ÚVODEM
Nad bílý plamen sluncí všech rudý můj plamen vyráží. Pro svoji spásu v úzkostech si zpívám na stráži. Nad temný hukot pod zemí písnička smíru vyráží. O svojí bídě radostně si zpívám na stráži. O stará slova přísežná zmučená duše zápasí, cestičku pod nebem, nad peklem vlastní kéž našla si! Bude to prostičké veselí, hlubokou bolestí svěcené. Chcete číst, duše ztracené, chcete číst, duše nadšené? 9

PLAMÍNKY
Oh, kdyby písně moje lhaly nad tíží trpkých snů a běd – jak posly marné, bezvýznamné bych zavolal je zpět! Ne, nechci, aby cizí mluvou se ozýval můj mladý svět, a o slovo lkal milosrdné svět nedočkavých mladých let. Nad propastmi když třásli jsme se, propasti hloubkou hučely. Tu volal život rozvášněný a divoký a veselý. Tu zněly struny rozbouřené, i hlas se rozkřik nesmělý. Hoj, bývaly to krásné poutě s pobouřenými rebely! Když časem v cestu vála zima, ohníčku šlehly plameny, – a k jejich teplu utíkal se tak často poutník znavený. I země pohádky své dala, útěchu, kterou uchovala každému, kdo chce sudbu trudnou chabými zdržet rameny. Ó, bývají to touhy králů, jež duší prudké proletí. Oh, bývají to trpké chvíle, smutného konce století. 10 Já přiznal slabost, přiznal pýchu i roztesknění z nutných hříchů, – svou nahou pravdu, nahou krásu tu chtěl jsem vždycky viděti! Den nachýlil se. Bylo smutno. Však něčí oči – stále hřály. Tak bázlivě a zase vroucně se verše moje ozývaly... Svůj život spjal jsem v rýmy tvrdé, a v rytmech poctivosti hrdé jsem zadých v jiskry, které ještě zapálí, jistě zapálí –!

ZHOŘKL CHLÉB
Dnes zase v ústech zhořkl mi chléb, tolik mé jitření vzrůstá! Bůh ví, proč zase vzpomněl jsem na lačná, žíznící ústa. Vzpomínkám takým včera kdes divoce jsme se smáli... Dnes zase v ústech zhořkl mi chléb, zlá bolest víc v srdci pálí. Nevím už, na koho myslel jsem, když jsem chléb rozlomil bílý – skrčené reflexe zvedly se, do ticha promluvily. Zas prudce chápal jsem: život ten, kdyby byl na sto let dlouhý, 11 nesplní nikdy, co my chcem, nesplní naše nám touhy, nám, již jsme přišli šíř obzorů zřít, slyšet bouř vzdálených moří, a již tu nikdy snad nevzkřiknem až příliš bdělí své: Hoří! Dnes zase v ústech zhořkl mi chléb. Tolik mé jitření vzrůstá! Bůh ví, proč zase vzpomněl jsem na lačná, žíznící ústa!

DALEKO NĚKDE
Daleko někde zrají révy – Však u nás o tom nikdo neví... Den chladný je a tesknou písní podzimní vítr burácí, a do kraje se rozeběhli sentimentální žebráci. Z nich každý těžký stesk má v očích, a k tělu paže přimknuty. Je věru trpko tady platit životem cizí pokuty –! Uvadly květy, zvadly růže, jediná píseň jeseně. I vlastní slovo chlácholivé zní nesměle a zmateně. 12 A krev a krev se bouří, pálí, však vášeň tu kdo pochopí –? Zlekané v temnu mluví hlasy: Kéž jsme už blízko potopy! Kostelní zvony rozkvílely se zbožným přáním spasení: Jsme všichni lidé bídní, křehcí, na cestě k nebi ztraceni – Dítěti v pláči prs svůj dává matička sešlá tíží let: Posledním mlékem dnes tě kojím, hořkosti zbývá v prsou jed. Milenců štěstí zakrnělo v hovory nudné zakleté. Do slávy bajek nesmrtelných se citát z bible připlete – – Den chladný je, noc rozčiluje nádherou nebes, svatých hvězd, za naši hvězdu odříkává kněz smutné: Dokonáno jest! Však srdce moje náhle bije divokým rytmem života. Do jiných světů plných květů se dívá moje Golgota... Daleko někde zrají révy – Však u nás o tom nikdo neví... 13

JE ŠKODA MILOSTÍ
Je oheň založen. Už na milosti nedám, jež hladové mne chtěly přivítat. Červený kohout nad střechami chaty za chvíli začne kokrhat. Co rozkvetlo tu – rudým zkvetlo květem pod chladem smutným podnebí, hle, duše má, už toho květu bylo nám tolik potřebí! Ó, příliš mámily svou bělí lilie, však ruce zhrubělé jich měly nejvíce. Života záhon nejvíc zpustošili ctní svatí, světice. Pod střechou společnou teď ještě s nimi žíti? – Je oheň založen. Žhář kráčím v dálavy. Je škoda milostí. Zde moh jen účinkovat lesk nebes krvavý.

MÁ ÚRODA
Nad lány úrodnými stojím bez hnutí. Jak divně dojímá dnes polí úroda! – Mák zkrvavělý mezi klasy svítí, v pšeničném planém vlnobití – oh, jaká krásná neshoda –! Jak refrén písní dávno nezpívaných by někdo zpíval v ticho slavnostní... 14 Dva květy rudé tisknu ke rtu svému, k útěše srdci často zrazenému toulavá píseň čistým vzduchem zní. Má tóny zvláštní, štěstím zbarvené, jak po strunách když ruka přežene se v náhlém chvatu toužíc sevříti souzvuk, jenž musí zazníti v temno k pohádkám zladěné. Krev máků piju rety horečnými. – Má úroda, má duše, vzejde-li? Zní píseň svobody tak měkce, dlouze, přízvukem smutným o mé trpké touze však sní teď alt v ní jemný, nesmělý – –

CUDNÝ VEČER
Tak nikdy snad nekvet starý ten akát! Najednou v bílý se zahalil šat. Oh – srdce moje – pojď spat! Pojď spat! V podvečer jarní snad k zvědavé písni pro cizí krásu se nedáš mi zlákat? V měděných parách čerň mátožných stínů zapadá, splývá... Ten dočasný klid i my jsme, děťátko, chtěli kdys mít, zima by přešla a jaro by zvalo. Stromek však tvůj proč bez květu hynu? Tak nikdy nekvet snad akát ten starý! Uctivě smekám – však před kým – kdo ví? 15 Celý můj život dost nehotový na slávu trav polních pro tebe myslí – na bouře, zrozené tichými jary...

PÍSEŇ O ZLATÉ PŘÍLBĚ
Tak zvolna táhli černí koně mi zrezavělý, starý pluh. Zas rovné brázdy vzpomínkami jsem oral, starý dobrodruh. A slunce hřálo. V tichém poli se šeptalo o příštích žních. Zas vzpomínal jsem hospodářů, už přede mnou též podivných. Pták zpíval, k nebi vzhůru cíle dnes směšněsměšným letem svým. A já se smál svým divným dojmům, svým směšněsměšným perutím. Mí koně ržáli. Koně černí zaržáli náhle zhluboka. Pluh zarazil se. Co jen skrývá má brázda směšně hluboká? Je kámen to, či balvan – skála? Zrak vlhne, prudce chví se ret: Hle, zlatá přílba! Zlatá přílba! – Já neměl tak v hloub zajíždět! 16

HŘEŠIL JSEM
Hřešil jsem na tvoji dobrotu, vím to, můj bože milý. Vím, že jsme před časy příliš snad navzájem intimní byli. Nebe se jedenkrát zavřelo vráz, několik lidí se leklo. A já se také chvílečku třás, když jsem se podíval v peklo. Očistec hledal jsem. Nenašel ni v tomhle koutečku světa. Jsou duše, jež jenom v extrémech protlukou mladá svá léta. Viděl jsem málo – viděl jsem dost. Oči jsem vždy zdravé míval. Podivné mrtvoly do pekla nes kolikrát času zlý příval. Je mi dnes smutno, že nelze říc’ jak – s mnohými hřešil jsem spolu... Přec nějak s důvěrou hledí můj zrak do temnot dolů – 17

V ROZHODNÝCH OKAMŽICÍCH
Najednou ve chvíli vzrušené vše jako bouře se přežene. Vír tance a jeho závratě smělé, vášně a jejich úskalí stmělé, vše volá a vábí a proklíná... Stojíš a volal bys zoufalý, aby kdož spěchajíspěchají, počkali. Na tanec hrozivý lidských běd nikdo že hledět se nevrátí zpět, že blízká, blizoučká všechněm je rozhodná hodina –! Kaštanů řada jak v temnotách hoří! – Vzpomeň své pýchy! Hvězda jak za hvězdou do vod se noří, srdce se dohovoří: Se mnou pojď, světe můj tichý! Má naděje stará a stále zas nová, dej mi už skutek a nech si svá slova! Tak jenom kolem to šeptá a hřímá – a srdci s duší je zima! – A mosty jak slavnostně svítí! A řeka jak radostně šumí! Což vírům mladého žití člověk neporozumí? 18

PÍSEŇ
Tu píseň horoucí – ó, slyš ji, slyš! Ji zpívá potápěč nad vodou nachýlen: Spí poklady u lesů korálných a čekají, kdy boží spatří den. Tu píseň mučivou – ó, slyš ji, slyš! Ji zpívá potápěč nad hrobem schýlený: Buď s klidem tu, kdo předčasně jsi kles a v plavbě zemdlel slabý rameny – Ó, slyš tu píseň přece, tolik dojala a tolik roztesknila, příliš pravdivá. Mír budiž s tím, kdo nad poklady spí, klid budiž s tím, kdo v hrob se podívá! Můj potápěči, jedno zbylo však: Květ ráje roste až u sama dna. Dnes vezmi ho! A přines na světlo, by ztichla bolest touhy záhadná.

KOŠÍČEK
Ze zlatých proutků byl spletený umně, vzal jsi ho do ruky – jen jen se třás... O jednom kvítku jen košíček sníval – pomněnku modravou chtěl zas a zas, najednou vzpomněl si na srdce moje. Dám mu je, dám? 19 V hloubce tvých očí jak najednou zvadlo kvítí mé naděje, nevím už sám. Ulicí jdeme a zahneme v pole. Chvíli tě v náručí nepochovám. Takový chlad! Chceš ještě mé srdce? Dám ti je, dám... Košíček čeká a proutky se třesou... Krve se dotkly – a už víc nechtějí. Do prsou jako by zabloudil stesk ledových severních závějí. Má milá, za horou, za lesem proč ještě vzpomínám?

TANČI
A ještě tady ta jedna spirála! Když už ses tolik jich protančit nebála, nač ještě otálet, nač ještě váhati, když zmýlená neplatí –? Oklamat chtěla-lis, ošálit, otupit, pak můžeš jít! Leč pro ta muka a bolesti smutné já nebýval bit. Ruce mi vázali, svědomí klidnili, po hlučných trzích mou dušičku vodili občánci moji rozmilí. Vzpomeň! – Ten útěk, kdy spolu jsme prchli! Ty – růže ve vlasech s úsměvy rána. Podzemní práce vášnivých chvílí jak byla požehnána! 20 Do větrů bouře jsme vyjeli prudce, koníček zařehtal hola, tak vesele! Neviděl, netušil, dlouhá jak cesta v krajině smutně je setmělé... Neplač, že zahynul. Vím, je ho škoda. U srdce často zlá bolest hlodá. Zahynul, zahynul. – Šli jsme pak pěšky. V západě krvácel mrak deštěm těžký. Uhnutí napravo, uhnutí nalevo – čtyřicet spirál jsme protančili, čtyřicet spirál nemělo konce, tisíckrát spolu jsme zabloudili – A ještě tady ta jedinká spirála! Když už ses tolik jich protančit nebála, nač ještě otálet, nač ještě váhati, když zmýlená neplatí –? Tanči! Číš plná je na stole u mne. Přijď ke mně, štěstí mé nerozumné! Je tvého hříchu více už třeba než denního chleba!

V KAVÁRNĚ
Ta silná ruka zas po skle si jezdí, a prsty si bubnují pochod. Přede mnou listy se třesou a chvějí – Tarara – bum – tarara – bum... 21 Však přítel se nehne a neřekne slova. A kavárna nehučí příbojem davu, nade mnou lampa se kymácí v taktu: tarara – bum – tarara – bum... Zas hlavou to šlehá a bouří a víří. Na tisíc hlasů tam rve se a rdousí a tichne, a na rty jen výčitka sedá. Trarara – bum – trarara – bum! My bývali mládi a mívali rádi, a vášnivá píseň nás doposud svádí. Chcete nás najmout si do práce, pane? Tarara – bum – tarara – bum! Umíme ledacos, ledacos známe. Že sebe neznáme, lehko se dáme. Zazněte, trubky! Zahřměte, bubny: Tarara – bum – tarara – bum!

JAKOŽ ZÁKONY KÁZALY
Kterak šli vážní v podvečer domů! Skála se zatřásla pod jejich kročeji. Na štítě krvavém z divoké bitvy nesli mou raněnou naději. Kterak šli tiší za šeptu lesů! Haluze chvěly se nad jejich vážností. Na štítě krvavém z divoké bitvy nesli mé raněné radosti. 22 Kterak šli silní však ulicí Sparty! Dlouho šel za nimi upřený hled. Kdes matka zalkala, zakřiklo děcko, nikde však mužný se nezatřás ret. Kterak šli silní a najednou pyšní. Oh, srdce odvahy, zaplať svou daň! Pro peníz pomsty, pro slávu svoji vztáhneme neštěstím pádnější dlaň –!

DVACET LET
Okamžik ještě! Chci přec radu dát! Příteli drahý, měl jsem tě rád – dvé temných zraků, na líci bída, na čele úzkost, hroby jež hlídá – znám dobře tě, dobře. Stůj! Dokud je čas, se vzpamatuj! Nechte mne přece! To chci teď zřít, chuďasu kam až možno je jít. Do pekla blízko je, ke smrti blíž. Dech obou v tváři když ucítíš, příteli, pozor dej! Stůj! Nad propastí se vzpamatuj! Okamžik tenhle byl nebesky hezký. Najednou naše se potkaly stezky. Prsa se úděsem hanebným dmou, smích roste každičkou minutou – Do srdce mého než zjev jeho všel, bolestí trochu jsem přetrpěl. 23 Okamžik potom byl nebesky smavý. Staré mne zvábily najednou hlavy. Rodičů ruce synáček líbá, nad jejich starostmi dojat se shýbá. Něco však dere se do jeho očí: teď – teprv – smysly se v závrati točí...

MEZI DVĚMA SVĚTY
– V sněhu a v blátě jsem stála, i když zář červnová v líce se smála – oh, proč jsi nepřišel? Mé oči prosily slzami časem, sama jsem užasla nad vlastním hlasem, jak lidsky zněl –! Na prahu světničky zimavě šedé pohádka špatně se přede a přede. Pozdě je – žel! Jen ruce třesou se neklidem němým... – Snad tě mám ráda, ač dobře to nevím – chtěl bys mne, chtěl? – Na kraji ruiny lilie bílá, proč jsi zas v jedli se proměnila? Pod těžkou korunou tvou chci já jen o světech zázračných snít, kde by tě nezvábil kovový třpyt – tě uštvanou. A nějak ukonči všechno, můj bože! Z bláta když zrobeno svatební lože, v prach ji vrať, ve hlínu! 24 Je tolik blízko zas hřešící vlas. Pro dlouhou lásku vysvoboď, spas udatnou pozdní nevinu!

SAMOTA V LESE
Až v půlnoc vzroste onen z ráje květ a v krvi tvé i v mojí rozpučí, až z očí tvých na tisíc zázraků v mé poděšené vzplane náruči, noc zavolej mi nejdelší až z pólu, noc zavolej, jež čeká tolik let na naši lásku, na tvé omámení, na bouřný přechod v nový svět. A dole u dveří – ne, nelekej se, drahá, pro strachy tvé stráž bdělá bude stát, krvavé hvězdy na sever i na jih přispíší slavit lásky majestát. Jediný lístek třeba stromu zvadlý nás ochrání či mráček na nebi. Ne, nelekej se, ani téhle stráže nebude nijak, nijak potřebí – Jen oči tvé když věrně budou hledět do hrůzy nebe, v krásu motýlí – – Po lese zvolna usínají ptáci... Je síla v pěstích, že by zabily. 25

IDEÁLY
Píseň starší než dvě léta. Člověk málem byl by sketa. Soucit mělký v srdci tkví, mělké milosrdenství. Podivně se zamžil zrak. Nemohs volným být jak pták? Nač se duše trápila, nač se jenom rmoutila? Píseň starší než dvě léta. Hořkosti květ v srdci zkvétá. Nežli uschne, nežli zvadne, zachrání mne rány pádné? Ovčí stádo přede mnou, jdeme cestou tajemnou. Psa jsem ztratil. Ďas ho vzal! Kam se mi jen zatoulal? – Když šly ovce na pole, šel pasáček bez hole. Ale když šly nazpátek, roztřískal jim kabátek. 26

ROSA MYSTICA
Den k západu se chýlí a dál jít nelze mi. Napravo hledím, vlevo: jdu mezi růžemi. Kraj mrtvý, opuštěný je těžké vůně pln. A do duše se vtírá tajemství zrádných vln... I duše unavená se k spánku ukládá. Sny jdou: Je tohle Eden, má rajská zahrada? A růže voní, voní. Sto čekaly prý let. A včera prý je líbal i – její – její ret! Nad hory slunce stoupá a květy otvírá, má krev dnes byla rosou: mé srdce umírá... 27

PRO MOU MILOU
Nad černou brázdou rozoraných polí jak najednou mi utkvěl celý svět! Vánočním steskem srdce bolí, bolí, o tiché smrti vroucně šeptá ret: Těm, kteří usnuli, sen bych rád svěřil. Rozuměj, širá má země! Šťasten, kdo stále jen věřil a věřil –! – Přijď jednou ke mně! Nad šedou bouří nebe ztemnělého jako by tíha kosmu utkvěla. Je nějak líto štěstí ztraceného, jež nevzala si ruka nesmělá. Těm, kteří čekají, sen bych rád svěřil. Rozuměj, širá má země! V čekání zřídka kdo na věky věřil! – Nechoď už ke mně! Nad slunnou krásou země zaslíbené cizinec stojím na smrt dojatý. Do jedněch očí udiveně zírám: Co chtěla píseň mstivé odplaty? Těm, kteří milují, sen bych rád svěřil. Rozuměj, širá má země! Aby z nich každý každému věřil: – Přijď přece ke mně! Nad chladným sněhem široširých plání jak najednou mi utkvěl celý svět! Je silnější než smrt mé milování, a třeba předmět lásky nevidět! 28 Všem, kteří bloudili, sen bych rád svěřil. Rozuměj, širá má země! By člověk – zřídka doufal a věřil: – Přijď brzo ke mně!

