ÚTOČIŠTĚ.

ÚTOČIŠTĚ.
Bod nehybný, kam upíráte oči zašedlé, se v nekonečnu lehkou mlhou tratí. Jen černým šátkem zastřete své tváře pobledlé a zpytujte, zda radno milovati. Vždyť cesta volna byla, vzduch ji jasnil hor a mladé smrčiny ji vedly pitoreskně. A co vám scházelo, proč zbytečný váš vzdor? Ubohé oči, pláčí stále teskně. Cos velikého duch váš v obzor promítl, kde možnost v mravenčích jen kupkách tkvěla. Sen bolí nejvíce, jenž v prázdno procitl, co zbylo, pustina, jež hejnem vran se tměla. Vy řekla jste: chci jednou okusit, jsem světu cizí, mohu pouze jednou. Mou touhu silnou nelze odříkáním udusit, dám život pro ni prázdnou, bezvýslednou. 17 Nuž dejte život. Váháte? Tak byla bez ceny? Ji stvořil bůh, kdy největší chtěl dobro splodit, ji účeli dal svému právem odměny, i samu vás chtěl od pout lidství osvobodit. Mé srdce soustrastné, však duch v něm vítězem, jenž za oponu odvážil se, tkanou mysteriem. Váš cit je slabý. Ohněm jen a železem nad sudbu osudu své pyšné chvíle žijem. Jdou vlny přese vše a cíl je společný, jenž v dálce před vámi se šedou mlhou tratí. Je marným voláním váš nářek tupý, horečný, neb není radno celým srdcem milovati. 18