NOKTURNO.

František Rybář

NOKTURNO.
Již všechny keře nocí usnuly a oken všech již zhasla světla v dáli, jen my se ještě z parku nehnuli a neúnavně jsme si povídali. O nadějích jsme povídali svých, o touze, jež nám stejně srdce vláče, o prázdných dnech a smutně bolestných, a o nocích, jež vlaží slzy pláče..pláče... Večerních růží prudké výdechy intimním šerem plnily nám duše – nám zbyly již jen trpké útěchy a kolébání v nadějné jen tuše. Ty nám jen zbyly..zbyly... Vášně dusivé zpěněny v hrudích srdcem lomcovaly, a soustrast měly hvězdy zářivé, a v dálce zalkal jakýs ptáček malý. 7 A pak již byli němi jsme a mdlí, hluboký rybník naplnil nás bázní – a odejít jsme přec se rozhodli dřív, nežli půlnoc z temné věže zazní. 8