STARÁ PÍSEŇ
Chci čekat – třeba na věky! Jenom ať lidé mi z cesty jdou! Mé štěstí málem zoufale prosí za to tě každou minutou. Chci čekat – tisíc nocí zlých! Ať oči míjel závratný sen, chci čekat tichý, krotký tvůj hoch horečkou strašnou nezrazen. Měj jenom dlaně, oči své pro moje polibky tady, měj svoji touhu a horoucí dech pro život, život můj mladý! Odvrať se od těch, kdo kupčit šli! Přimkni se ke mně, ke mně již! Žárlivost krutou píseň si hrá. Ustává – začíná – neslyšíš? * Na moje rány a na moje žaly kdyby nepřísahali! 29 To srdce do krve, do krve drásá, že nikdo nechápe, kde moje spása, – Rány se líbí... Prokletá sběř! A ruku ti stiskne, chytře očima blýskne, obchodně řekne: Tož za ránu – ranou, s láskou si nehrát na schovávanou, že ano – pane? Den ke dni horší je, noc družku škrtí. Jdeme vstříc smrti. Obchodně zase: Mějme se rádi, přítomný život když k mumraji svádí, ať žijí záludné sliby! Prokletá sběř! Tvůj sen chvíli hýčká, pokud má heboučká líčka, dokud dvě růžičky na tváři vidí, lže – potom za chabý soucit se stydí, za viny nespáchané – Pak přijde, žvatlá, by rozvahu vzala, aby se do očí potichu smála: Ticho přec, ticho, prudká ty krvi! Jednou tvá špína pole mi zmrví. Chachacha! Chacha! * Stojí dům vprostřed širokých polí, hospoda v přízemí, kasárna za ní. Tam voják napilý po sedmém pivě začíná vyprávět o milování. 30 A k tomu hudba zní vesele – hoj! až líce rozkoší planou. Potom se vypráví historka slušná: Jak panna bývala pannou. Bubínky zařinčí, písnička zavýskne: Tak to už bývalo za stara! Staří vždy bránili mladistvé vášni, mládež vždy bývala bujará. Ty a já – my jsme dva... Pivo sem! Stěží jen prohlédáš dým. Jednou jsme chudáky bývali všichni. Prodej se, děvčátko, bohatým! Hola hej! Pěstí bys udeřil v rám. Bubínky rachotí v divoký zpěv. Konec té písničce! Konec už, konec! Chcete-li, ať teče krev –! * Anebo v neděli v hrozivé noci, když tak jdeš samoten alejí tou, kudy jsi chodíval tuláček šťastný s růžičkou sotva rozvitou –! Zem je tak smutna, jak v listopad bývá, tajemně hudba drátů zní nad tebou. Těžkými kroky silnicí bláta obr se přesune zášklebou. Zvony když ustaly nad kaplí plakat, dusivé mlčení nářek tvůj zdusí. 31 Celičkým životem kdopak kdy žil? Každičké štěstí se nakonec zhnusí. Netrpět, nezoufat, nelhat – jen žít! Krutost – toť podmínka klidu je přední. Můj obře, zastav se! Rychle! A kámen na hlavu moji zvedni už, zvedni! * Nebo tak v saloně o všedním blbství v slaďoučkých slovech hovořit! A že jíš cizí chléb, že dýcháš cizí vzduch, to stále v paměti mít, vědět, že k smíchu jsi všem, ubohým vetřelcem! Otřelé šaty má – a to ne schválně! Jak jeho umění chátrá... Pán v skřipci divně se uklání, strojeně mluví, ne spatra – to že příliš tomu zvyk, poslouchat jen dík a dík. Prosil bys rukama sepjatýma: To jenom z horečky je mi tak zima, že zuby drkotám, neznám vás ani. Mějte přec trošičku smilování! Prosil bys, kdybys moh, kdyby vztek do všech se údů neroztek: Všichni tak sprostí a podlí a bídní. Všickni jak přátelé ochotní, vlídní –! * 32 Střez se jich! Mé prudké hněvy bouří zase rozeštvány. O jednu jen bolest více a bít budu na vše strany. Střez se jich! Má horká hlava na stou pomstu myslí právě. Nevím sám, zda stá už prvá dopadne zas nekrvavě. Střez se jich! Mé péro tupé hrozná slova chtělo psáti – nejhezčí že píseň lásky každou o rým štěstí zkrátí. * Jak je náhle srdci lépe, jak je náhle duši sladce! Rudá krev se zachytila na každičké téměř řádce... Smích když mezi zuby syčí, oči přivřu, aby lkaly, píseň veselou když zpívám, v smutek ať se srdce halí! Proč že každá žena slabá? Časem láska mezí nemá. Proč však věčně nemiluje? Ústa má že chvíli něma – Měl jsem jednou dobrou smyčku, rozpletly ji prsty její. 33 Dneska novou upletu si sám svou hořkou beznadějí. Žít jen chvíli – jak to láká! Začít vůbec život nový? Dravou všude sáhnout rukou? Se starými hřešit slovy? * Zas nikdo nepřijde – ani ty. Vojáček padnu ubitý na poli slávy pro cizí čest. Kříž jenom prostý chci na hrobě mít: Dokonáno jest. Všem ženám odpustiv, tobě ne – tři lilje nad sebou zlomené, v půlnoci hluché chci tě mít rád. Přepaden na prahu – pro tebe u tebe chtěl bych dnes umírat...

LÁSKA
A vždycky jen láska to byla a láska, k níž ona v zášeří krbu se znala. Na prahu člověk stál, srdce se třáslo: Nelhala dneska? Či lhala? 34 Však v zrcadla odraz i trpké sny vklouzly, a v pohyb paže leh útočný strach. Dveře jsem zavřel. Snad jsem se usmál. Smysly jdou v temnotách... Diskrétní světýlko korálků temných prokmitá záplavou spuštěných vlasů. – Světýlko, zahřej mi dušičku dneska, čekala nějakou spásu... Nevím, co bylo to: srdce se třáslo. A nevím, co bylo to: bouřil se cit. Něčeho v životě bylo mi málo – a mnoho, co nemělo být...

PRO NOVOU BOLEST
Klidna buď! Nevzbouzej dneska je hebkýma rukama svýma! Nech mi mé ticho, třeba hněv s nebezpečím svým v něm dřímá, na mne se dívej, ó dívej se na mne očima unavenýma! Co krásy podzimní lehlo v tvé tělo –! Jak pejsek schoulena proč se mi chvíš? Když k jedné straně se úbočí chýlí, proč pod ním hovoříš? Hrozná tíž ve vzduchu duhou si hraje, nad hlavou táhne, blíž a blíž... 35 Proč všechno láska jen pro zimu schystala, ptá se tvůj úsměv v bolesti? – Chtěla své neštěstí. Proč tvoje bolest mi v barvičkách dozrála? Černavé proudy se na čelo lepí: Pojď si hrát, hluchý a slepý! Jako by člověk šel z egyptské země: hůl v ruce držím a zoufale je mně. Nežli se hora zřítí – v pěst ruce sevřeny pro něčí smích po cestách proběhnu dneska se zlých, – chceš se mnou jíti?

NA POPLACH...
Na poplach zvony rozhoupejte znovu, jichž dlouhou dobu nekvílel již kov, ať jejich bouře hřmí a táhle duní ve příval nových, burcujících slov! Řev spodních proudů letí trhlinami, zní v temné noci stráže volání – ctná Evropa zas přehlížela hříchy a třeští sliby dlouhých pokání, a v strachu dětinném své vládce počítá si, a v strachu dětinském zas chystá muka zlá; hřmí venku rány, zvony v poplach duní a zpívá cvakot času kyvadla... 36 Ví každý dnes, že bouře v noci přijde, že smete vše ten příval hladový, tisíce bitev v polích schystáno je, jež hromem k věštbám starým odpoví.

LÉTO
Bělá se ves mezi topoly, i když noc kryje ji tmavá. Nad tou vsí s topoly srdce už nebolí – bolí jen mladá má hlava. Bělá se ves mezi topoly, večer když chladem ji kryje. Nad tou vsí s topoly má touha sokolí křídloma odvážně bije. Děvčátko, drž se mne! V jeden kout klesne dnes království celé. Pro hnízdo s topoly – pro touhu sokolí třeba je vykupitele.

POJĎME VEN!
Tři sta houslí hraje, zpívá pod okny, že už se stmívá, že je plno lásky všade pro mé divé srdce mladé: Pojďme ven! Pojďme ven! 37 Tři sta houslí hraje, zpívá, že se nám už rozednívá, že je dost už síly všude zapřít živobytí chudé: Pojďme ven! Pojďme ven! Jedněch hra zvlášť rozechvívá, když se dní a když se stmívá – mluví prostě, mluví temně – že je ze mne, jenom ze mne – Pojďme ven! Pojďme ven! Jak se všechny rozepěly, když mé slzy uviděly! Z dobré pýchy víra malá všechny brány zotvírala: Pojďme ven! Pojďme ven!

SAURE TAGE – FROHE FESTE
Na prsou tvých dnes chtěl bych spat a dosyta se vyplakat. Vždyť každá bolest líp se snese, když pod ní lidské srdce hne se, než pod hlavou když studí chlad. Milenko slunce, kvítí, trav, svlékni svůj vetchý zlatohlav! Zlá bouří hlavou dnes neshoda. Milenec ruky ti nepodá, jen někdo, kdo je živ, trošičku zdráv. 38 Půlnoční vítr když listí rve, temná zášť vkrádá se do krve. Soucitná slova jsou pro tebe cizí, něha i radost za tebou mizí napohled – po prvé? Kdyby zas nezazněl tichoučký smích! Kdyby mne neviděl svět očí tvých! Kdyby se uvnitř zas nechvěla pro tebe pohádka nesmělá o velkých tajemstvích –! Milenko slunce a mračen a řek – věz, že já každý kříž oddaně vlek! Pro lidské tváře pralidské tahy každičký okamžik je mi dnes drahý s ostrovem naděje v příboji výčitek.

PODZIMNÍ
Ó, slyš zas píseň mou! To v deště tichý pád, v němž vítr nenaříká, zpívám: Mám tě rád! Ó, slyš zas píseň mou! A nebe vlídně šedé kéž nad tvou hlavou dnes ti pohádku mou spřede: Spí někde děvčátko a spí už tisíc dní, a svět mu marně říká: Maličká, prohlédni! Spí ruce pod hlavou a v hlavě matný sen: Živote – bože můj – buď věčně veleben! 39 A zpívá vodopád, a kvítí v stráni hoří, a vůně fialek jde dnes až nad pohoří... Svět celý zčarován má pro vše kouzlo své, a temným pláčem v smích se jistě neozve! Vším přízvuk sladký chví a barvy přísvit zlatý den snění prvý má i týden šedesátý. Spí moje děvčátko, spí v pohádkových snech, co listí zatím žloutne a černá po stromech. A v deště tichý pád zní její tichý dech: Pro velkou lásku mou mne věčně spáti nech! Jak v deště rozhovor dnes zvoní nebe šedé! To hlava chápe dnes, co jindy nedovede. Vše přízvuk zvláštní má a pro toužení prosté jak růže krvavá kdes chudý bodlák roste.

BALADA
Na jeho prsou nikdy neležel svět v rozmaru a v krotkém nebezpečí. Dědictví malé po otci jen měl – to vedle hrubých, neurvalých řečí kus chleba – nůž. Nad jeho hlavou nikdy neplály snad hvězdy proto, aby potěšily. 40 Šel život hluše někam do dáli, a dvě jen věci v tomhle světě zbyly: kus chleba – nůž. Však chléb měl často příchuť trpce zlou, a nůž byl často – ocel hladová. Šel chudák blátem, pustou temnotou. Co dneska na svém srdci uschová? Kus chleba – nůž. Hřát horkým tělem chtěl pak tělo cizí, leč žena dobrá z cesty uhýbala, a ta, co na všech, na všech polích sklízí, ta ještě dárek nově nový dala: kus chleba – nůž! Let dvacet snášel svoje utrpení, let třicet kráčel stále bez cíle. Nevěřil, pro něj že se něco změní. Co špinavá mu kryla košile? Kus chleba – nůž. Však dozrál. V den, kdy na Golgotě zmíral ubohý Kristus, žebrák hořce lkal. Ponejprv slzy bídy s očí stíral. Ponejprv srdce jemu pobodal – nůž – bez chleba... A přešel rok. Nůž ostřím šedě svítí. Po spravednosti srdce zavzdychá. Ulicí blázen navečer se řítí a tato slova hřímá do ticha: Buď chléb – či nůž! 41 Hned roste poplach. Ryk se vzmáhá, vzmáhá. Zabíti blázna káže potřeba. Ponejprv lid však blázna zabít váhá. Výhružně vzduchem mstivé ostří svítí – nůž bez chleba...

ŘÍJEN
Spí v poušti lásky tvé, spí zlatonosná ruda, a moje pole – strniska jen chudá. Uprostřed, v kraji tvrdé kamení, a každý kámen naše znamení a místo hebké, kde lze někdy spat. Spí v poušti lásky tvoje hlava se mnou. Ó, vrať mi půlnoc velkým štěstím temnou! Hrozivou touhou k smrti znaveni, co řekli jsme si štěstím zmámeni, to moji poušť mi nech dnes povídat! Spí v poušti lásky tvé, spí zlatonosná ruda, a moje pole – strniska jen chudá. Ohníček praská a do hloubek svítí: Vyběhni, panenko – z lesa ven! Vyběhni, žínko má divá! Spí v poušti lásky tvoje hlava se mnou. Ó, vrať mi půlnoc velkým štěstím temnou! Bohatou hrstí budem dneska síti, ty krásu svou – já co chce vroucí sen a vzpomínka na věky živá... 42

VŠEDNÍ DEN
Jde večer velkým smutkem smutný... Jdou ulicí tvou žebráci. V špinavých hadrech přejdou mimo, ten zpříma, ten se potácí, ten vyhrožuje, proklíná, a ten zas v pláči vzpomíná – – Neslyšels? – V planém hluku včel jako by buben zazvučel... Má večer svoje kouzlo tiché. Však proto nehleď na ženy! V hedvábných šatech přejdou mimo, ty ctnostny a ty zkaženy – z nich každá, úsměv na líci, jde vstříc své vlastní vichřici – – Neslyšels? – V planém hluku včel jako by buben zazvučel... Den za dnem víc mé srdce stůně a marně bolest přemáhá. Co chtěl jsem dříve, nepostačí: klid pevný, pevná rozvaha. Slyš! Kterak buben vábí zas: Je války čas! Je války čas! A kdo jím srdce omámí, jde za námi – jde za námi! 43

DNES NEBO ZÍTRA
Spí někde radost života prudká, že by se nymfa zalkla jí! Stříbrným deštěm s temného nebe uhaslé hvězdy padají... Oh, srdce, nelkej a netrap se déle, starý když zachází svět! V půlnočním tichu nová nám země rodí se, ač jí nevidět. Dnes nebo zítra už ozvou se sopky podzemním hřměním a lávou svou. Dnes nebo zítra už zazpívá moře o našem hladu s tesknotou! A s výkřikem vodstva promluví země hlasem, jenž duši nám zapálí: Veliká touha chce veliký život. Proč lkáte, milenci zoufalí?

