MOMENT DRAMATU.
– – Ó vím, tu konec šílení
pro pekla spiknutí, pro bezmoc lidských sil.
Je nebe ztrnulé a osud nezmění
pláč v úsměv, v paian radosti můj kvil. –
Tak vzdor jsem hromadil, tak touhu vytýčil
jak stožár nejvyšší, jenž v bouřný oblak ční,
a pouty těžkými, jsem mnil, já obklíčil
tu lstného rytíře, svou oběť poslední.
Pak ohně obrovské až k nebi jazyky
žár šířily a úděs zmítal spoustou hlav,
v řev živlů zbouřených mé hřměly výkřiky
– jsem králem nad vámi! Nuž vzdejte své: buď zdráv! –
– – – – – – – –
Mé oči nešťastné, jež ve tmu nevidínevidí,
zda propast přede mnou, či stěna příkrých skal!
Kde dav mých zbrojnošů, jenž v štěstí závidí?
Hej, slyšíte? – Což nutnonutno, bych se vzdal? –
Ó lesku kamenů, jenž krášlil’s korunu,
jak větrem zachvácen tvůj svit mi v cestu zhas’,
53
a zvrhlý dobrodruh mém sedí na trůnutrůnu,
by soudil nade mnou a rozdrtil mne v ráz! –
Vy hrůzy přízraků, jste vlci divocí – –
pro hoře bezmezné smrt nutno hledat dřív.
– Hluk chátry divoké až sem zní do noci –
osude ukrutný, buď králi milostiv! – –
54