčným ohněm, kdo zrušil přísahu. Ved jsem tě lesem. Tma byla. Ty slabá tak a zbledlá. A než jsi vzdala se, já ztratil odvahu. Noc měla nesčíslné oči. Vše spalo v tichu, náš šepot slyšel vesmír, věčné svědectví. Šla’s o mne opřena, nejasna ve cnosti či hříchu, já v nitru zkoumal mysterium člověctví. 37

* * *
Nevyhráněných dosud roztoků drahokamů Nevyhráněných dosud roztoků drahokamů
mi prýští krůpěje zpod cedrů nebetyčných, na slunci blýskají zážehem pravd a klamů za pohybů živých atómů ustavičných. K nim napájet svolávám ptáky exotické svých snění stajených pod hrobkami věků, jich pera se krášlíkrášlí, čím hořely duše lidské v triumfech, čím mřely od pravěků. Chci sesílit jich proud a vodotrysky z nich stvořit čarovné uprostřed hájů. proPro tanečnice kouzelné a odalisky, pro úchvatnou krásu ztracených dávno rájů. Ve zracích básníků pak přečtu udivených života záhadu, již snili staletími jak fantóm krystalný nuancí rozvířených odlesky věčných snů, krásnými, harmonickými. 38

UKLIDNĚNÍ.
Tvůj rozpak réva ukryla a purpur studu, tvá vlhká ruka moji svírá v křeči. Zas bázlivě se ptáš, zda věren budubudu, svou úzkostlivou nedůvěry řečí. Hleď – nebes báň se skrývá do soumraku a nad lesem si mladý pastýř zpívá. Zmodralá víčka otevř polekaných zraků, bych zmatkem kochal se, jenž v nich se skrývá. Je vesmír rozsáhlý a láska má jím bloudí jak sladký tón, jenž resonanci hledá. Je zákon přísný, přísný duchduch, jenž soudí – ne, neboj se, on utrpět ti nedá. Jen touhy vedly nás, nesamostatné slepce, ten schvátit pohár, omamně jenž chutná. Jak děcko vzal jsem tě a posadil tě hebcehebce, když nejvíc plakala’s a nejvíc byla smutná. 39 Jen osud kázal nám. O mé se opři rámě.rámě a stopou beř se mou, svým štěstím jista. Již babí léto polétá a usedá si na mě, svatební závoj pro tvou šíji chystá. 40

NÁLADA.
Duch země usnul. Něžně chví se rákosiny podél břehu. Ve smutném srdci cítím něhu a čekám tajné poselství. Tremolo v dálce usíná, kde červánky se zapalují. Ukrývám oči v temné thuji, v níž srdce nejlíp vzpomíná. 41

ÚTĚCHOU.
Plod nedůvěry uzrál v roklinách smutné duše tvétvé, když o rozkoši snila jsi a svěžesti pleti mladistvé, o plodu, jenž ssál tvou krev, by zvěstoval dalším věkům prokletí i slávu ženy vděkům. Rozlitý měsíc ve vlahou noc tě přivábil v zahradu – co život, osud, bůh ti za vše může dát v náhradu? Za oběť rozkvětí Svého v svod plachý rozkošnictví, jíž daň platíš veškerému lidství? Slz v zracích tvých já nesnesunesnesu, bych nestrhl tě vášnivě, toť soustrast nejvyšší nad utrpením v údivě, jímž bytost tvá jak celá příroda by rozplynula, hádankou mythu ustrnulá. Zas život číhá, by zradil nás ve chvílích šílených, tvé smysly by omámil v polibcích horkých, plamenných, tvé slabé svalstvo se nebrání, v bezmocném vření se vzdáváš touhám oplodnění. 42 Střes nedůvěru. Nad světla hvězd se vztyč v zvonivé naději. Dny zapadají, v zamávání smírném paprsky své vychvějí, noc tichem pohřbí vše, noc tichem odpovídá a žal tvé duše vyzpovídá. 43