NA KONEC
A třeba skrytá lhala skaliska, že pustila jen v čase milosti – ta hrůza srdce mé už nezíská. Na skále stojím, vlajku vytahuji, z černavé barvy rudá stala se. Jak omamně zas vichry z moře dují po nutném zápase! 44 Tak duši jímá touha vyjet zas a v dál se brát za cíli vlastními. Válečný, duše, věru nastal čas! Na první tvrzi vlajku vytahuji, nad smutkem dávným racek směje se. Jak vábivě zas vichry z moře dují –! Kam nyní bouř mé lodi zanese? Kormidlo v ruce, zírám v širou dál. Koho jsem potkal, třeba nepřál mi, naposled každý v plavbě pomáhal. Po větru vlajka nad stožárem vlaje. Teď vesla výš! A stále vpřed a vpřed! Tíživé mdloby, která zabita je, vzpomínám – s láskou – naposled... 45

RONDEAU
Má píseň jenom tebe stále hledá a s tebou víru v život vezdejší. Mé srdce zatím plamen konejší, jenž minulosti trhá mračna šedá, jenž nové světy z temnot dnešku zvedá den ke dni slabší a zas mocnější pro tebe. Má láska nijak zapříti se nedá. Slyš moje slova klidem žhavější! By svátkem zas byl den nám zítřejší, má píseň jenom refrén stále hledá pro tebe. 51

BALADA I
Na housle slaďoučké, jak hrávávají jiní, ti nezahrám. Ten hlad už přechází, v němž kdekdo hyne lačný dobrodiní, jež hrdou duši vždy však zamrazí, silnými lásky tvé jen provazy já dám se spoutat ve tvá pouta zlatá, neb žárlím na svět, jenž tě provází! Tvůj klášter čeká. Vejdi, třikrát svatá! Jsi příliš krásná. V temnotě mých síní tvá krása zbledne. Dusné obrazy mých snů tě chytnou, změní na věštkyni. Nad léta porostem, nad bahna, nad srázy, životu mému dáš své rozkazy a sama půjdeš, kam tvé slovo chvátá. Na boha žárlím, jenž tě provází! Tvůj klášter čeká. Vejdi, třikrát svatá! A nevymkneš se. Není možno nyní. Mé srdce před tebou už dnes se neplazí. Chce oheň mít a tebe přítelkyní. Můj ďas zná pro tě na sta nesnází, hned tisíc bouří, vzduch jež nezkazí! A černý pán už bije na má vrata! Na peklo žárlím, jež tě provází. Tvůj klášter čeká. Vejdi, třikrát svatá! POSLÁNÍ
Jsem plný boha, ďábla, mdloby, extasí. Nad steskem včerejška a hromadami bláta, pod slávou budoucna, jež mraky prorazí, tvůj klášter čeká. Vejdi, třikrát svatá! 52

BALADA II
Což začíná se vskutku život nový? Já nad tvou láskou dělal přece kříž. Má duše toulala se nad hřbitovy, že mrtvý život šel k ní blíž a blíž. Proč s obavami ještě k nebi zříš? Viz, touhou tvou jak zmužněly mé rýmy! Jak tiše každý nese svoji tíž – nuž, ulehči jim slovy upřímnými! Nad hlavou tvou jak šuměly by sovy a k měsíci jak šla bys výš a výš. Jdeš kolébána neslyšnými slovy a neslyšnými slovy hovoříš. Ó, náměsíčná, zastav se mi již, než zřítíš se mi s myšlenkami svými, než hrůzu pádu i v nich ucítíš! Nuž, ulehči jim slovy upřímnými! Má duše dnes tvůj každý pohled loví, však ještě neví: hlídáš nebo spíš? Kéž hlava tvá ti všechno brzy poví, co léta tušíš, o čem dobře víš! Své zvony slyšíš, ještě neslyšíš? Již chtějí hučet do soumračné zimy. Však dutě zní to, polekaně – slyš! Nuž, ulehči jim slovy upřímnými! POSLÁNÍ
Ó, srdce plaché, ztiš se přece, ztiš! Už září ve tmě pohled oka přímý. Však třesot rtů svých ještě necítíš? Nuž, ulehči jim slovy upřímnými! 53

BALADA III
Pro tebe často píseň moje nezní, neb mně se dechu někdy nedostává. To hrdlo pevně štěstí naše vězní, a hlava brání jeho tichá práva. Nač by ti lhala píseň moje hravá, když smutek náhlý nitro zalije? Mně včera divná přišla zvenčí zpráva: Pod sněhem pták se nejlíp ukryje. Teď sedím, trpím. Snové přelíbezní se rozprchli. Má duše není zdráva. Tam venku vloček tanec graciésní v mých prsou něhu temnou odpoutává. Co chce ten výskot živlů, děs a vřava – což srdce mé už ani nebije? Nuž, uklidni se, vášni moje dravá: Pod sněhem pták se nejlíp ukryje. Pro tebe často píseň moje nezní. Mne týrá příliš hlava tvoje plavá. Rok dovedl jsem býti tady bez ní. Leč nyní pro ni sníh mne zasypává. Pták marně hrabe, marně křídly mává, a náhle – klidný, skoro šťastný je – a vzduchem chvěje píseň jara smavá: Pod sněhem pták se nejlíp ukryje. POSLÁNÍ
Proč na tvých rtech se náhle všechno vzdává? Což mrzne také sněžná lilie? O krásné zimě třeští moje hlava: Pod sněhem pták se nejlíp ukryje! 54

BALADA IV
Až pod oči si stříkla voda slaná. Nuž – vzhůru do proudů ať loď si vyletí! Když naše vlny hledaly si pána, ať sevřou loď si ve svém objetí! Kéž jízda ta mou lásku posvětí! Nuž – vzhůru, vlny, s písní dunivou! My vyjeli a chceme dojeti! Ó jděte dále věčnou drahou svou! Hle, cizí loď! A jaká v prsou rána! Však z odvahy přec málo vezme ti. Na bok se kloní jiná utýrána, kdes viděl včera koráb mizeti. Však brzo pluješ mezi třiceti a mezi stem. To loďstva věků jsou! Vy svatých bouří vzácné oběti, ó jděte dále věčnou drahou svou! Nám věru všem vždy krásná smrt je přána, my k ráji chceme, ne už k podsvětí! Tak mluví hvězda vírem věků štvaná, již v koutě mračen můžeš viděti. Jdou týdny, roky – přejdou staletí – kam dnes to hvězdy s námi zase jdou? Což dáte ruku svému dítěti? Ó jděte dále věčnou drahou svou! POSLÁNÍ
Oh, naše hvězdy! Jaké zajetí vám zbraňovalo zářit dnem i tmou? Mou buďte slávou, naší závětí – Ó jděte dále věčnou drahou svou! 55

BALADA V
Po celou noc jak útočily prudce, co gigantické měly v sobě síly! Všem světům v dálkách podaly své ruce a s hvězdami se vichry spřátelily. Slyš jejich hukot právě v této chvíli: Zda z hrůzy té se – láska vynoří? Slyš, jakým smíchem země lká a kvílí! Slyš, jarní vichry kterak hovoří! Plášť děravý má zase vichr svůdce, v něj lesy, hory drápy svoje vryly, když po zoufalé obraně a muce jej zesláblého náhle ucítily. Hle, kterak zčernal mládeneček bílý, šedivý sokol včera na moři! Slyš, jak se živly znova rozbouřily! Slyš, jarní vichry kterak hovoří! To není však jen výzva v boj a k půtce. Hle, jak se mraky na obloze slily! Slyš prostou píseň nebeského hudce, již zraky tvé už v zimě ohlásily! Slyš, zahrady jak teď se probudily a jak si vzdychlo celé pohoří! Ze strachu kdesi svět se rodí milý. Slyš, jarní vichry kterak hovoří! POSLÁNÍ
Slyš, kterak hrdě trubky zatroubily! Již lásky posel vjíždí v nádvoří. Jak šťastni jsou, kdo už se podrobili! Slyš, jarní vichry kterak hovoří! 56

BALADA VI
Včera jsi byla veselá a svěží, dnes věsíš hlavu, se vším počítáš. Zas k lidem rozum poradit se běží, zas čekáš, nečekáš a zase přemítáš, a na můj víry plný Otčenáš se mrtvě dívá zkalený tvůj zrak. Já vím už, dnes jak na mne zavoláš. Ne vítězně. Jen tak – a všelijak. Dnes jsem ti ještě porozuměl stěží, vše cizích slov že plno pro mne máš. Z mých rozpaků však zítřek také těží. Zda na to, drahá, nyní vzpomínáš? Co dnešku vezmeš, to mu zítra dáš, neb každá věc má tvojí chvíle znak. Hle, jak se tváří, co se usmíváš! Ne vítězně. Jen tak – a všelijak. Co zvadlých květů po stezičce leží! Zda jejich krásu mrtvou uhlídáš? Jak se stromů se nyní na tě sněží! V tu nevinnost dnes věno chudé svaž! Proč po prázdnu se pohledem však ptáš? Což tak tě objal nedůvěry mrak, že necítíš, jak hluše rozkvétáš? Ne vítězně. Jen tak – a všelijak. POSLÁNÍ
Nuž, zavolej svou nejsilnější stráž! Jde přece o vše, snad i o zázrak. Jdu na loupež – a heslo moje znáš: Ne vítězně? Jen tak? A všelijak? 57

BALADA VII
Tváře hoří růžičkama – mně je, že jsi z hrobu vstala. Jako by ti smrt dnes sama zlaté vlasy učesala, jako by tě z hrobu vzala, přede mne tě položila. Větrá srdce jako skála. Což jsi moje – věčná milá? Roste štěstí mezi náma – mně je, jak bys v hrob se brala. Tvrdá všednost – černá jáma, co se na tě načekala, by tě celou zasypala! Pro ni jsi se narodila, jí svou lásku abys dala? Což jsi moje – věčná milá? Den se tratí pod rukama – mně je, jak bys v mraku plála, zahalena temnotama jako bys mne milovala. Proč jsi mne však nezahřála? Kde je údů něžná síla? Což tě tvář má polekala? Což jsi moje – věčná milá? POSLÁNÍ
Sto nocí bys utíkala – však ses ženou narodila! Přijde čas, bys mou se stala! Což jsi moje – věčná milá? 58

BALADA VIII
Jen hrdý být a všechno, všechno chtíti – a člověk byl a ve štěstí tu žil! Jen protkej všechno červenou si nití, bys v labyrintu citů nezbloudil! Co příštích máš jen ve svých rukou chvil! A všade zvláštní krásná záhada, tvé říše všade nejkrásnější díl – však měsíc denně jinak zapadá. Jen klidný být a všechno prostě vzíti, co anděl včera na úhorech sil! Když v duši touha plamenem ti chytí, dbej, touhou větší bys ji uhasil! Tvůj život roste, o čems včera snil, se s tebou v noci k spánku ukládá, by zítra hlas tě šťastný probudil – však měsíc denně jinak zapadá. Ať tedy sopky na cestu nám svítí, ať z lesů volá nočních ptáků kvil, ať třepeme se jako kořist v síti, nám v srdce strach se ještě nevloudil. Však s námi osud vždycky dosud byl a jeho přízeň ráda – nerada! Již duní příliv věčně živých sil – Však měsíc denně jinak zapadá... POSLÁNÍ
Je člověk tu, by jenom žil a byl? Proč krotká zas tě vábí nálada? – Ó příteli, já radu pro tě skryl: Však měsíc denně jinak zapadá! 59

BALADA IX
Když ptáci zpívají a hlava pobolívá, pojď, Magdaleno, kde náš tichý kout, tam naše krev si v skráních krotce zpívá, že nemůže ni chvíli utichnout, tam zmlká smyslů různohlasý soud, tam svítí v srdce nejjasnější klid a duše musí na vše vzpomenout: Pro kouzlo vzpomínek už potřeba je žít! Proč truchlit, hlavo má, že svět se jinak dívá na život nejhezčí, jenž mládím moh by slout? Co v pestrou duhu vše v tvých zracích splývá, já musím všechno k sobě přivinout, več nedoufáš. Kde chceš zde spočinout? Tam nahoře – snad může krásně být. Leč na věky? Kam chceš to s mraky plout? Pro kouzlo vzpomínek už potřeba je žít! Jdou časy, všednost s věčností kdy splývá, kde v tichu hřímá jejich silný proud. Pojď ke mně, opři se! Zde jedno jenom zbývá: na zemi oddaně se, pevně přitisknout! Tam srdce rodí se, jež zbavena jsou pout, a za volností jdou. Což neslyšíš je bít? Po věčném klidu ptá se jenom bloud. Pro kouzlo vzpomínek už potřeba je žít! POSLÁNÍ
Věř, celým světem doved bych teď hnout! Kde láva v centru žhne, tam rodí se můj cit. Nech dnes ho zase – tiše procitnout: Pro kouzlo vzpomínek už potřeba je žít! 60

BALADA X
Jsou chvíle hoře, které neumírá, v nichž srdce naše zvolna kamení. Jsou chvíle bázně, která stopy stírá všech odvážných a černé znamení hned rýsuje, kde padli znaveni, jež miloval vždy vroucí pohled můj. – Jsme věčně ztraceni a věčně spaseni. Za nocí nejtmavších na slunce pamatuj! Po každé hrůze vzchází nová víra, po každém tichu nové zahřmění. Svět stále svoje všechny síly sbírá, by udržel své tajné nadšení, by dále žili ti, kdož zmučeni. Neboj se bídy! Neutíkej! Stůj! – Jsme věčně ztraceni a věčně spaseni. Za nocí nejtmavších na slunce pamatuj! Již dovršena sudby naší míra. Jsem šťasten s tebou. V svatém zmatení já dneska bloudím kraji všehomíra. Kam jsme to zašli? V prudkém plameni kol šlehá svět a táhlé dunění otřásá nebem. Kde je pohled tvůj? – Jsme věčně ztraceni a věčně spaseni. Za nocí nejtmavších na slunce pamatuj! POSLÁNÍ
Zde v životě jen všechno pramení. Ty miluj jej a nikdy nelituj! Jsme věčně ztraceni a věčně spaseni. Za nocí nejtmavších – na slunce pamatuj! 61

BALADA XI
Hle, kterak vykvet život ztajený, jak pyšná růže z něhy poupěte! Přes noc jsem vyrost duší, rameny, a večer silného mne každý najdete. Co temná chvíle cizí rozmete, to napraviti každý z vás mi dej! Když duši mou dnes pranic nehněte – je život div, já jeho čaroděj. Hle, jak jen hoří život bezcenný! O ráji zašlém dnes mi nesněte! Hle, tanec závratný! Hle, tanec šílený! Ven, krásné bestie, ven dneska z doupěte! Co zítřek podá, dnes už vezměte, ať zachví zemí veselý váš rej na půdě legendou jen divnou prokleté! Je život div, já jeho čaroděj! Hle, kterak bloudím štěstím zmámený! Zda, smysly mé, zas pána najdete? Chci v srdce země sáhnout kořeny, chci v chvíli vidět štěstí staleté, jež v budoucnu bič pomsty nesplete – hrej, osude, svou vzpurnou píseň hrej, a vy, mé světy zhaslé – vzejděte! Je život div, já jeho čaroděj! POSLÁNÍ
Když vím, že zítřek s tebou rozkvete, na prsou svých dnes tajemství mé hřej! Mám duši muže, srdce dítěte: Je život div, já jeho čaroděj! 62

BALADA XII
Za noci poslední já viděl jsem ji zas: Šat na těle jak vlál jí rozhalen, zřít bylo souzvuk nevídaných krás, že ďábel sám byl jimi okouzlen. Šel za ní, tichý lev, a čekal chvíli jen, než sama poddala se růže rozvitá, než slyšet bylo ženy nejkrásnější sten: Ó cesto rozkošná! Ó cesto trnitá! Za noci poslední já viděl jsem ji zas: V černavých šatech přišla krášlit den. Chvěl neplodný se květ a chvěl se plodný klas, neb anděl za ženou šel smutně rozechvěn. Na muže plachý byl, spíš dívce podoben. Jak mohla dozrát jinak láska ukrytá? Teď člověk přilnul k ní, byl se vším spokojen... Ó cesto rozkošná! Ó cesto trnitá! Za noci poslední já viděl jsem ji zas: ač bouří přehustou vzduch byl zas prosycen, zas cestou mojí šla, kde blesků plamen has, šla pro své jméno si, pro nejhezčí všech jmen, v němž celý na věky svět bude veleben, jež tkví teď v srdci mém jak střela zarytá: Ó Magdaleno, pohádko všech žen! Ó cesto rozkošná! Ó cesto trnitá! POSLÁNÍ
Zda vrátíš se mi, jak to chce můj sen? Noc přechází a ještě nesvítá... Nad stezkou záhadnou zas čekám nachýlen: Ó cesto rozkošná! Ó cesto trnitá! 63

BALADA XIII
Což kvete střemcha jako před časy? Svět starých bájí ještě nepřešel? Proč ruka knihu zase našla si, s níž před lety jsem všechno přetrpěl? Co divných dnů svět pro nás oba měl! Co všechno hledal pohled zádumčivý a na čem na všem vděčně neutkvěl! – Hle, Manon zemřela, a my jsme ještě živi! Ni naši lásku zázrak nespasí, a třeba snů se motýl všade chvěl. Nad všední život, trpké zápasy, nám vyhoupne se horší nepřítel, by tvoji krásu, moji touhu chtěl. Chraň srdce svého prosté před ním divy, by našim žertům svět náš rozuměl! – Hle, Manon zemřela, a my jsme ještě živi! Ó stíny nebeské, teď hmotné bez krásy – bez rajské únavy a bílých bez křídel – vy prosté hlavy mé, vy věčna ohlasy – vám píseň nejdražší kéž svěřiti bych směl! Ji neste nad světy, ji sneste do pekel, ať v ocel ztvrdne mi, ať jenom nezpráchniví, by jasným akordem svět kolem zazvučel: Hle, Manon zemřela, a my jsme ještě živi! POSLÁNÍ
Pro vzácné chvíle nejněžnější pel má všechno akcent nevýslovně tklivý. Proč dneska věky duch můj proletěl? Hle, Manon zemřela, a my jsme ještě živi! 64

BALADA XIV
Pod mrtvým stromem dříme v ráji Eva – jaké to divné náhle rozcestí! A div, že srdce navždy neumdlévá, když sní jen chvíli nyní o štěstí... Proč, Magdaleno, nechceš rozkvésti, proč poroučí ti ještě lidská zlost, jíž těžko smírnou oběť přinésti? Chce mít svou chvíli dnes již budoucnost! Sám boha svého proč si každý hněvá? Proč srdce naše není beze lsti? Jdou starci zprava, posměváčci zleva, ten čichá výsměch, onen neštěstí, a leckdo jenom plno pověstí – co říci mám tvůj pouhý náhle host, když listí všade prostě šelestí? – Chce mít svou chvíli dnes již budoucnost! Je každý výkřik lehký jako pleva a slovo čest je plno neřestí. Se zoufalostí naděje se slévá a s velkou slastí hrůza bolestí... Tak čekáš stále nutnou se zvěstí. Co chrání to však divná tvoje ctnost? Kam sama sebe chceš to zavésti? Chce mít svou chvíli dnes již budoucnost! POSLÁNÍ
Své vlasy chceš-li pro mne rozplésti, nuž, rozpleť lana, na nichž visí most, jenž nedoved nás včera unésti! Chce mít svou chvíli dnes již budoucnost! 65

