MOMENT DRAMATU.

František Rybář

MOMENT DRAMATU.
– – Ó vím, tu konec šílení pro pekla spiknutí, pro bezmoc lidských sil. Je nebe ztrnulé a osud nezmění pláč v úsměv, v paian radosti můj kvil. – Tak vzdor jsem hromadil, tak touhu vytýčil jak stožár nejvyšší, jenž v bouřný oblak ční, a pouty těžkými, jsem mnil, já obklíčil tu lstného rytíře, svou oběť poslední. Pak ohně obrovské až k nebi jazyky žár šířily a úděs zmítal spoustou hlav, v řev živlů zbouřených mé hřměly výkřiky – jsem králem nad vámi! Nuž vzdejte své: buď zdráv! – – – – – – – – – Mé oči nešťastné, jež ve tmu nevidínevidí, zda propast přede mnou, či stěna příkrých skal! Kde dav mých zbrojnošů, jenž v štěstí závidí? Hej, slyšíte? – Což nutnonutno, bych se vzdal? – Ó lesku kamenů, jenž krášlil’s korunu, jak větrem zachvácen tvůj svit mi v cestu zhas’, 53 a zvrhlý dobrodruh mém sedí na trůnutrůnu, by soudil nade mnou a rozdrtil mne v ráz! – Vy hrůzy přízraků, jste vlci divocí – – pro hoře bezmezné smrt nutno hledat dřív. – Hluk chátry divoké až sem zní do noci – osude ukrutný, buď králi milostiv! – – 54

Básně v knize Ze zahrad uzamknutých: