DAR MILOSTI.
Můj vzrostl nový klas, buď země požehnána,
převroucích díků zbožné blahoslavení
nechť přijme éther, v dobra znamení
jejž překlenula duhy smírná brána.
Z hnízd k větvím stulených ptáčátek něžné peří
v odlesku slunce k povzletu se zvedá,
a plachým pohledem odvahu první měří
pod křovin krytem mladá liška hnědá.
Čarovný symbol smyslů mých se dotýká,
jenž s hlavou k nebi zvrácenou svá rozřešení hledám,
k původu tvůrčí milosti své holé rámě zvedám
ve změti slov, jichž smysl zemi uniká.
Je možno pochopit v svých představ vírné změti
osudnost momentu, jenž prvky vybírá?
Z abstrakcí náhodných, jež volným kosmem letí
ve chvíli, jedinec kdy jiný odmírá?
4
Jak poutník trne, v jícen propasti
kdy pozírá a v hloubkách vody tuší.
V tu propast záhadnou nechť pohlédnout dá duši,
v níž divu stvoření se stala součástí. – –
Šíj země půvabné nás v cyklu s sebou nese,
den jeden poznání již života dá cenu.
O velké milosti, jež jednou vyklene se
nad němým chaosem, jenž vzdá se tvému jménu!
Pak klid tě naplnínaplní, jak vůně plní sady,
jdeš dolů bez bázně, kde k odplutí loď čeká,
cos mohl, okusil’s, svět nemá větší vnady,
a uznáš, dost že bylo pro člověka.
5