BALADA XV
Zpěv pohanský dnes v duši mojí roste, květ exotický na severním keři. Mé myšlenky jsou dneska tolik prosté a přece věčnost prostotou svou měří... Ó když se nejvíc, nejvíc když se šeří, tu mysl má se za Tvým stínem žene! Mé smysly zase jenom Tobě věří, Venus Anadyomene! Mne znavili již černí moji hosté, jimž člověk časem i svou radost svěří. Jich rada zní vždy Pros! a Prosme! Proste! a potěšili věru málokteří. Mám při nich myslet stále na příměří? Já nevěřím dnes Hlavě Umučené. Mé smysly zase jenom Tobě věří, Venus Anadyomene! Vy černí hosté, sutanu si noste a klečte tiše u chrámových dveří! Však sobě jenom věčným trestem hrozte, neb v nebe vaše hrozba nezaměří! V hřejivé lokte krásné boží dceři dnes vrhá se mé štěstí pobouřené. Mé smysly zase jenom Tobě věří, Venus Anadyomene! POSLÁNÍ
Kéž moře znova brzo vody zčeří, a slunce duhu nad tvým tělem zklene! Mé smysly zase jenom Tobě věří, Venus Anadyomene! 66

BALADA XVI
Ó kdyby život vždy se na tě smál! Ne! Ať tvůj smích vždy jeho rány hojí! Když týdny nám už slavně kraloval, ať ještě zítra vesele se rojí! Když hlava má se zase dneska strojí tě v celé kráse celou uvidět – kéž srdce tvé zas v krátkém nepokoji se zachvěje dnes pro mne – naposled! Ó kdyby život vždy tě v náruč bral! Ne! Právě v pláči jsi přec nejvíc mojí. Na prsou mých kéž dlouho by tě hřál můj plamen lásky, jíž tu neukojí ni píseň vášně, které vše se bojí a kterou šumí síla mladých let. Kéž srdce tvé zas v krátkém nepokoji se zachvěje dnes pro mne – naposled! Ó kdyby život vždy tě miloval! Ne! Pro ten život ruka má se zbrojí. Kde včera večer voják stráží stál, tam dneska vůdce stráží sám ať stojí! A stráže duchů ať se všechny spojí a znají heslo, znají odpověď! Kéž srdce tvé zas v krátkém nepokoji se zachvěje dnes pro mne – naposled! POSLÁNÍ
Tvůj zdravý smích, toť kord můj dobrý v boji, tvůj tichý pláč, toť útok v celý svět. Kéž srdce tvé zas v krátkém nepokoji se zachvěje dnes pro mne – naposled! 67

BALADA XVII
A třeba všichni uvykli se rvát jen se stíny, jež vždycky klamaly, jichž nekrášlí ni smrti majestát, že vždycky krásu nám jen nalhaly, že chytit nemoh se jich ani zoufalý – ty po svém žij a nedbej lidských řečí, jež radu špatnou vždy nám prodaly: Mír, svatý klid a žádné nebezpečí? Až nový vítr ucítíš zas vát, pak vzpomeň na vše, co jsme čekali! Chci tebe jen se na svůj osud ptát, a nestraší mne žádné úskalí, jsme vlnami, jež teď se srovnaly, a zase letí do vraždy a k seči, v nichž mnozí život, štěstí prohráli. – Mír, svatý klid a žádné nebezpečí? Jen slyš! Zlá všednost řve, má zase hlad! Chce na nás daň, jak jiní dávali, chce všechno potom, všechno nám, ach! přát – však proč bychom se dnes jí nesmáli? Proč bavil by nás život ospalý? Ted probouzí se, s drzostí však větší, než jakou znali jsme a jakou čekali... Klid, svatý mír a žádné nebezpečí? POSLÁNÍ
Proč utíkal bych někam do dáli? Uprostřed vřavy srdce mé se léčí. Kéž obzor můj jen zítra nezkalí klid, svatý mír a – žádné nebezpečí! 68

BALADA XVIII
Nuž – povznes k nebi zraky zkalené chorobou ducha, tváři neživá! Vše jako bouře kol se přežene, pták šílenství ti v ticho zazpívá! Už drnčí rudá v ústech tetiva, a s křížem vlasů na bělavém čele jde k tobě láska štěstím bázlivá: Nuž chvalme, všichni, boha stvořitele! Ó vzácné štěstí, bojem zmatené! Kdo v hloub tvých vírů jen se zadívá, už vrhá kabát s pláštěm s ramene. Buď pozdravena, chvíle zářivá, v tvém jasu člověk teprv okřívá. Co síly cítí náhle ve svém těle! Už hřímá krev jak rány kladiva: Nuž chvalme, všichni, boha stvořitele! Pro krásné údy sluncem zlacené ni bohu světa líto nebývá. Jsou divy zhaslé, ve tmách ztracené, v jichž stínu sama smrt se usmívá. Kde včera šla, tam láska bouřlivá se dneska žene bez obavy, směle a všade brázdu svoji vyrývá: Nuž chvalme, všichni, boha stvořitele! POSLÁNÍ
Ó Magdaleno, píseň mučivá má vždycky v těle svého nepřítele. Ať spálí všechno chvíle ohnivá! A chvalme, všichni, boha stvořitele! 69

BALADA XIX
Ó paní vzácné, které nehřešíte, a jimž je cizí vůbec slovo hřích, a paní krásné, které všechno víte, a jimž je cizí hysterický smích, a vy, mé paní v pekle, v nebesích, i vy, jež snů teď jdete branami – dejte nám chvíli čistou jako sníh a rcete všechny Amen! za námi! Vy mužná srdce, která udržíte na bedrech svých, co heros kdys jen zdvih, a kteří každý zmatek uvidíte, jenž ukrývá se v zrádných tajemstvích, a nezbloudíte na výpravách svých – dnes pusťte nás v kraj třeba neznámý, přejte nám chvíli čistou jako sníh a rcete všichni Amen! za námi! A vy, a vy, kdož už se nestydíte žít po svém mravu, ne však po otcích, kdož v každý zákon klidným zrakem zříte, že lidské štěstí nikdy nepostih, že neví pták, proč mizí v oblacích: chci s milou svou dnes hložím, skalami. Chvalte nám chvíli čistou jako sníh a rcete všichni Amen! za námi! POSLÁNÍ
Hle, všechen žal už hoří v pochodních! Co dělat mám, když láska přála mi? Nechte nám chvíli čistou jako sníh a rcete všichni Amen! za námi! 70

BALADA XX
Už vidíš říši našich okamžiků? Nuž – vzhůru hlavu, buď mi veselá! Mé srdce dnes je plno, plno díků, však nechci, aby slova šuměla, třeba má duše na nich stavěla, když rovnala mi hlavu, prsa, šíji. Hle, klenba chrámu, jak se zatměla! Modlitba naše není litanií. Pojď se mnou ven! Co v síni mučedníků? Ať hudba sebeslavněj zahřměla, má prsa touží po lidském zas křiku, v němž mnohá duše plachá omdlela, s nímž země vždy se ráda zachvěla. Pro tebe bít se, dokud tady žiji –? Vždyť nechci, drahá, abys trpěla. Modlitba naše není litanií. Teď nech mne jíti ještě k mému šiku. Kam vaše moc se, rýmy, poděla? Byly jste mužná hrstka bojovníků, a vaše kořist – kořist anděla. Ať jiná píseň chrámem zazněla, vám stačí přec, co řádky ve vás kryjí? Jen vizte, milá jak se zarděla! Modlitba naše není litanií. POSLÁNÍ
Villone, mistře můj, už hříčka nesmělá je tvá mi balada, já důvěrněji žiji. Pojď, Magdaleno, vzhůru z kostela! Modlitba naše není litanií! 71

RONDEAU
Živote bratře, tvůrce věcí všech, pojď dále s námi, vzácný příteli! Tvé mužné slovo rány zacelí, tvůj pohled jistý je i v úzkostech, a velké lásky krátký pouze vzdech je tobě rozkaz – třeba nesmělý – pro věčnost. Nech nebe stranou, peklo stranou nech, my v prsa dávno svá je zakleli! Dej nám svou přízeň, vzácný příteli, milenče, bratře, tvůrce věcí všech, pro věcnost! 72

DOSLOV 1929
Snad v kolébce už nám to matka zpívá, plášť života že zlatem prošit bývá, za zlatým sluncem jdeme život celý, však zlatý plášť jsme nikde neviděli. Plášť lásky zas prý z modré bývá ušit a nebe lze prý prožít s ním i tušit, s ním pod hlavou smíš v branách ráje spáti, leč tvoje mládí už se nenavrátí. I přijde Smrt, plášť rudý visí na ní. Ze všeho zbude jenom vzpomínání. Nadarmo před ní blednem a se rdíme, vše jako sníh kdes na srdci nám dříme. Tak bude zítra, jako bylo kdysi. Sto barev pro nás osud vymýšlí si a mládí zatím krásu zná jen jednu: své srdce dej mi, já tě k nebi zvednu! 73

TICHÉ SRDCE
Pomalu, myslím, přece klíč ten najdem, jímž tajemství se světa odmyká – leč nebude to, dnes to jasně vidím, pražádná chvíle slavně veliká – už rodí se to, v nitru mém to klíčí a zítra možná ukáže to list: do velké knihy různých dnů se dívám, prohlížím stránky, učím v ní se číst... Přerychle kdysi konec hledali jsme v té kníže honem, kdo chtěl čekati? Zřím přátel řadu, hlava točí se jim jen samou vírou, samou závratí, leč dole řeka, rmutná řeka plyne, krok jeden chybný a už plovou v ní –! Dny včerejší – kdo na vás zapomněl by – vy pěkné dny a noci naivní? Ne rychle tak se potom léta hnala... Za chlebem člověk vyšel do světa, den jeden hýřil z bytosti tvé vyšel, den druhý do ní vcházel asketa – podivné hraní! Zatím lidé mřeli a třepily se naše ideje... Stanovisk tisíc na stůl čas ti hodí a každé z nich už nějak správné je! Blázinec! – duše oklamaná vzdychá, pro slípky kurník! – hlas dí kohoutí, – Tvé strašné kráse – snílek v prázdno šeptá, – jen smrtí svou se mohu vyhnouti –! 131 – Své stříbro dej sem – slyším řev – a zlato! – Do všeho rudou rozkoše chci nit! Jdu, kudy jdu a žiju, kterak žiju... Co, živote, já na tobě mám chtít? Pomalu nějak zrám zas na studenta, jak býval jsem jím nitro oddané, leč je tu kouzlo, že až strachem o ně chvílemi srdce bíti přestane... Ten pocit ráno nejsilnější bývá: nadchází léto nejkrásnějších let! Child Harold jak by stál mé u postele a hleděl se mnou v nekonečný svět...

JARNÍ NOC
Večere, klidný večere, kdo by tě neměl rád? Jak děvče najednou přibíháš s úsměvem ze zahrad – vidím tě, z tebe vše miluji, ač stíny ke všemu přilnuly, vše je tak jasné – co prožijem, stejně jak věci, jež minuly... večere, klidný večere! Mračna, vy vojska bez hlesu, za čím tak letíte? Mé srdce je pro váš let hladovo, vy o tom nevíte – hladoví pro vás i nitro mé, 132 vaši hru smělou vám závidí, moci se taky dát unášet, bez cíle, bez vášně, bez lidí – mračna, vy vojska bez hlesu! Měsíci, hvězdy pobledlé, co že se smějete? V touze že komicky vypadá člověk snad chvíle té? Nevidím svět, kopec ohromný, jediný Olymp ční z prostoru – proč že by brouk nemoh dolézti po něm až pod vás tam nahoru, měsíci, hvězdy pobledlé? Noci, ty noci hluboká, bezedná, záhadná – tebou se duch můj propadá v bezsvětí, do prázdna, tebou však duše má letí výš nad témě nejvyšších v světě hor, tam ve svém propuká šílenství a padá k zemi jak meteor – noci – ty noci – hluboká!

SKÁLA
Není kopec jako kopec, není skála jako skála: tahle pro mne temný granát kdysi v mládí schovávala... 133 A sotva jsme povyrostli, k ní jsme jako včely létli, na ní vzácné orchideje pro naše nám sbírky kvetly. Léta šla – my kraje přešli, kolem jiné skály stály, leč my přece na tu jednu, na ni stále vzpomínali. Čert ví, co vše bylo na ní, na kopeček byla malá, a přec, jak by horou byla, našim mozkům kralovala. Sotva jenom ozvaly se rašením v nás mladé síly, do jejích jsme slují lezli, jako krtci v ní jsme ryli, marně ovšem... Na vrcholu za pár let jsme nato stáli, o všem na tom božím světě s mračny hore rozmlouvali... Daleko ach, od nás byla! Lidské oči blíže byly... Byl tam hájek na temeni a tam zašel s milou milý... Podzim přišel... Bouře listí urvaly a rozházely, na skalině vítr bouřil, jaký vichor, vichor smělý! 134 Ale nač že všem nám byla, ví to skála, víra smělá? Nestačila parodovat ozvěnou, co uslyšela... Dole bída často táhla, v šedé špíně nouze nahá. Výlety šly – výskaly si vedle hrobu sebevraha. Léta šla a skála žhnula, ještě v noci parnem žhavá, na ní člověk seděl, oči vyplakané do krvava... Ach, ty skálo, kdybys měla mozek lidský, lidskou duši! Na ní nejdřív oněměli nechápaví bozi hluší. Má čas na vše doby svoje, na slunce i na člověka... Netvař se jen tvrdě tolik, i tys jistě byla měkká! Mlčí skála, neozve se... A přec z ohromného ticha právě odtud cos jak blaho do mých dnešních snů mně dýchá... Cítím, kterak ztuhla kdysi... Nějak srůstám s celou zemí... Na skále faun větví mává... Usínám... A dobře je mi... 135

PIVOŇKY
Mne jejich krása plná vždy se líbí a jejich červeň duši omámí: proč též svůj ráj i ony neměly by na hvězdě někde nad či pod námi? Ten svět, mé srdce, lze si vykouzliti, jak tiché nebe někde pro lidi – do něho slunce vždycky s láskou svítí a za nic v tom se světě nestydí... Kosatců bílých táhnou tam se lesy, lilií zlatých hoří jezera, do moří květů ráno paprsk jde si a z vonných hor se vrací zvečera... A v noci ticho – jaká ticha tůně tu nad hvězdou se celou rozkládá –! Vše šťastno je... Tu pranic nezastůně, květ pučí, kvete, zvolna uvadá... Pivoňko krásná, jako žena mladá, váhavý úsměv proč však v tobě zřím? Ne onen svět, než tenhle má prý ráda už proto jen, že na ni hovořím! 136

JENOM HUSAR...
Za horama za dolama tancovala Majdalenka s husarama. Tancovala až do rána, nejhezčím z nich líbána a milována. Nad horama slunko stálo, když se děvče nejkrásnější domů bralo... Oči spaly, rty se smály, zvonky v polích ostrohama cingotaly... Srdce moje, hlavo stará, pročpak dneska zase žárlíš na husara? Oči moje, proč se ptáte, Majdalenku jestli vůbec uhlídáte? Vždyť to jenom píseň zbyla, jako anděl pěkná, jeho křídla bílá, ve vzpomínkách hlava bledá nejkrásnější tanečnici marně hledá... Majdalenko, dnes to chladí: nepotkalo tebe moje krotké mládí... Majdalenko, dnes to mučí: jenom husar v písni tisk tě do náručí! 137

PSANÍČKO
Proč jsem včera sklopil čelo? Nevěř, tvá co mysl přede, na vrtkavost srdce moje, věř mi, nikdy netrpělo... Proč mně dneska oči hrály, stesk co tvými procházel se? Neklop hlavu, duše moje, byl to přízvuk nebývalý – jak by kolem přešla víla, v uši mně to zašeptala, potom tiše v tebe vešla, je v tom síla roztomilá: na touhu mé srdce slyší – chtěl bych mít tě jako horu – čím jí blíž jsi, tím je dále, a čím dál je, je ti bližší.

ŽALM 131.
Ty Pane, znáš mne – moje duše nikdy se nevzpínala v pýše neplodné, já krotký byl, i duch můj když to věděl, že pro mne vše tvá ruka rozhodne, 138 svou pokoru však v oběť nepřináším ti dneska, bože, z tebe jsem ji vzal – jsem schoulen v sebe, velké věci tuším, spíš pastýř stojím před tebou než král... Ó, jako děcko připadám si dneska, jež odstavili včera potají! Ty moci věčná, což tvé prsy hrozné svou sílu daly a už nedají? Tu chvíli znám – já v horách už ji viděl: do světa pouští lvice lvíčata...! Pak na kolena, na kolena všechno! Ty bože slavný, vůle přesvatá – Žebráci nejsme, kterým kůrka dá se a ze dveří se potom vystrčí – chraň národ můj, chraň jeho slávu mladou a každou cihlu jeho chatrčí!

DVĚ MATKY
Za tu jednu napsali to za cypřišem do kamene: Nenechávám vás tu, děti, navždy nějak opuštěné, na mé srdce vzpomínejte, po kratičké věru době, matkou jsem vám přece byla – přijdu, poberu vás k sobě... 139 Cypřiš na strom dávno vzrostl, kámen už se rozpadává, hořký smutek s nebe padá... O čem sní to tvoje hlava? Jaký hlas jen zrodil se to v chmurách časů, v jejich zlobě? Zní to jako harfa zlatá: Přijdu, poberu vás k sobě... Jaro je... Jdu slepý květy, dětsky oddán věcem vyšším... Druhá matka mluví ke mně, je to Země, já ji slyším... Jak by ruce podaly si, dívaly se na mne obě – okamžik – a jen se zřítím, poberou mne prostě k sobě.

DIVNÁ KRAJINA
Písčitá výška... Na ní hřbitov starý – rozpadlé zdivo, deštěm rozprýskané... Jaký to den až k zešílení dusný –! Do širých dálav kotouč slunce plane... Z márnice už jen shnilá prkna shnila, po hrobech kráčíš jako po pastvišti – a přece někde je tu pramen všeho a život odtud právě do tě prýští... 140 Co je to, nevíš... Jako panna stará s úsměvem teskným márnice v dol zírá... V kraj zíráš též a jediný máš dojem: že dnes v něm jistě nikdo neumírá.