POZDRAV.
V sál blýskavý tě vedu rozkoší a jásám – dar Eumenid jsi dnů mých na rozcestí – narcissy žlutých kalíšků ti v pozdrav střásám, břečťanů házím smavé ratolesti. Jsi oslnivá. Prsy smysly roztaveny, tvůj vzdušný šat jak nebes oblak řasný – svou náruč střeš a v oku zážeh roztoužený jak ráje brouk, jenž smaragdově krásný. Jsi neposkvrněna, jsi čistá jako pramen, máš nádech růže v úděsu z mých zraků. Chvím slabostí se. Netknu tvých se oblých ramenramen, a rudý květ přec nesu ve svém znaku. Pojď, lustry hoří, symfonii slyšíš snivou, své odhoď rozpaky před prahem absolutna, zde potři sněžnou skráň oddání vodou živou a okus, božství dotknutí jak chutná. 44 Pojď. Dům teď uzavru a obklopit dám moři, dech nezdravý sem země nepronikne. Žár cítíš z blízka můj – tak prales v nitru hoří – v tvých nádher rozpjetí jak výkřik znikne. 45

ÚTULEK SNŮ.
Pod lesa bych tě draperie ved’ poněkud bledou, hodně rozechvěnou, kde růžověl by vřesu právě květ pod tvojí nohou malou, unavenou. Pak chtěl bych, aby slunce oblaky paprsky teplé na nás propouštělo, tu líbal bych tě prudce ve zraky, a pokleslo by k zemi tvoje tělo. Do dálky bychom v hloubku zírali za ptáky, jež jsme poplašili v snění, a řekli bychom, co jsme čekali, že zas tu není, zas tu pro nás není. Že není zde ta plnost lidských chvil, jež čekali jsme ve snech extatických, že nedostihlá slova: cos jsem žil, a jenom lživě kanou se rtů lidských. 46 Neb nitro vždy se zvolna vyprázdní a oschne svěžest purpurových retů, pak „miluji tě“ dlouho nezazní z milostné touhy bílých minaretů. Tu litoval bych pleti hedvábné a srdce tvého palpitací mladých pro pomíjivý záblesk tvého dne, jenž prchavým by štěstím tebe zadých’. Tu stiskl bych tvé tělo oddané a smyslům svým bych uzdu pustil volnou pro moment věčnosti, jenž zřídka zaplane, pro vzpomínku, až sestárneme, bolnou. Les mlčel by a žehnal dechem jívjív, až plakala bys na mém srdci tichém, a říc’ bych musel: byl jsem chvíli živ tvou krásnou láskuláskou a svým krásným hříchem. 47

KOUPAJÍCÍ SE DÍVCE.
Vod stříbro svítící kdy v kruhů hru a vlnění běl sametová noh tvých, kouzlem modelovaných, pro ohlas skrytých milostí a slávu promění, v mých očích slzy uvidíš, rty tvými zlíbaných. Tu oltář ze sloni a zlata třpytu, z porfyru by božství forem vzkazů antických byl nejtěžší a krutou urážkou, msty hodnou finess Satyrů, již divoké své pudy krásou v troskách potěší. Však v tmavém blankytu bych hvězdy velké zapálil, a stála bys jak rozevřený leknín úžasný, jak oči kreolky, již tanec vášně unavil, bys odlesk dala vodám zázračný a překrásný. Tu snivý neofyt bych zázraku se poklonil, sám ztracen ve věčnu, jež krása těla vydýchá, pak shroucen fatem těžkou tu bych slzu vyronil, již leknín-ty by zavřel v bělost svého kalicha. 48

BLOUDÍCÍMU.
Kudy, cizinče tohoto okrsku, chceš vyváznout z labyrintu doby do úklidu nitra? Pln výbojů je vzduch, zápasí pravda a lež, autorita je mrtvamrtva, k níž přísahal’s z jitra. Kompasy zmateny, v mozcích dráhy se matou, do srdcí manna nepadá tak osvěžující dříve, zapadlo kouzlo večerů i s gloriolou zlatou, v zásvětí ztracená prchají duše snivé. V zem hloubky se sneseš, ve výších omdléváš, úžasem k zemi se skláníš a pochybuješ znovaznova. Krok měříš přesně, v hádankách prodléváš, zkoumáš a zkoumáš – jen bezduchá slova, bezhlasé holubice visí, oblétají kol zroseného čela, v tvých zracích bolestný tlak..tlak... Bloudíš velkoměstem, tvé malomoci znak za blázna znak občané klidní mají. 49 Cizinče skeptiku, do růžových zahrad jdeš, zas příroda je ti zdrojem, duch slunci se klaní, tu rosou se léčíš, tu k hvězdám se pneš v své horoucí touze, v svém bludném kolotání. Krok nejistý nad krátery zahalenými dýmy, mezi noži tanec a nad propastmi let. – Cizinče, cítím soustrast, pláč dusím nad dny tvými, jenž oklamán silou přírody, jí požehnán a klet, jsi vstoupil v tento svět. 50

