DAR MILOSTI.

DAR MILOSTI.
Můj vzrostl nový klas, buď země požehnána, převroucích díků zbožné blahoslavení nechť přijme éther, v dobra znamení jejž překlenula duhy smírná brána. Z hnízd k větvím stulených ptáčátek něžné peří v odlesku slunce k povzletu se zvedá, a plachým pohledem odvahu první měří pod křovin krytem mladá liška hnědá. Čarovný symbol smyslů mých se dotýká, jenž s hlavou k nebi zvrácenou svá rozřešení hledám, k původu tvůrčí milosti své holé rámě zvedám ve změti slov, jichž smysl zemi uniká. Je možno pochopit v svých představ vírné změti osudnost momentu, jenž prvky vybírá? Z abstrakcí náhodných, jež volným kosmem letí ve chvíli, jedinec kdy jiný odmírá? 4 Jak poutník trne, v jícen propasti kdy pozírá a v hloubkách vody tuší. V tu propast záhadnou nechť pohlédnout dá duši, v níž divu stvoření se stala součástí. – – Šíj země půvabné nás v cyklu s sebou nese, den jeden poznání již života dá cenu. O velké milosti, jež jednou vyklene se nad němým chaosem, jenž vzdá se tvému jménu! Pak klid tě naplnínaplní, jak vůně plní sady, jdeš dolů bez bázně, kde k odplutí loď čeká, cos mohl, okusil’s, svět nemá větší vnady, a uznáš, dost že bylo pro člověka. 5