POKUŠENÍ
Kolikrát za noci – není to smyslů klam – celou mou bytost to do duše omámí – čelem já už se jí pomalu dotýkám, do tváří chladem svým skoro už dýchá mi... Záclono zrádná, ty přede mnou visící, oči radš zavírám, slepcem bych přál si být – ale mé prsty zlou chvějí se zimnicí: moci tě nadzvednout, moci tě odstrčit! Záclono hebká, ach moci tě servati, skočit a ukrást, co vůbec smíš míti rád! Ruce se nematou, pevně v té závrati drží už, drží tvůj stříbrný vodopád –! Strhni ho! Líný tam spí možná osud náš, ale ty na zázrak věříš spíš chvíle té – jako když do vody uvadlou růži dáš, tvůj život naposled, slavně však rozkvete! 141

JEDNOU...
Jednou...! jako do klekání nade mnou to zašumělo. Jednou šla prý mimo láska, zbylo z toho smutné čelo. Jednou...! jako raketou to zasyčelo z noci kolem... Jednou byl já šťasten také, rázem hotov se vším bolem. Jednou...! Nač to dále přísti? Slovo krásné jako přítel, slovo jako lupič zrádné, slavné jako Vykupitel! Jednou možno líp že bude, jako jednou hůř už bylo, jednou snad to žití chudé zrodí něco jako dílo... Jednou přijde chvíle svatá, k nebi nás až vlny zvednou! Čím se já to těším vlastně, živ když jsem tu jenom jednou? 142

FATALISTŮV ŽALM
Nicoto strašná, jsem tvé prosté dítě, v tvé prázdné důlky stokrát už jsem zřel, leč nebojím se – lidé neznají tě, sen tvojí pravdy kol nich nepřešel. Já zřím ho zas a jako ženu krásnou tě tuším teď a cítím v náručí... Nač o včerejšku novém někde sníti, jenž z hrobů potom zas prý vypučí? Nač budit lidstvo potom v život nový, kouř sopek křísit z mrtvých ostrovů? Co lidská tvář tam nového mi poví? Nač v marný vír zas vpadat poznovu? Jsem spravedlivý... Jdu-li k branám Hádu, co na vás, bozi, tvář chce zmrtvělá? Dál mám-li živ být, nechť je živa se mnou i veverka, jež v týž čas umřela! Charone, brachu, lvy proč nepřevážíš a ptáky, s výšek lovci sražené? V svět onen člověk, člověk jen smí vjíti? – Pak nechť jak zrno písku ztracené mé srdce vůbec kde chce odpočívá, nečeká na nic, nejmíň na divy – mé oči ať se jako vlčí zavrou a tělo moje kde chce práchniví! 143

ZVONICE DUCHŮ
Tiché odpoledne v létě... U zaprášené silnice nad dědinou ani keř se nezachvěje, nade vším modrá obloha strmí, rozšiřuje se, rozjasňuje, rozklenuje se... Nad titěrnými cestičkami úvozovými, nad komickými palouky v čepici kopců, nad rozvalenými chajdami u rybníků, nad nitkami telegrafního drátu, nad komplexy lidské podnikavosti a energie, nad světem opic a geniálních zvířat, nad včerejškem i stoletím – pilířů nemá ta šílená klenba – a přece když k zemi docela se sehneš, div že ji nehmatáš všemi smysly, ji, pro niž chvílemi ztrácím rozum, ji přespanilou, přeumělou, jak jsem ji ve snách si nazval, když duté větve lesa jak varhany hrály a moje srdce se třáslo v té hudbě, ji modrou oblohu strmou, na tisící pod námi opřenou hvězdě, zaklenutou, s výhledem do věčna – zvonici duchů! Oj, kterak vystavěly ji praruce prabohů, přeněžnou, přeohromnou, do nekonečna (vy čápi za lesem, podívejte se!) hej, na jakém trámu že visí sám zvon –! Hlavu otáčíš, konce břevnu není, do nitra svého zříš, nevypočteš mohutnosti jeho, hoj, ohoj! zamával bych rameny jako křídly, 144 nadšení zaplavuje mi srdce i oči, středem země proletět chtěl bych a ještě tam na druhé straně dívat se, dívat... Vše visí v prostoru a sám prostor visí ve všem, zvonice objímá svět a svět je v ní – od západu na východ a od severu na jih – pojmy nevystačují – hej, ohoj! ach! oj a ó! – ani citoslovce to nevypovědí! Tiché odpoledne letní... U zaprášené silnice nad dědinou ani list se nehne – tulák ve škarpě ležím a vzhůru se dívám: jářku, něco se zastavuje ve mně, jako bych snad už měl vyzvracet krev, po víčkách mých očí jako by přejela smrt – ještě něco visí v tom tichu, jak skřivánčí píseň je to energické, jak rosa na trávě prapodivné, nad všechny hromy úděsnější, a při tom něžné jak tyčinka květu – cože? – stín ohromného srdce ještě tu visí, zvon nad zemí má svoji duši, milion továren svým kouřem to nevytvoří, opravdu – je něco pod nebem, stín nade všecky stíny, okrajů země se nedotýká – ohromné srdce visí nad zemským tichem! Jistě nějaká pěkná věc někde se děje: buď na hoře děcko v lese stojí a zpívá, nebo dva lidé řekli si upřímné slovo, nebo snad – bylo by to možno? – chlap někde mužně přiznal svou barvu – 145 a praruce duchů znovu se objevují, stávají se nějak zřetelnými, a zvonice, moje zvonice – ty andělsky vzdušná moje stavbo! – vystupuje všemi obrysy z nicoty, srdce zvonu odráží šustivě paprsky léta a... a... nepohnulo se? Mé srdce teď zadržte vlastní, dovedete-li, dá-li se ono v nejprudčí ze všech let! Vidím je... Visí... Je větší než měsíc, větší než země, než deset sluncí, a kdyby se rozhoupalo, zakymácelo a přilnulo jediným nárazem k těm stěnám modravým v nekonečnu – oh! myslím, že by přiběhly hvězdy k naší, všechny smysly mé se soustřeďují – myslím, vážně si myslím, že by se znova narodil Spasitel světa... Bim...! Ne, ne! Nehýbá se! Visí! Bum...! O ne! Praobyčejná halucinace! Bim bam bim – však by tak nezvonilo, má lebko, máš-li v sobě velký sen, nemysli dětinsky a raději zašum a odpovídej pomlčkami –: Má zvonice duchů, má objímá tě duše, vpíjí se, zabodává do každičkého trámu, obletuje tvou velkolepost, ztrácí se kde v jaké skulině tvé podlahy, snáší se až ke tvým prazákladům tam dole, převrací tě, staví tě z Venuše k Martu, 146 z Plejad k Zemi tě prohlíží si – a jaké šílenství! – tvé chytit chce srdce, jak moucha usedá na něm, a kdyby tak mohla, mohla jím hnout...! – – – – – – – – – – – – – – – – Tiché odpoledne v létě... U zaprášené silnice nad dědinou ani list se nehne... U čerta! starý idealisto, učitelé světa jsou přece mrtvi, co napověděli, zhltilo prázdno – ztratili se jako úhoři v moři a tvoje přespanilá oj! oj! zvonice duchů duševně nějak podezřelá je... Ďáble! Je mrtva! Řítí se! Rozplývá se... Zvonu není, zvonice není – i to velké srdce se ztratilo nad horami a v hlavě jenom povodeň zbývá, špinavá nuda všemi smysly se valí: hu! všechny domy jsou slepé a uzavřeny, hoho! všechny výšky se přikrčily, chacha! mrzáci duší na větvích jako strnadi sedí a cvrlikají, že prý jsou šťastni... Otče náš, slyšíš je? Otče náš, ty na nebesích?! Posvěť se jméno tvé, přijď království tvé...! 147

TANEC RUSALEK
Životem nejsme a přec lákáme tě na palouk s měsícem... Zázraků včera zavřela se řada, my v tobě dál však zříme kamaráda a jenom pro tě rej jsme znova začly pod lesem! Jsme jenom sen a přec tvé oko našlo nás tady za vodou! Mír prázdný zvoní z tvého k nám sem břehu, za naším břehem lásku máš a něhu, že v celém žití nenajdeš jich ani náhodou –! Jsme jenom dým a přece těla vidíš, vlas padá s ramenou... Pomalu lehkým krokem blížíme se, tvůj obraz hloubka očí našich nese, že jako klas tvou duši chvět se zříme zmatenou... Tvé mládí jsme a proto zlákáme tě. Dál mír tvůj co ti dá? Tvá mužná krása nejvíc se nám líbí, ty vidíš nás a slyšíš naše sliby – jedenkrát skočíš, z nás tě chytí jedna a nevydá! 148

POTOPENÝ CHRÁM
V hlubinách moře potopen chrám nejkrásnější odpočívá... Nahoře nebem mračna letí, vlnami bouře zuří divá, u něho dole je bezhlasý klid: bílý mramor září tmami jako blesky nad vodami, ale ta záře je přec nějak živá, kámen se chvěje, jak zas chtěl by žít... Na břehu v skalách postaven svou stříškou čněl kdys pod nebesa, s nadějí člověk táh se k němu, zvědavá zvěř ho znala z lesa, pak jednou za noci do moře kles – v plamenech plál obzor celý, bozi k hrobům odcházeli, bozi, jež marně si z kamene tesá člověk a v malbách si zpět volá dnes. Tragickou změnou nezmaten v hlubinách chrám ten si nevzdych ani, nehybně klidný jak nahoře stál, rozkvetl pomalu na růži ranní, jak s něho vody tam smývaly prach: vzepjaly se k matce zemi něžné sloupy s růžicemi, ale ten pohyb byl skoro jen maní, jako když děcko se natáhne v snách... 149 V hlubinách moře potopen chrám nejkrásnější navždy není, jako by na povel čekal tu jenjen, smluvené, tajemné na znameníznamení, k hladině vrhá svůj bělostný stín, jak by volal: Na shledanou! Jednou bozi z hrobů vstanou, chrám celý musí zas na světlo denní nahoru, světa kde široký klín! Jedenkrát, možná za sto let, tento div skutkem se určitě stane! Z modravých vodstev v sykotu vln ostrůvek v záři mramoru vzplane, a s nebes do chrámu sestoupí bůh... Zrak ach! jeho vidět čistý, krok ach! jeho slyšet jistý, van cítit věčna, jak od něho vane, divem tím opojit svůj hled i sluch! Jedenkrát – možná za sto let? Proč lidský život je tolik žel! krátký? Ne za sto, za dvě stě, za tisíc let ještě bych ke chrámu dole chtěl zpátky, zázrakem vztyčený svůj uzřít svět! Mezi sloupy mečoun plave – to mé srdce nedočkavé okamžik čeká tam závratně sladký a jednou musí ho, musí ho uvidět! 150

ROZLOUČENÍ S JIHEM
Když jsme se sešli, byl jsi méně než provincií u moře, však od té doby stoup jsi v ceně, snad proto, žes kvet v pokoře, a dnes jsi tedy jedinečný, jak uznala i cizina. Já chci ti býti prostě vděčný. Má duše na tě vzpomíná. Mne pokora tvá nedojala, mne kdysi cele prolnula, mne zvábila tvá hnízda malá, tvá perspektiva z minula, mne bylo, že se dávno známe, když pohlédl jsem v tvoji líc, tys nebyl ten, kdo časem zklame, tys každému měl vždy co říc’. Tak zrodila se věrnost naše, jež nedozrála z pohodlí, šla krása kolem tiše, plaše, jak děvče, když se pomodlí za hocha, pak ho náhle potká, – to divné bývá setkání! – na tváři leží mdloba krotká, však smrt kdes v nitru vyzvání. Na svoje toulky zapomněl bych, však zářila z nich lidská tvář, nebyly jenom oči ve lbích, mne byl by zaujal i lhář, 155 já s žebráky byl tvými doma a klášter pro mne hradem byl, kde jsem se s žíznivýma rtoma vždy pro útěchu zastavil. My o bohu jsme nemluvili a přece k stolu sedali, jak on by vcházel stařec milý, jejž na cestě jsme potkali. Já prožil ticha zvláštní vskutku tu v horách jako nad vodou, i zachrastily palmy smutku a přestaly jak náhodou. Ach, země teskně hovořící, tys byla pokrm poutníku, já byl bych jedl tě i lžicí, tvou slávu i tvou tragiku. Tvá existence vešla do mne, já našel v tobě pevný bod, bylo v tom dobrodružství skromné, však spolu válka o život! A tu mne úzkost jala časem, že nedopadne dobře to, že zpíval někdy zvesela jsem, kde místo bylo prokleto. Je z toho tanec pod hvězdami, že krev se ptala: kudy? kam? A řeknu ti to, když jsme sami: já domů, bratře, utíkám! Já zpátky musím, musím domů... Tak řekli muži přísných čel 156 a ještě něco řekli k tomu: abych už radš se nevracel, že slunce tady příliš pálí, že visím nějak v oprátce, že jsme se příliš dlouho znali a že je konec pohádce. Šel na loď stín můj nalomený, a když jsem zíral do hlubin, vše odnášely šroubu pěny, až z tebe zbyl mi také stín. Vše byla lítost, lítost prudká, pod níž se láme, co chce růst, vše bylo jed, jenž zvracet nutká, vše bylo hlad a marný půst. Fí na ten život, když se stárne, fí na krev, když už neslyší, fí na svět, v kterém snění marné k lékárně vede nejbližší – buď vědě sláva, jež prý spasí uštvaná srdce nevím čím, však nás proč zrovna vybrala si? Já ovšem tich jsem, nekřičím. I na vzpouru jsem myslil po tom, však oni bděli v chvíli té: Ne, nemluvme už vůbec o tom – mně řekli – sem už nesmíte! – Můj duch je asi vzpurný dráždil, však já jen skončím pohádku: já miloval tě, tys mne vraždil – a tak to bylo v pořádku! 157

HASANAGINICA
Na tu cestu zajímavou jak bych mohl zapomnět? Vždyť to bylo jako včera, třeba je to deset let. Z Imotského na pobřeží šel jsem zmaten únavou a přec jak bych orly slyšel vysoko kdes nad hlavou. Od rána už rytmus divný ved mne z kraje do kraje, byl jsem jako strom, jenž rozkvet a už honem dozraje, byl jsem jako spousta vodní, zadržená v podsvětí, která ven se prodlabává a pak rázem vyletí. Nad Cetinou když jsem stanul, šel mi hlavou hrdina, který v zbroji přeplul řeku, jak se na to vzpomíná, ve mně byl však rytmus jiný a ten jiný hledal cíl, až ret zašept: Aginico! – Já přec v její říši byl! Znáš tu píseň? Vystavěl ji z nejčistšího kvádru lid, vyšily ji tvrdé ruce, ruce však, jež znaly šít, znáš tu píseň? Hřmí jak dělo, když ji dočteš krásou štván, zvoní láskou, jak by mluvil na Hoře zas Kristus Pán. Je to píseň všechněch matek, co kdy všade trpěly, je to píseň blesků, která trhá obzor setmělý, všechny matky nejblíž mají v této písni ke kříži, každá mrtva hned se kácí, když se dětem ublíží. Zřím tě, Hasanaginico, stojím přímo před tebou, tvoje velké utrpení je mi víc než potřebou. Zdá se, že jsi dávno vešla v tichý koutek duše mé, kde se někdy na okamžik se světicí sejdeme. Když ji zahnal Hasan-aga, její rek a její pán, celý svět byl rozbit pro ni, do bláta byl pošlapán, 158 jenom děti držely ji tam, kde nedrželo nic, když i ty jí vzaty byly, smrt jí ovšem přišla vstříc. Kterou cestou šla tu kdysi na bělostný v dálce hrad? Nekryla se moje šlépěj vzadu v horách s její snad? Co chtěl kadi z Imotského, svatů chasa veselá? Od dětí když odtrhli ji, padla na tvář, zemřela. Před vraty jen dary zbyly, jak je děti nechaly, když je volal nazpět otec, pozdě hořem zoufalý – to však nebyl konec písně a nyní to jasně vím: oj vy vody, jakým jste to zašuměly tajemstvím? Co by byla na svém novém hradě ještě užila? Že by byla do Černého jezera snad skočila? Že by byla nad Červeným – jistě ne snad po prvé svoje smutné oči matka vyplakala do krve? Kde jsi, Hasanaginico? tak se ptal můj vzrušen duch – kde jsi, Hasanaginico, kam do hvězd si vzal tě bůh? – Večer přišel, uzavíral noci všechno závorou, když jsem uzřel Aginici vzcházet lunou nad horou. – Jak zas byla bledá, přísná – ale já ji poznal přec! Ne, to nebyl český měsíc, hezkých děvčat milenec, zřel jsem Hasanaginici bez úsměvu ve tváři, šla jak sudbou prokleta, šla jako novic k oltáři. I já zbledl... Jaký zázrak, že se ryby rozletí, sotva ona ukáže se prosta mračen objetí? Vždyť ona jde i v to moře jako bytost strašlivá, tam se kácí stokrát žalem zase jako za živa! Já ji viděl nad vrcholky stát jak sopek svit a dým, já ji viděl do propastí svítit světlem umrlým, 159 za chlumem když schovala se, zachvěl nocí divý pláč a já ptal se: Bože velký, proč ji necháš trpět, zač? Sestup dolů, matko sirá, ještě jiné děti jsou, zešílíš-li, ztratíme my také v tobě matku svou! Ukonči to utrpení, mocný Bože, jsi-li tam, kde tě zrak náš vždycky hledá proti hrůzy temnotám! Sestup, Hasanaginico, i když děti nenajdeš, svět ti musí porozumět, vzplát-li nemá jako lež, sestup, Hasanaginico – bůh nás ochraň od zlého: musíš truchlit bez úkoje? Jsi snad symbol něčeho? – Tu jsem viděl knihu boží, v níž jsme všichni zapsáni. Zřel jsem Tvoje jméno, matko, ale nějak pod dlaní, nad ní jméno země plálo, která klid Ti věčný dá, až pod svými křídly všechny svoje děti uhlídá!