MŮJ VEČER.
Do spleti lesklých břečťanů a svlačců bledě zářících pod temný nebes baldachýn, když slunce na něm zhasne; jak novic vzácných toužení a pobouřených snění svých vykouzlím předtuch důvěrných své chvíle čarokrásné. Na stránkách divuplných knih o vášních světa budu číst, o krve prudkých vzníceních, jež obšťastní a ničí, jak v mělkém moře zálivu svým uklidněným srdcem jist květiny budu zalévat, jež v smíru s kosmem vzklíčí. Do třpytů hvězd se zadívám s otázkou němou, zvědavou, a s bázní jakous neznámou, v níž srdce v chodu stane, zpovědí čistou usmířím svou duši vzdorně rouhavou, jež mysteria dotkla se ve zvůli nespoutané. A v blízku bude večer žít, jen prázdné echo uslyším vášnivých lásek výbuchů a číší pozdvihnutých, mne touha pojme úsilná, však vzpomínkou ji utiším, vzpomínkou rychlých odkvětí a srdcí pláčem tknutých. 51 Jen fantóm ke mně přisedne, jenž tichým srdcem milován byl jako rajské vidění za horečnatých snění. Jej vroucí láskou pohladím a v ret, jenž z lidské touhy tkán, mu vtisknu svoje horoucí a dlouhé políbení. 52

MOMENT DRAMATU.
– – Ó vím, tu konec šílení pro pekla spiknutí, pro bezmoc lidských sil. Je nebe ztrnulé a osud nezmění pláč v úsměv, v paian radosti můj kvil. – Tak vzdor jsem hromadil, tak touhu vytýčil jak stožár nejvyšší, jenž v bouřný oblak ční, a pouty těžkými, jsem mnil, já obklíčil tu lstného rytíře, svou oběť poslední. Pak ohně obrovské až k nebi jazyky žár šířily a úděs zmítal spoustou hlav, v řev živlů zbouřených mé hřměly výkřiky – jsem králem nad vámi! Nuž vzdejte své: buď zdráv! – – – – – – – – – Mé oči nešťastné, jež ve tmu nevidínevidí, zda propast přede mnou, či stěna příkrých skal! Kde dav mých zbrojnošů, jenž v štěstí závidí? Hej, slyšíte? – Což nutnonutno, bych se vzdal? – Ó lesku kamenů, jenž krášlil’s korunu, jak větrem zachvácen tvůj svit mi v cestu zhas’, 53 a zvrhlý dobrodruh mém sedí na trůnutrůnu, by soudil nade mnou a rozdrtil mne v ráz! – Vy hrůzy přízraků, jste vlci divocí – – pro hoře bezmezné smrt nutno hledat dřív. – Hluk chátry divoké až sem zní do noci – osude ukrutný, buď králi milostiv! – – 54

SKEPTICKÝ RYTMUS.
Že není volnosti, jak sny nám slibovaly, a velkých duší zář že bludičky jsou matné, a nesmrtelnost lež, a štěstí dny nám lhaly, jež věčně prchají jak vlasatice chvatné, že znesvěceno dílo, po němž sáhne ruka sobeckých tvorů právem raženého zlata, ó duše, duše má, jen nekonečná muka ti ve vědomí dává existence jatá. Snad jinak myšleno vše bylo prapůvodem, by jiné cesty duše v jiné vedly cíle, by božství krásnému byl člověk doprovodem v úsměvu hvězd a květů, věčně mladé síle, snad ráj byl údělem. – A jaká tíha hříchu nám mohla urvat vše, kdy neznáme své viny, synové hroudy, zákonů, již v chrámu tichu chcem božství usmířit za nespáchané činy?..činy?... 55

