PLAMÍNKY
Oh, kdyby písně moje lhaly
nad tíží trpkých snů a běd –
jak posly marné, bezvýznamné
bych zavolal je zpět!
Ne, nechci, aby cizí mluvou
se ozýval můj mladý svět,
a o slovo lkal milosrdné
svět nedočkavých mladých let.
Nad propastmi když třásli jsme se,
propasti hloubkou hučely.
Tu volal život rozvášněný
a divoký a veselý.
Tu zněly struny rozbouřené,
i hlas se rozkřik nesmělý.
Hoj, bývaly to krásné poutě
s pobouřenými rebely!
Když časem v cestu vála zima,
ohníčku šlehly plameny, –
a k jejich teplu utíkal se
tak často poutník znavený.
I země pohádky své dala,
útěchu, kterou uchovala
každému, kdo chce sudbu trudnou
chabými zdržet rameny.
Ó, bývají to touhy králů,
jež duší prudké proletí.
Oh, bývají to trpké chvíle,
smutného konce století.
10
Já přiznal slabost, přiznal pýchu
i roztesknění z nutných hříchů, –
svou nahou pravdu, nahou krásu
tu chtěl jsem vždycky viděti!
Den nachýlil se. Bylo smutno.
Však něčí oči – stále hřály.
Tak bázlivě a zase vroucně
se verše moje ozývaly...
Svůj život spjal jsem v rýmy tvrdé,
a v rytmech poctivosti hrdé
jsem zadých v jiskry, které ještě
zapálí, jistě zapálí –!