MĚSTEČKO NA POBŘEŽÍ
Maloval je někde Monet, vymyslil je Rousseau Celník? Vše je prudká souhra barev, jeden pestrý kosodélník, domky jsou tu slavné věci, barvy ploch jak šlehaly by, slavná věc jsou ptáci v kleci, slavná věc pár šupin z ryby. Růžová a černá s bělí o každou se drobnost dělí. Modrá splývá se zelení, jen tak prosté to však není: 160 na sebe se všechno lepí a přec zase vzlétá volně, vidím vše a přec jsem slepý, podřezaný beran v kolně. V přístavě spí loďka žlutá, v půli jako přeříznutá. Kdybychom v ní motor měli, na tuňáky bychom jeli. Zatím delfín k molu pluje, na městečko pokukuje. Mne sem střihli, postavili, že je mi ten kout zde milý.

CHORÁL ŽEBRÁKŮ Z PRIMORJE
Bůh, otec nebeský, laskavý zná to a ví, že nejsme než na té zemi zde nárůdek žebravý, vždyť my jsme rytířstvo boží jako ty, cizinče, s námi, jenomže Bůh nám dnes nedal pod hlavu ni věchet slámy – dej, brate, dinar! I Panna Maria přesvatá hledí sem k nám, i já ji – i já ji – cizinče, Kristovu Matku znám, kdyby tu Kristus byl s námi, on by nás nasytil slovem, ale než dojdeme k němu, musíme žrát – jak to zovem – dej, brate, dinar! Na pravoslavné se rozpomeň, cizinče, též! Víme, že k nám jako v rodinu několik dní už jdeš. My víme všecičko, pane, my věčně tou zemí jdeme, my bídě přivykli dávno, my se jí probojujeme – dej nám však dinar! 161 Dej také mně dinar, cizinče, dej mi ho, dej – vždyť já mám obličej jak oni, stejný přec obličej! Allah ti dá, co dnes nemáš, radosti na dětech dá ti, dáš-li mi dinar, on sílu, sílu ti do žil tvých vrátí – dej, brate, dinar! Dejte nám dinar, ó cizinci, nemáme slov, nám dejte, co vzadu huhňáme, zlekaný houfec sov, vizte, jak prosíme hnáty, vizte, jak slintáme touhou, ta vaše cesta je krátká, my máme strašlivě dlouhou – dej, brate, dinar!

PÍSEŇ KE CHVÁLE DALMATSKÝCH OSLÍKŮ
Nad vaši pomoc, děti, vskutku někdy není! Kdo s vámi v hory vniká, ten se jistě vrátí, vždyť vaše útlé nohy každou cestu krátí, vždyť každý kámen znají, každou stezku strží, a neklopýtnou nikdy v náhlém vysílení, jen chlap když pevně sedí, když se dobře drží. Já rád vás vidím vždy, ať nesete, co chcete, ať jsou to mouky pytle nebo měchy vína, ať na vás kluk si sed či baba ze vsi líná, s dobrými věcmi, zdá se, chodíváte rádi, s tím ostatním pak zkrátka někam odklušete, kde aspoň hlupák chytrým pramálo už vadí. Že stateční jste braši, popříti se nedá. Což nezřeli jsme včera, jak vás v město hnali, jak pod míru vás málem jako mládež brali? 162 Ach, oslátka má drobná, jestli vojna bude – a ona jistě přijde, přijde jistě – běda! že vám též s námi o krk, o hlavičku půjde? A přec jste krásní, něžní – jak to vlastně říci? – je více v zracích vašich, než i farář vidí, je prostota v nich svatá, která neošidí, když voláte, tu zní to jako parník v dáli, však na palubě není vůbec nikdo z lidí a žádná vzteklá smršť tu loď prý nepřevalí. I zásluhy prý máte. V každém chrámu visí váš portrét z mistrů rukou. Mudrc vám se klaní, vy do Egypta přece ponesete Paní i s Děťátkem, jež králi děckem být se nezdá, že podezřele svaté v tvářičce má rysy a nad jeslemi že tu svítila prý hvězda. Ó kdyby zítra, bratři, historie nová snad škrtla člověka, co řekli byste tomu? – My rádi všade jdem, však nejraději domů, mít domov musíme, ač nám ho často mění, je bída naše vždy, jak bída člověkova... – Ó bratři, vidím vás: vy jí jste posvěceni! Nuž postavte se v srázech, zahýkejte sborem, až poslední tam průsmyk ještě klusem vezmem! Ať pozná dole země sboru na vítězném, že vy jste její vlastně nejmilejší škola, co zpívat umí sama a ne pod rektorem a volat dálky, jak je člověk nezavolá! 163

RANNÍ
Nevzchází to slunce jasné z Biokova? Jestli ono vzešlo, proč ty ještě spíš? My jsme zase z lovu hezkou chvíli doma, zase s bžundou, s bžundou jako stokrát již! Nechce ryba, nechce do houfu se dáti, tam, kde v množství jde už, dravá lapá ji, nevím, co nám z chleba rybí maso vrátí, pramen bídy zas nás napřed napájí. Marně lampa září, jindy hra tak snadná, černá stěna před ní roje rozptýlí, co pod světlem skáče, není kořist žádná – malá sepiola v kráse motýlí. Marně patron hřeší, svičar hloubky hledá, odkud ryba pouští pěnu k hladině, nouze ráno sedá za nás k veslům bledá, nouze, jak ji známe vzteklou jedině. Kdyby usmála se, což by ubylo jí? Člověku je úsměv vínem života. Ještě ty mne opusť, padnu bídně v boji, do rakve mne hodí hlad a žebrota! Vždyť mám oči slepé, děvče milované, nezhojí je nic, než poplach očí tvých. Otevř okno, drahá – ať se co chce stane – to, co zachrání nás, jistě není hřích! 164

BALKÁNSKÁ ROKLE
Zastavte se, zastavte se nade mnou, věčné věci se svou láskou tajemnou! Pohár zmaru když se nejvíc nakloní, z vás jen kdesi pod sluncem to zazvoní, člověk že je brat všeho bez výhrad! Zastavte se, zastavte se nad námi, věčné hvězdy, s hrou, jež muže omámí! Šťastni když a bezpečni se cítíme, my to víme, s vámi že se řítíme v dálku, kde je hrob všeho bez ozdob. Stůjte však, ó stůjte ještě okamžik, než vás protne náhle vzteklý běs a křik! Pohár zmaru než se skácí se stolu, slyšte nás, jak všichni mřeme pospolu v poslední náš den: nože, nože ven!

POTÁPĚČ
Hle, kterak mne spouštějí do moře – jako kus hmoty! Co lidského ještě je na mně – snad jedině boty? Místo dvou ramen na konci s rukama háky mám nyní a v těch je teď celičká síla má – pozor! 165 Má hlava se ztratila, ocel ji s olovem skrývá. Jsem housenka, před chvilkou ještě snad všetečně živá, nyní mám před sebou za sebou zrcadla, člověku – jeho hrám celá jsem, celičká propadla – běda! A mikrofon ovšem už naříká – co ještě chcete? Zda všechno je v pořádku? Nevím a sbohem buď, světe! Vlezl jsem do pasti, věřil vám na slovo, nač ještě čekáte? Spěchejte, všechno je hotovo – pusťte! Ať fičím jak střela kams ke dnu až, nechte mne fičet, však není, kdo zbabělost byl by mi nahoře vyčet, ledacos ovšem jsem propásl v životě, zde však to najdu, ó najdu já ve tmě a samotě jistě! Stesk opojný zase mne jako vždy, zase mne přepad: ó kéž bych se nemusel nad hloubkou na laně třepat! Kam byste, nohy vy, zanesly dole mne nad srázy bezedné, nad jámy nicoty tajemné? Stůjte! Že signál zas volá, co na tom? Zde mluví se málo. Tam nahoře ledacos umřelo, co se nám zdálo, nahoře mnoho se ztratilo nejednou, co naše háky už nikde už – nenajdou, nezvednou – co je? Zde nechci-li, neslyším, nechci-li, nevidím nikam, však myslím-li napjatě, někam až za slunce vnikám, ono zde není, však září v mé paměti, jak velký Bumbrlík hltá tu lidi i století – ticho! 166 Jsou hloubky a výšky, v něž klouzáme nadšením hluší, kdo neví, co rozkoš ta znamená, zabíjí duši, dolů či nahoru do hloubek musíme, jinak se za rohem jako psi hanebně ztrácíme: navždy! Byl člověk, na dřevo kříže ho přibili kdysi, co viděl v těch vírech, jež oběť svou vynutily si? Věčně jsme k něčemu poutáni, vázáni, zatím co hrozný zvon do dálek volá a vyzvání – slyšte! Ó kéž bych měl kouli, v níž seděl bych, seděl bych nahý! Jsou jistě i pro naše sny někde přejemné váhy – kéž bych moh na nich stát, cítit, jak vzhůru jdou, kterak se chvějí a jak už se nechvějí, nehýbou – bože! Hej, mrtvá ty lodi, co šklebíš se? Jsem ti snad ničím? Že před tebou tančím jak opilec? To se jen cvičím – chtěl bych zřít člověka jedenkrát bez masky, chtěl bych jít jedenkrát prostorem beze vší otázky někam... A směšný že jsem snad, to nevadí! Všichni jsme směšní! Je groteskou vše, co čpí věčnem a přízrak je dnešní, já slyším ticho zde, jež i nás předělá, jsem duše šílená, maska jsem ďábla i anděla: čekám! 167

SETKANÍ S KRÁLOVNOU
Bylo krátce po poledni, šel jsem pustou cestou sám, když jsem potkal paní vzácnou, s kterou už se nepotkám. U mých nohou zasyčela, odskočil jsem rychle v mžik. – Co myslíte, paní, že vás potkal hloupý návštěvník? – Vidím pestrou zmiji starou, bok je pudrem poprášen. – Cožpak takhle sprostě syčí nejkrásnější ze všech žen? – Tu se oči zasmály jí, stočila se do klubka a byla z ní elegantní, roztomilá osůbka. – Čenich váš mně více praví, než se račte domýšlet – tak jsem začal – zmije nikdy v hlavě jsem si nepoplet! Výraznou mít račte hlavu, to se pozná řídký rod, to není jak verbež, veteš z neretvanských dole vod – u těch pletu si to všechno, zmate mne tam každý had, zdá se, že si dávají tam kabát pořád přešívat? 168 Bude nutno bedny koupit, do lihu to naložit! – – To by mohlo nebezpečné, drahý pane, někdy být! – – Ani ne tak nebezpečné jako spíše prahloupé, proháníš-li vodarici, ona tě zas vykoupe. – Na nás však se těžko sahá, i když snad jsme v úprku! – Hopla, paní, už vás držím! – – Achich, zrovna u krku? Pustíš mne? – Ach, ovšem, drahá, jenom si tě prohlédnu. Tyhle oči! Tyto hloubky, jako někde v bezednu! A teď zasyč, jak to děláš, když chceš národ přehlížet, právě ten, co šaty mění, ale, prosím, začni hned! – Zatančila, zasyčela, ach, kdo mně to uvěří? Co se tenkrát vyrojilo živých pásů za keři! Byli černí, byli modří, jako cihla červení, každý měl svůj praporeček, svoje tajné znamení. Křížem krážem samé kříže vlnily se v dohledu, 169 středem všech pak živé míče valily se k posledu, ona stála, krkem hrála, jak by kobrou byla již, tenkrát zřel jsem celý Balkán jako velkou hadí říš. Pak mě všichni otočili hadím sloupem do kruhu, pak jsem sletěl do houpačky z nejtenčího popruhu, po všech svalech ťukaly mě dovádivé jazyky, v uších píseň šuměla mi z nejdivnější muziky. Nač jsou hadi? Aby pýše odvykl, kdo ztratil ráj? Je v tom něco – ale tenkrát had mně nebyl jinotaj, bůhví spal jsem mezi nimi, moh jsem spáti s nimi bos, byl jsem jako mezi svými, rozkoší mne svrběl nos. Ach, to byla chvíle! Sotva osud znova dá mi ji: večer byl, já viděl hady od Adrie k Indii... Ještě teď se plazí za tím ze mne horký, zmijí vzdech – často je to nejhezčí, co vůbec vidím ve svých snech! 170

RYBIČKY Z PONORŮ
Vás, rybičky z krasu, měli mně přinést na míse zlaté, vždyť vy mně o časech pradávných povídáte – zejména tady ta hrbatá, se čtyřmi vousisky, strakatá, třeba je drobná a malá, pročpak spí, jak by se smála? Vás, rybičky z krasu, měli mně podat s nejlepším vínem, vždyť vy mně mluvíte o světě zcela jiném, než je ten dnešní a nijaký – já cítím opravdu rozpaky, lžíci i vidličku skládám: vždyť vy jste starší než Adam! Vás, rybičky z krasu, měla mně upéc’ nejhezčí panna, veselým sluncem a večery malovaná – kdyby se ona též smála tu, duha by nad námi stála tu, duha – carevna sedmibarevná... Vás, rybičky z krasu, v kuchyni pekla praježibaba, na konec vyšla z vás krmička hrozně slabá... 171 Víno jsme bohům rač’ nechali, aby se s rozkoší vysmáli hostům, co vstávali zbledlí, sotva kus pravěku snědli!

BUCAT (Orthagoriscus mola)
Ejhle, co rybáři rozmilí chytili, chytili! Jaká to placka a nedá se rozdělit na díly! Chytili rybáři, chytili bucata, bucata! Chtějí ho prodati za dinar, za dinar ze zlata! Koupil bych věru ho, ale má podobu měsíce, do jaké musil bych já ho dát láhve či sklenice? A vždyť má do váhy na kila více než dvacet pět, kolik bych na clu jen platil já, až bych jel domů zpět? Pusťte ho raději do moře, přátelé – nechcete? Vždyť on už sardele nehoní, už si to nesplete! Jaké to ploutve dvě! Pusťte ho, ať už se netrápí, ať zvíme, jak taký balon se noří a potápí! A jestli kupec vám, jak prý řek, něco dá, něco dá, pravím vám, že toho bucata, bude ach, přeškoda! V žaludku nic nemá, na játrech červů jen do boha – mravenci že už ho oberou? Jaká smrt ubohá! 172 Ej kupče, vycpeš-li slamou ho, čert ať si vezme tě, v ničem ať štěstí tě nepotká nikde už na světě! Sebe mu raději vycpěte, nežli vás v krámě sní, vždy jste jak ryba ta zrovna tak pitomě nešťastní!

KAPLIČKY
Rozběhly se borem, strání, utíkají výškou hor, rozhrnují obzor dlaní, kde nečekáš na otvor. Vždycky, když jsi schvácen cele, jako ze sna vystoupí, blázen, kdo si neusedne, kdo jde dále, prohloupí. Je tu míra mezi nimi pro únavu všelikou – těžko jde, kdo vyhne se jim, bere kopec oklikou, jenom ten, kdo kvítí trhá, zanese je k obrázku, sleze prý zde každý kopec, lehkou skončiv procházku. Tak nám práli, my se smáli, každý šel si, kudy chtěl. Když jsme na vrch vyšplhali, hustý déšť nás rozemlel. 173 Krásná stráž se v mračna svezla, rozhled nestál za grešli, tak nás trestal světec za to, že jsme kapli obešli! V mlhách spala Italie, do mlh padla zprahlá zem, včera ještě doplněná moře tichým obrazem. Tak se nám to třikrát stalo, až nás prosil ze vsi děd: Přijďte znova ke kapličkám, ještě musí napršet!

POKLADY
Staří Řeci nechali prý pokladů tu hromadu, já jich nikdy nehledal, že neberu a nekradu. Po cestě když králů šel jsem – po čem ústa vzdychala? Cesta že je příliš strmá, aby brzo přestala. V sarkofágu nehledal jsem přetrženou dějin nit, co v těch hrobkách rozdrcených, co tam ještě mohlo být? Což jsem Avar, který loupil v hrobech, divoch odraný? Teď tam zbyl snad jenom tabák, před financi schovaný. V jeskyních prý mnoho zbylo – tam se toho utají! Kdybys kopal, pozor dej si na granáty: bouchají! Co mi po všem! Smyslu zbylo málo ve mně pro faleš, poklady jsou hloupá bajka, poklady jsou stará lež. 174 Poklady – to nejsou zrovna perel mísa, zlatý prut, to je spíše údiv, který k životu ti spraví chuť. Co by mně ji napravilo? Sarajevský Mithra snad? Před tou soškou doved jsem kdys v museu jak přibit stát. To moh býti poklad pro mne! Starý svět se na mne smál, jistě že by rád byl se mnou se zas jinam stěhoval. Co je pán bůh v bílém sále, když tam nikdo neklečí? Věru – odnést měl jsem já ho, pak teprv byl v bezpečí! Pomoc’ bohu měl jsem! Jaká vřela potom ve mně zlost, pro pár hloupých paragrafů zradil jsem svou povinnost! Jaký div, že v městě prázdném auto přejet mohlo mne? Ukrást boha měl jsem! Bože, vždyť to bylo ohromné!

BOUŘI
Když zřím vodstvo, jak se vzdouvá, jak by břehům utéc’ chtělo, když mé nervy v struny spřádáš, v housle měníš moje tělo, když tě slyším, jak se řítíš, kyklopská jak věž když padá, když tě chutnám, jak jsi slaná, jak jsi z ledu, ale mladá, když tě hmatám kolem sebe, šťasten, že jsem tobě blízko, konečně co schvácen klesám v pustém břehu za skalisko: proč mi z tebe deště piští jako píšťal z varhan lesy, proč mší slavnou do mne biješ, zrozenou kdes nad nebesy, 175 proč já slyším kletby z tebe stejně jako výkřik spásy, proč mi z tebe chorál duní, který svátky u nás hlásí? Což jsi obřad nejslavnější, na který jsme zapomněli, ty ho nosíš dosud v hlavě, ty ho ještě umíš celý? Voláš-li mne – na sloup vzduj se, lidská veš-li nejsem drzá – mršť mnou tam, kde v tichu čirém duha v mléčný opál zmrzá!