POZNÁNÍ.
Podušek není měkkého zapomenutí jak lůžka není Židu věčnému. Pratouha v nové myšlenky zas nutí, v myšlenky nových pochyb, šílení a extrémů. Nad hranice existujícího, nad kázeň přírody a mozku nad oblasti silou stajenou polypa uchvacujícího, jehož chobotu nemožno střásti. Jdou stopy hlubokých propadlišť, jsou prostory plné šílených vzkřeků. Rozbitých pěstí pod branami tříšť od století dávných a věků. Jsou výšiny, v nichž slunce dvojnásob pálí, jsou hlubiny, jichž vírům nelze zniknout, v rovinách mlhy čistý obzor šálí a v prales dutý marno pomoc! křiknout. 56 Jen jedno možno. Klidem násilným minuty sčítat, orloj odměřený nadějím, kletbám, rozvášněním svým – až brány samy kynou otevřeny. 57

V PRÁZDNÉ PROSTORY.
Slova rozléhají se jak nárazy mnohonásobných ech a paprsky rozpačitě bloudíbloudí, jak ztracenou radost kdo hledá. Ni jas oslnivých sluncí, ni noci tesknota šedá a ticho mlčenlivé jak hlubokých ve hrobech. Že měla duše své chvíle, kdy kvetly hvězdy a růže, svědectvím zničeným popel již dávno spálených stop. Zda možno věřit, že z mrtvých ještě vstát může? Dny jak poutníci nekonečna na cestách únavných svá šedivá kápě brouzdají ve vodách ustrnutí. Soudcové přísní jim vpalují souhrn všech skutků zlých. Jsou chladni jak ledové kry a k prosbám nepohnuti těch, jimž přílišnou hrůzou je hrob. 58

VÝSMĚCHY OZVĚN.
Ubohý hochu, po polích se touláš pod večerem a steskem rosných západů svůj denní tišíš žal. Furií záště, klam s pout těsných desaterem nad hlavou tvou se guillotinou stal. V koncepci světlé, zářivé a myrtou vonící tvůj osud šeptal kolébavá tobě slova. Titanem budeš, geniem tvůj mozek tvořící, za krásou, prací vůle héroova. – Jdi ještě dále. Vzduch je vůní fial prosycen po stezce stajené. Plot, můstek bílý. Pasivní dívka, plavý vlas, zrak touhou zanícen – cos v tobě zdvihá se a novou mízou sílí. – Přeludy všechno. Do truhel jsi složil zamknutých tajemstvím mládí, symbolem své horké touhy. Kolumbem nebudeš na březích snů svých vzepnutých, u smrti bran jak žebrák staneš pouhý,pouhý. 59 Zas kukačka se vysmívá z dalekých modrých lesů.lesů do zmatených tvých cest. Což bez síly je duch? Viz požár v obzoru, jenž rudé záře metá děsu, řev revolučních písní vichr nese v sluch. – Tak dny tvé pohasnou. Jak pirát nerozhodný bez slavné kořisti kdes klesneš v moře bezdechý. – Po polích pobíháš, kraj v západ klesá rodný a z dálky les tě štve svých ozvěn výsměchy. 60

SKLESLÝ GENIJ.
Do větrů divokých vrhám své hněvy jak výboje napjatých pólů. Čas jako mramor. Odvětit neví a slíbit mi moji aueroluaureolu. Svých svalů sílu jsem obětoval a úsilím přepjal své nervy. Jen málo již zbylo, pro nejhorší chvíli jsem schoval své energie prudké a odvážné vervy. Jen tolik zbylo, bych svědomím mohl třásti, s idejí neplodnou v hrob tělo schýlím. Zhrdání ducha, hněv svůj zanechám vlasti, jež hrob můj zatěžká krásným mramorem bílým. 61 OBSAH.
Feérie3 Dar milosti4 Perspektiva6 Nokturno7 Když milenci9 Pod obrazem10 Vyznání12 Stesk14 Ozvuk letních večerů15 Útočiště17 Sursum19 Ranní modlitba20 Kirké21 Chvála samoty23 Bolest vesmíru25 U moře26 Opouštění27 Ohně bdí29 Smutky nesmrtelných30 Z meditací32 Ví duše33 Dialog34 Ne, nezapomenu37 * * *38 Uklidnění39 Nálada41 Útěchou42 Pozdrav44
[62] Útulek snů46 Koupající se dívce48 Bloudícímu49 Můj večer51 Moment dramatu53 Skeptický rytmus55 Poznání56 V prázdné prostory58 Výsměchy ozvěn59 Skleslý genij61
E: av; 2006 [63]