BONACA
Mdlým bezvětřím je všechno prosyceno, pot stéká s čela, duše nevzlétá. Jsme v jícnu prázdna, které ztrácí jméno, vše špinavá je, stará paleta, již malíř pustil usnuv náhle z ruky – a přece v zemi kdes to klokotá, je slyšet tenké, přetajemné zvuky či polnici kdes v srázech života. Což blíží-li se najad tlupa z dáli, jež mizí potom stínem v povětří? Což kdyby se tu někde rozehráli ti, kdož ni sídel rajských nešetří, což kdyby strážcem žádným neviděni se v mlhách vrhli svoje na dílo, hráz protrhli, jež jejich hrází není, by moře se zas jinam přelilo? To bezvětří! Tam na ostrůvku hyne s psem koník, jak je člověk vylodil, 176 že pomocníky potřeboval jiné a starým smrt hned nepřál za podíl... Je pusto tam... jsou mrtvi asi oba – což neozve se zase v skalách sten, že Velký Pan je mrtev, šťastná doba že zapadla a vše je smutek jen? V tom bezvětří kdos kozelce však metá v závoji par a je to jako dech. Hle, někdo, kdo se propad střechou světa a sjíždí v moře lehce po křídlech! Hle bůh, jenž pevně do očí mi zírá: má pysky jako růži v rozpuku, má sílu v prsou, která neumírá, a krásu v letu chytá za ruku. Je udýchán. Co honí honbou divnou? Co přišel z ticha vlastně vymámit? Což honí stíny, které neoživnou? Byly mu chrámem schody pyramid? Mé oči přišels prostě napojiti? Tak přísně nehleď, spíš se pousměj! Je černý... V ústech dravčí zuby svítí, však jinak líc je Kristův obličej...

„MOŘSKÝ“ PSTRUH V NERETVĚ
Hej, ty tuláku, vandráku, slyš mě! Nabízím smlouvu ti skvělou a stavím za ni se celou: proboha, piš mně! 177 Zlatem, zlatem ti zaplatím jednou! Na účet evropských států oznam, až potkáš snad tátu před Sočou bědnou! Piš mně, máš-li snad v Maroku matku! Strýčkové v Muluji řece, ti by to zradili přece, pošli pár řádků! Pošli, pošli mně telegram krátký, kdyby snad tetička v Rhôně nechtěla po dobrém honě do moře zpátky! Pohled pošli mi z Messiny taky! Tam prý ti dědeček dřímá, netrefil na Maltu z Říma, protři mu zraky! Jestli Vardarem popluješ vzhůru, vyřiď tam, až skočíš přes trám, růžovým u mlýna sestrám pozdravů fůru! Prosím, zastav se na poště v Smyrně! Že bys rád zavolal bratra, co v horním Eufratě chátrá, popros je mírně! Kříž ti děláme nad slapem vápnem: jestli ty potáhneš v zimě Mostarem, uvědom ty mne, jinak tě lapnem! Zkrátka, zkrátka nám hlavně jde o to: z moře – ty každý rok táhneš, jinak si u nás to nahneš, mizerná sloto! 178

A PŘECE
A přece snad, že jsi až přelaskavá zde, přírodo, já nejsem synem tvým a srdce mé se jinou cestou dává. Tvé mnohé barvy jsou mi příliš skvělé, ty hýříš, jásáš nad svým bohatstvím, leč vzadu straší hory osiřelé. Já kvítím tvým hlad nitra sotva ztiším a nejmíň tím, co jiné opájí, jsem ten, jenž musí z ráje k světům nižším, pak šťasten je. Leč smím to tedy říci? Já bloudím rád po srázu okraji, kde žijí, vadnou květy – poustevníci. Je dobře znám a s nimi řeči vedu, je netrhám, jak dole mnohé trhám, a závrať z toho bývá ku posledu, ta závrať slastná, která neděsí mne a jíž se nazpět, někam nazpět vrhám a s níž jdu poušti vstříc tak jako zimě. Zahrádky zřím tu klukovského léta: lebedu, rmen a obilíčko s vousy – zapomnět na ně – jaký byl bych sketa! Bochánky slézů – kterak chutnaly nám! Tím jídlem ještě dnes můj duch se brousí, když jednou začnu – tu se uvzpomínám! 179

NA VYSVĚTLENOU
Že tu mnohé známé jméno není veršem zachyceno? Snad bych mohl šetřit slovy, snad to za mne kniha poví? To snad dlužno podotknouti: nešlo o pozdravy z pouti, zachytil jsem v jednom kvasu vši tu naléhavou krásu, která zemřít ve mně chtěla. Teď se škeble uzavřela. Teď je má a já jsem její – známá jména cize znějí.

KONEC SVĚTA J. Seifertovi
Dna oceánů zvedají se a stoupají až k hladinám! My všichni zhynem, já však zvěděl, co dneska zítřek radí nám – nuž, slyšte mne! Sem ke mně, ke mně! Sem ke mně, lidstvo zděšené, a slyšte mne, než konec hrozný se s řevem zkázy přižene! To dávno bylo ovšem psáno, že tato bouř se přivalí, leč vy jste ovšem zázrak, zázrak pro svoje hříchy čekali, nuž jednou hřích dál zůstal hříchem a nezbyl z něho jenom stín: dna oceánů zvedají se a hory klesnou do hlubin! 180 Dna oceánů smrdí sírou a vše, co dýchá, zadusí, už slyšíte, jak prasvět hučí, jenž rozlomí vše na kusy? Kdes malý ostrov jenom zbude s úrodnou prstí v lůně skal a na něm člověk zachrání se, by přece jen tu zůstal dál. Nadarmo bárky chystáte si, z nich ani jedna nezbude, jen tato loďka, na niž nesmíš mi sáhnout, černý osude! Jen lidé dva dál žíti budou, však ani jeden ničema – žena, jež dítě lásky nosí, a muž, jenž prosté srdce má. Odstupte, starci, času není a hleďte, byste umřeli, co za hodinu uvidíte, to nepřežije zbabělý! Jen vizte – tam se kdosi střílí, tam dav se vrhá do vody, však vír už hltá celé země a není už ni náhody! Sem s matkou! Tyto oči modré zda za lidstvo se zaručí? Ta žena bude držet zítra své dítě ve svém náručí! Teď ještě muže! K čertu s vámi, teď všichni jste mí přátelé? Tam toho vzadu postrčte sem, co hladil děti po čele! Pryč s vámi, kteří naříkáte a loupili jste do rána! Pryč s vámi, kteří jste nám lhali, že vy jste mravů záchrana! A ty tam se svým zlatem v měšci a se stonavým zrakem zlým – ty kdybys k nim se dotřít mohl, dno v loďce raděj prorazím! A nyní pojďme, starci, ženy i pacholátka, v kopce val! Byl Rozsévač, však v půdu zprahlou on svoje zrno rozséval. Byl Otec – Syna jediného v svět poslal kdysi daleký, by ti, kdo věří v Něho, žili a neumřeli na věky – 181

VEČERNÍ
Maják zametá nebe, mé srdce je nezametá, vždyť jsem tam nechal kdes tebe až někde na konci světa, vždyť nás tam všechny kdos čeká s výčitkou za bolest, na kterou kdekdo z nás zapomněl, druhý již nemoh snést! Maják zametá hory... Ó kéž by šel vysoko nad ně! Ó kéž by – ó kéž by on posvítil na všechno tam v dáli na dně! Možná, že růže tam rozkvetla soucitem žhavá, zem byla by zas jako za mlada výkřik a divoká láva!

PÍSEŇ O PODIVNÉM VÍTĚZSTVÍ KORSÁRŮ Z NERETVANSKÝCH BLAT
Rozbiti a rozprášeni! Bez lodí a beze zbraní! Konečné nás přece chytli, ryby v síti, vzácní páni! Moře! Moře! Moře zrádné! Ženo zrádná, zmije líná, kéž bych moh tě mrskat bičem, jako bije otec syna, z pýchy když ho neposlechne! Nejsi, nejsi moře naše, louže sprostá, louže bídná, inkoustová bídná kaše! 182 Ráno jak si s námi hrálo! Každá loď mu byla drahá, ale zatím z dálek hnalo úkladného na nás vraha! Čtyři lodi zmizely mi na jih někam za kupčíky, když tu náhle stanuli jsme, obklíčeni protivníky. Tak nás hrůza obchvátila, že jsme byli stádo husí, které vzletět nedovede a jen pod nůž jíti musí. Čtyři lodi hlídat měly, čtyři lodi nehlídaly, chytnu-li jen jednoho z nich, v čelo se mu kulka vpálí! Jako prádlo rozhodím je tady v trávě přede všemi, ani jeden neztratí se, ani jeden neujde mi! Ať si vezou pytle stříbra, k dělům dám je přivázati! Ať jsem prohrál všechno, pořád moje slovo tady platí! Rozbiti a rozsekáni! Kde jsou, kde jsou reci moji? Postříleni, zmordováni! Zmizeli mi všichni v boji... Ještě slunce nezapadá? Kéž by na mne, na mne spadlo! Meč mi vemte! Zabijte mne! Nechci vidět chlast ni žrádlo, pusťte mne! Mou nechte ruku! Nejsem k službě ani k práci, pusťte ruku, nechte ránu, ať to tělo vykrvácí! Vše teď bude jejich, jejich! Slyšíte, jak výskají si? Moje sláva v pavučině jako mrtvá moucha visí. Vítězství je dneska jejich! Vše je jejich, vše je jejich! Veta po nás, veta po všem, veta po snech, po nadějích! Velký bože, tys nás zradil! – Pane, ztiš se! – Nejsi s námi! Což jsi také jak to moře? Pryč ten pelech shnilé slámy, ležet chci, jak uléhali praotci, když v zajetí šli. Kámen dejte pod hlavu mi, ten snad se mnou dobře smýšlí! Věčný bože, přežít hanbu nedej mi, ať zhynu dříve, nežli dítě řekne o mně jediné jen slovo křivé! I já bil se do posledka, než mne stěžeň do vln srazil, já to nebyl, kdo hru prohrál, já to nebyl, kdo hru zkazil! 183 Osud to byl! Já mu klnu! Proč jim větší děla dává? Proč je sudba hýčká, do nás bije jako káně dravá? Co tu máme? Bídu jenom! Máme tedy scípnout hlady, jiní mohou všechno míti, my jsme věční blázni tady? Vzbouřila se naše srdce, vzbouřily se v nás i žíly, tak jsme my zde svoje právo na loupež si vytvořili, a to právo teď nám vzali, sami jsme je pochovali! Nech tu ruku, ať jen dále krev se jak chce z rány valí! Pojdu! Nač bych byl tu s vámi? Do tůně mne hoďte černé, plémě kdysi mocné, hrdé a dnes ovšem malověrné! Slyšíte je, kterak lodi jásají? V tom smrt má štěká! Kde je národ? Kde je národ? – Stojí v kopcích, na tě čeká. – Na co čeká? Na mne ještě? Já zde mru jim u skaliska, ať mne raděj nečekají, měl jsem padnout v řeži zblízka! Snad už napřed pověst šla tam, lodi že jsou přetíženy, naše lodi kořistí, jež obrovské je tenkrát ceny? Naše lodi ohněm vzplály, pryč je mouka, náklad zlata, vše je jejich, vše je jejich! – Vše je jejich, ne však Blata! – Blata, Blata! Močařiska, močály pro pijavice! Blata! Hnízda želv a hadů, bohatá jen na zimnice! Stokrát v nich jsem ploval v potu, stokrát už mnou na zem vrhly, ale ani jednou ze snů zoufalých mne nevytrhly! Kéž by přišly, do kozelce, do uzlíčku svázaly mne, všechno je však dneska podlé, zbabělé a neupřímné! Čtyři lodi kde jsou? S těmi mohl bych snad ještě zhynout? Jak mně mohly zmizet na jih, nepřítele ve dne minout? Bůh dnes nebyl s námi! – Bůh je s námi, pane, vždycky! – S nimi byl, nás vidět nechtěl! – Bůh je víc než osud lidský! – 184 Teď nás pod svou nohou vidí! – Boží oči jinak vidí! – Není boha v nebi hluchém! – Bůh-li není, není lidí! – Ať jdou domů, ať jdou domů! – Nejdou domů, čekají tě!– Ať jdou domů, že jim kážu! Nejsem chlapec, nejsem dítě! Dvacet let snad trpět budem, pak se asi zvednem trochu, to já však už nebudu tu, ty zde budeš trpět, hochu, za mne, za nás, naše viny, za to chlapstvo nezkrocené, které se vždy nejraději do záhuby rovnou žene... Konec! Konec! Co je dole? – Jásot zmlk a je tam ticho. – Přecpali se jídlem, pitím, z vítězství je bolí břicho? – Bárky plují mezi loďmi, zdá se, že se něco chystá. – Co to pravíš? Lodi že si vyměňují dole místa? – Lodi ne, jen bárky plují, vzácné jakés panstvo vozí. – Pozor dávej! Možná, že nám ještě horší zkáza hrozí? – Myslím, že to porada je. Všechno jásot nyní tlumí. – Pozor dávej! K vůdci asi jdou si nyní pro rozumy. – Je to vskutku zvláštní, pane: když nám všechny lodi vzali, pročpak domů nejdou, domů? Co je u nás ještě pálí? – Neznáš srdce vítězova? Když se vínem rozdovádí, neustane, dokud všechno do kořene nevyhladí! – Do kořene? Nikomu zde nikdy se to nepodaří! – Vykládali o tom kdysi různé věci mladým staří. – Porada to už je jistě, hlavní loď je samý lomoz! – Slámu dej sem! Ruku na ni! Teď mně posadit se pomoz! – Chtějí-li nás pobít, pane, mužně se jim postavíme! – Radš se dívej, cožpak víme, co teď zase v tichu dříme? Národ ještě v kopcích stojí? – Stojí jako mračno smrti. – To mračno se vyhne vždycky, nikdy nic je nerozdrtí. 185 – V tom snad byla naše síla, pane, jak nám vyprávěli. Vyhráli jsme vždycky v horách, na rovinách marně mřeli. Na vodách to bylo divné, rozuměl jsem tomu zřídka, – Lepší nežli velká bitva byla pro nás vždycky bitka. Líp mne posaď! Ruka hloupá také jako cár mně visí! – Bolest prchá? – Rána pálí, to však ducha mého křísí. – Slyším, pane, dobře? Pravíš, že jsi smysly při nás všemi? – Jak bych mohl utéci vám, zmizet téhle pusté zemi? Slyším řev: co stalo se tam? – Co z nás každý lehce svede, jedna loď se hnula z písku a teď řekou zvolna jede... – Řekou jede? – Nyní stojí. Kterak ječí, všechno šílí! – Zdá se, že se řeky báli, nikdy hloubku neměřili... – Teď loď druhá pokouší se zdolat písku zrádnou hradbu! – Kterak zase všichni ječí! Cožpak vezou sem k nám svatbu? – Hlavní loď se hemží lidmi, porada je v koncích asi, nedej bůh, by tato cháska na nás mečem vzpomněla si! – Co jsi pravil? – Strach mám, pane, že nám do kožichu vlezou! – Dřív ses nebál. Kolik kusů ty dvě lodi s sebou vezou? – Osm asi. – Kolik lodí ještě před tím pískem zbývá! – Asi patnáct, je to nyní všechno jedna hmota živá, koláč jakýs. Zajet nožem do něho, jej seknout v půli! – Co to pravíš? – Pravím, pane, že se zas dvě lodě hnuly! – Co to žvaníš, co to říkáš? – Pravím, co mi oči praví! – Obávám se, za chvíli že budu jako liška zdravý! Víš ty, co to všechno značí? Den chce končit jako nezlý! Víš ty, co by značilo to, kdyby do řeky nám vlezli? Kéž by vlezli! – Chápu, pane, daleko jí plouti mohou, leč co výš si potom počnou s flotilou svou přeubohou? – 186 Řeka tedy zvábila je! Hloubka oči mívá zrádné, že by pastí býti mohla, to jim ovšem nenapadne! Vodo slavná, řeko vzácná, tys jim něco našeptala, kde jsi však to víno divné navařila, přichystala? Velký bože, zmátl jsi je, že jsou všichni zaslepeni? Je-li tak, pak se ti kořím: vedle tebe boha není! Posly přiveď! Posly! Posly nejrychlejší, které máme! Vyřídíte každé slovo? – Vyřídíme! Přísaháme! – Poběžíte rychle dolů! Všechno v Blatech ohněm vzplane! Zapálíte všade rákos! – Zapálíme všechno, pane! – Všechny loďky ať se skryjí po jezerech v mracích dýmu, o půlnoci budou v řece! – Kdekdo bude míti rýmu! – Žertujete? To mne křísí ještě víc než moje rána. A teď slyšte: byla bitva, jež však bude předělána! Rozdráždit je bude nutno. Chlapa na kříž vbijte třeba! Vzpomeňte, že čeká kořist, vzpomeňte, že čeká chleba! Dostat v klubko musíme je, pak to klubko roztočíte, vlastní děla zahubí je, dál co dělat, jistě víte! Co je? – Blata hoří, hoří! Myslí, že jim utíkáme! – Kolik lodí už je v řece? – Sedm, těžké lodi samé! Pojedou-li hodinu jen, pak se sotva otočí tam! – Patnáct lodí! Ráno si je po vší řece dobře sčítám! – Sedmnáct jich! – Dvacet třeba! Blata hoří? – Všechno hoří! – Kéž by kaluž hnala v řeku strážný příboj velkých moří! – Není třeba! Je tu zázrak! Vítr jejich plachty vzdouvá! – Což je mezi námi s nebem na výboj i vraždu smlouva? – Hustý oblak po všem běží! Nyní trochu zaváhali! – Nyní? – Stojí! – Nyní? – Jedou! – Co to? Teď už z kusů pálí? 187 Nač tu míří? – Děsit chtějí! S hor už masy sestupují! – Všechno proti řece jede? – Všechny lodi vzhůru plují! – Pravíš, všechny? Všechny plují? V ústí kdo zbyl? – Ani jedna! – Bože otců, rodí se tu tvoje milost nepřehledná? Běda, kdo tu hru mně zmate! Co však dá se zmásti na ní? Modlete se, vítězové! Jak se ocit meč v mé dlani? Děti ať si psiska vezmou na nejhezčí zítra výlet, v rákosí až budem chlapy jako vodní havěť střílet! Stále plují? – Plují! Plují! – Obzor čist je? Tam jsou naši! – Čtyři lodi? – Ano, čtyři! – Snad nám kořist nepoplaší? – Za skaliska míří! – Ptáci, z vás teď mužstvo vyberu si! Posla k nim! Ať neváhají! Ve tmě řeku zavřít musí... ačli ovšem... se co vrátí... Teď mi ránu pevně zavaž! Bože silný, což svou slávu vskutku v ruce naše dáváš?

HYMNA NA SLÁVU HERCEGOVINY Pod starý prapor vzbouřenců
Ty jsi moje vášeň celá, ty jsi vlastně moje zem! Chtěl bych věru přikován být ku tvým bokům řetězem – tys mne jistě ráda měla, odvaha je v prsou tvých, tak tě ve svém srdci nosím jak svůj ráj a snad i hřích. Byl bych schopen pro tě zrady, když si na tě vzpomenu, doved jít bych pro tvůj úsměv třeba středem plamenů, 188 kde je sláva, ihned slyším temně tvůj vždy dunět štít, jako řeka jde mou duší bez hlesu tvůj vážný lid. Stokrát zraněn v bitce perné umřít chtěl bych pro tebe, chtěl bych vzít si jednou s sebou kus tvé skály do nebe: přilétli by všichni ptáci, ze skály by vzpučel strom a Duch Svatý zas by vjížděl v peklo jako blesk a hrom!

TĚŽKÝ SEN
Je to pravda? Je to něco, co se mi jen krátce zdálo? Bylo slunce a to slunce ráno se mi v oči smálo? Jak to, že teď hřbitov cítím, krtky slyším, hrob jak ryjí? Co to bylo? Co to zvoní vzduchem smutnou melodií? Hej vy ptáci, což jsem zemřel? Kdo to zvenčí jemně klepe? To jsi ty, již zlatník žádný v ryzí kráse nevytepe? Malinko mne zvedni, matko, co tu chtějí u mne všici? Nebudeš se hněvat na mne, smím jim ještě něco říci? 189 Jestli věnce nesete vy, jak to starý zvyk prý žádá, vyslechněte, pěkně prosím, všeho lidstva kamaráda: vemte kvítí, zaneste je, kde keř bují psího vína, žebrákům je dneska přejte, na něž nikdo nevzpomíná! Jestli jsem už v šatech černých, co v den sváteční se nosí, slyšte mne a vyplňte mi, oč vás moje ústa prosí: do studně je hoďte někam, v níž se nikdy nerozední, jaký byl jsem, tak chci umřít – oblecte mi šaty všední! Jestli jste mně ruce také na prsa snad poskládali, jestli jste mi symbol do nich na tu cestu dlouhou dali, uvolněte ruce, prosím – tu levou mně k srdci dejte a tu pravou viset nechte a už ničím nehýbejte! Květy jsem já sám si trhal, bůh mé smysly vábil jimi, v šatě práce já jsem věřil s miliony zrazenými, že jde čas, v němž naposledy sudby zlé se chudák lekal – a tak, jak mám ruce nyní, tak jsem na svou ženu čekal... 190 Kde je? Proč ji nevedete? Že by se mne takto bála? Pohlaďte ji aspoň za mne, že mou ruku do své vzala! A teď pějte miserere – Bože, dáváš novou duši? A teď tedy vyneste mne z jizby, jak to mrtvým sluší!

MŮJ VODOPÁD
Ještě tě nevidím, ruka tvá kývá mi signálem, který zní jen jako šeptnutí – přišel jsem za tebou, léta jsou za námi, ty všechno povíš mně, já všechno řeknu ti? Ještě tě neslyším, kvítí tvé jde mi vstříc, volá mne, trhá mne, bodá mne vesele. I tvůj vzduch na mou tvář tiskne svou chladnou líc a jsou to prsty i polibky přítele. Tenkrát když zřel jsem tě, jakýs to junák stál, rozkročen, rozesmát nad všemi jamami! Tys byl můj vlastní brat, tys byl můj ideál, veselo pro tebe bývalo nad námi! A nyní vidím a slyším tě v jeden mžik, jako když dveře se najednou rozletí – kde je tvých proudů řev, kde je tvých dětí křik, tys také okraden? Odpověz, co je ti? Vodu jsi schovat chtěl? Kdo ti to poradil? Hlupák jen pod zemi pro rozum leze si! 191 Žijem a hynem, že každý jsme věčna díl, a tys mně kdysi řek, nic že nás neděsí? Hřímej – ó hřímej – ty nesmíš mnou přece být, i když jsme příbuzni, osud si nespletem – hřímej – ó hřímej, mne divoký jímá cit a ten mnou točí jak rostlinou před květem: zemře-li srdce mé, ty musíš dále pět, zemřeš-li jednou ty, svět jinde zahučí, co na tom, zhasnem-li? Zhasne-li jednou svět, sletíme slunci kdes do žhavé náruči!

POSLEDNÍ TELEGRAM
Srdce jako broskev zde ti dozrávalo, zde ti slavík zpíval, kdekdo měl tě rád – jak to, že jdeš od nás, že se něco stalo, co nás rozloučilo navždycky už snad? Byls prý doma tady. Ó ty divná chválo, která mnoho říkáš, ale neumíš hřát! Kdo je někde doma, tomu stačí málo, nemoc nestraší ho, ani s bídou hlad. Nic ti nevyčítám – každý někde máme místo, s něhož přejdem správně v lepší svět, odjinud kdo skočí, smutně vaz jen zláme. Ty to místo hledáš – já v tvém nitru čet. Vrať se aspoň ve snu, když to tvé tě zklame, a teď ruku dej mi – řekněm: naposled! 192

SEN LETNÍ NOCI
To včera bylo – v polospánku zas vyhoupla se nad obzor. Sklem zablyštěla nade hvozdy ta nejdivnější ze všech hor, jak v pohádkách jsme kdys ji zřeli a jak v nás věčně krásná je, kde z háje pták jen hnízdil smělý a vzlétal rovnou do ráje. Jak byla nízká! Rukou skoro jsi mohl sáhnout na témě – a přece rázem tyčila se vysoko všechny nad země... Ta divná hora démantová v obzoru širém, dalekém si nějak dětsky potutelně vždy zahrávala s člověkem! Teď stál jsem pod ní. Moci během po jejích bocích nahoru a opojit se jednou provždy písněmi dnů a prostorů! Teď ztratil jsem ji... Což tu vskutku přede mnou tedy nestála? Na samém konci světa náhle se na mne tvrdě dívala. Hoj nyní jsem ji hmatal zrovna – však jakým ohněm pálila! Teď celá děsem zachvěla se a náhle blesky chrlila, 195 a jak by na mně mstít se chtěla za lidský život zbabělý, mne srážela kams do propastí, kde haldy mrtvých ležely... To divný boj byl... Stokrát znova jsem vracel se k ní oklikou a pořád jak by zabíjela tu touhu ve mně velikou, již pes má jistě také ve snu: utéci všemu na chvíli a omočit si pracku v lávě, z níž všichni jsme se zrodili! Smích sprostě divý zněl tou horou, pláč teskně tichý nad ní zněl – já ničemu a všemu náhle jsem kolem sebe rozuměl – a jedno zvlášť jsem chápal jasně v té smyslů divné závrati: že mládí náhle uplynulo a nic že nám je nevrátí.

ANARCHISTOVO RÁNO
Pralesy, které jsem miloval v pravěku, se do prázdna ztratily. Neříkejte, že dáte je člověku, vy, kterým násilí je pořádku jediné děcko. 196 Svobodu, kterou jsem miloval v pravěku, jste do hola obrali, neříkejte, že dáte ji člověku vy, když my zoufalí vám za krejcar prodáme všecko! Já s Pravěkem jsem zde – i matka Romantika, mým domem hnízdo bylo, mým činem byl vždy let – mé srdce proto vám všem vůbec nepřivyká, mně smrdí vaše dílo, jež obr za vás zhnět! A obr – je mi bratrem, vy znáte ho: toť lid a možná že už zítra vás půjdem vykouřit – Ach, slyším prales šumět, jde Pravěk jím jak sen – a kdo naň sprostě křikne, ten padne zastřelen!

LIDSTVU
Já nevím, zda jsi někdy na to v půlnočním tichu připadlo: Dá bůh, že z celé země bude jedenkrát slávy divadlo, dá bůh, že láskou, lidstvo, vzplaneš, a bůh ti dá snad tady to, že všecky řeky mocným proudem se slijí v jedno koryto. 197 Já nevím, zda jsi někdy nad tím se rozžhavilo do běla, snad víš už, nic že nevytvoří ti nikdy přání zbabělá – leč věřím vždy, žes plno síly a k velkým věcem zrozeno, jen kdybys všem jim odhodlaně včas přišlo vždycky na jméno! Což není vším jen touha vůle a marným cílem každý cíl? Což když tvé dění každodenní je pouhé hraní planých sil? Což když tvůj boj se skončí slepě jak příběh, který prázdný je – což když tvůj útok bez účelu se prostě jenom vybije? Já v snách zřel kdysi minu v moři, jež houpala se vlnami, jak divná hračka opuštěná, jak mořský ježek neznámý, já viděl Děs, jak seděl na ní, já slyšel, jak se osud smál, já loď též zřel, jak vyhnula se raději v zrádnou náruč skal – – já viděl však též člunek malý a na něm chlapa s ručnicí... Po Děsu pátrá – teď ho spatří – teď rozkročí se, zalící – teď padne rána – strašná hračka se zapotácí raněna – teď druhá rána – hračka hrozná proražena jen zasténá 198 – pak zavrčí, pak vzlykne trochu, zakrouží, pak se zastaví – A náhle padá – ke dnu padá – jak starý plecháč děravý! Nač vlastně spoustu ekrasitu držely plech a obroučky? Nahoře ticho... A pak zazní smích chichotavý, tenoučký – – tak tenký, že mi nejde z hlavy. Tak smí se jenom osud smát. A tento výsměch je snad konec a tajný všeho dění řád? Což zráme na nic v světě prázdném? Já nevím, lidstvo, cíl kde tvůj, však jsi-li minou, nejdi ke dnu a k hrůze všech radš exploduj!

ČLOVĚK A LÁSKA
Tak je to: všechno je šílenství a hraní neodpovědné – a na tom jenom prý záleží, zdali vrah před vraždou zbledne. Tak je to: v nás leží celý svět, nad námi bičem se práská, my nesem na zádech celou zem, ale nás nese prý Láska – 199 tak je to! Vysoko pod nebem tohleto drama se hraje, zvířata nemluví, ale my řvem, vidouce ždibeček ráje!

SENTIMENTÁLNÍ
Jen nade mnou neplačte, až ke hrobu mne ponesete: Pták přec dále po svém zpívá, strom přec dále po svém kvete, do všednosti sen váš dále hoří ve své prosté kráse a do těch snů slunce z mračen milosrdně usmívá se. Jen nade mnou nelkejte, až do hrobu mne položíte! Bůh vás ještě pomiluje, tisíc věcí ještě zvíte, nebe s peklem vejdou do vás, jako kdysi vešly do mne – zřítíte se v marné touze, zvednete se v pýše skromné... Po čase jen, až vás přízvuk života snad špatný zděsí, na můj prázdný spánek venku na hřbitově vzpomeňte si: a nechť je to chvíle svatá, od kořen až k větvím tichá, 200 po níž moje srdce nikdy pod zemí už nezavzdychá.

PODĚKOVÁNÍ V. Nezvalovi
Vlk honí stádo, člověk vlka zas, vlk člověka – toť jistě hra je skvělá! Vás, verše, psal jsem v rozmanitý čas, však jaká vzteklost vždy se rozhlížela z vás do kraje, kde mha nás chladem bila a od pravěčných prsů oddělila? Bůh honí lidstvo, člověk boha zas, bůh člověka – až tváří v tvář si stojí. Tu slavnou chvíli chce mi zkazit ďas a šeptá cos o věčném nepokoji, o nutné pomstě za vše hořké, temné – však slova díků musí nyní ze mne: Své srdce kdybych moh si vyrvat dnes, všem hodil bych je jako kdysi celé –! A tady je! Já nikdy nebyl pes, jenž odplazil se někam zpitoměle, když s pánem hra se jinam zatočila, já hrd jsem na vše, čím má bytost žila. Jsem hrd i na to, když mnou zmatek třese a cení zuby, ve tmách zradu tuše – vím, kdo mne honí, vím, kdo honíme se: Pojď znovu na lov, nedej se, má duše! Svět denně nový z hrobu pyšně vstává, až boží sláva za ním pokulhává! 201 POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY
[203] Text je vydán podle stejných zásad jako dosavadní svazky Mahenova Díla. Opravy interpunkce a kvantity jsem prováděl jen tam, kde jde o zřejmou chybu a kde to není na úkor rytmické a rýmové stránky verše. Aby nebyl porušen jednotný ráz sbírek, vycházím vesměs z textu jejich samostatného knižního vydání a nepřihlížím ke změnám, které Mahen provedl v některých básních dodatečně ve výboru ze své básnické tvorby vydaném r. 1928 pod titulem Básně (ze sbírek Plamínky, Balady, Duha, Tiché srdce). – Balady a cyklus Z rozptýlených veršů jsou přetištěny kompletně; ze sbírek Plamínky, Duha, Tiché srdce a Rozloučení s jihem jsou vypuštěny některé básně, dnes už poměrně málo srozumitelné nebo méně účinné. Plamínky vyšly po prvé r. 1907 v Praze nákladem Časopisu Pokrokového studentstva s podtitulem Verše. Za základ našeho vydání, které je v pořadí druhé, jsem vzal toto jediné knižní vydání. – Vypuštěny jsou tyto básně: Tančil bych, Finale, Mlčení zvonů, Tragické štěstí, Dokrvácela, Maria-Magdalena, Listopad, Večer, Z nemocnice, Ironicky, Nad novým dramatem, Štědrý večer 1905, Solidarita, U řeky, Nová píseň, On n’a que soi. Balady byly vydány po prvé r. 1908 v Brně u A. Píši a po druhé r. 1929 rovněž v Brně Skupinou výtvarných umělců; Mahen tu měnil znění některých balad a za závěrečné Rondeau připojil ještě „Doslov 1929“ – sahám tedy k tomuto textu jako k textu poslední ruky. Naše vydání je v pořadí třetí. Sbírky Duha, Tiché srdce a Rozloučení s jihem byly vydány jen jednou: Duha r. 1916 v Praze nakladatelem Fr. Borovým (s podtitulem Cyklus veršů), sbírka Tiché srdce r. 1917 v Přerově tamější Tiskařskou a vydavatelskou společností (s podtitulem Verše 1916, jako 3. svazek sbírky Klas) a Rozloučení s jihem r. 1934 ve vydavatelství Družstevní práce (s podtitulem Verše, jako XV. svazek edice Slunovrat). Naše vydání těchto sbírek je tedy v pořadí druhé; jejich text se vesměs zakládá na původních knižních vydáních. – Ze sbírky Duha jsou vynechány básně: Melancholie, Kain nad pouští, Neplodná země, Tragické zjevení, Noční setkání, Můj sen, Veselá balada, Bláznivý milý, Moje vlajka, Veselá modlitba, Lasička, Štěstí, Chlapec a dívka, Hafizova hospoda. – Z Tichého srdce: Datli, Okno, Hák na zdi, Pozvání k večeři, Poslední karta. – 205 Ze sbírky Rozloučení s jihem: Háj rodiček, Velrybí zátoka, „Milom sinu“, Košík mořských ryb, Pavouci, Propasti, Přístav v T., Vycházka, Večerní divadlo, Na pohřbu, Tonko, Nad mořem, Neodevzdaný dopis. Cyklus Z rozptýlených veršů obsahuje 6 básní, které Mahen sám zařadil na závěr zmíněného již výboru Básně, vydaného r. 1928 v Praze nakladatelstvím Družstevní práce.
PLAMÍNKY
Ibsen (str. 7) Henrik, realistický norský dramatik (1828 až 1906) – Eden (str. 27) z hebrejštiny, biblický kraj s rájem – Saure Tage – frohe Feste (str. 38) německy = trudné dni – veselé svátky; obměněné znění verše z Goethovy balady Schatzgräber.
BALADY
Rondeau (str. 51) t. zv. kroužková báseň; má 3 strofy o 2 rýmech, první verš čili heslo 1. strofy se zpravidla opakuje jako refrén ve 2. a 3. strofě; Mahen si tuto formu volně přizpůsobil – Venus Anadyomene (str. 66) bohyně lásky, vystupující z mořských vln – Villone, mistře můj (str. 71) François Villon, slavný básník francouzský (1431 až 1463). DUHA
indychová těžká mračna (str. 81) od slova indigo, též indych – bylinné barvivo pocházející z Indie; zde – mračna modré barvy – Jak vlny osením... po tobě nehrají / mé vzpomínky a touhy, rodný kraji! (str. 91) parafráze začátku básnické skladby Svatopluka Čecha Ve stínu lípy – Kolchis (str. 98) ve starověku část Kavkazska, dnešní Gruzínsko – Ty bledý muži ze sarmatských plání (str. 98) Sarmaté – ve starověku indoevropský národ větve íránské, kočující na koních v jihoruských stepích; v polovině 2. stol. po Kr. byla Sarmatií nazývána celá východní Evropa od Visly na východ a od Karpat na severovýchod – Izaiáš prorok (str. 100) první v řadě velkých proroků izraelských; jako prorok vystoupil r. 740 př. Kr. – Kyklopové (str. 103) podle řeckého bájesloví 206 jednoocí obři, kteří kovali v Etně pro Jupitera hromy – Toulon (str. 103) válečný přístav francouzský na břehu Středozemního moře – Liberté (str. 105) jméno lodi, znamená svoboda – Evans, Oates, Bowers, Wilson, Scott (str. 107) účastníci výpravy na jižní točnu v letech 1910 až 1913, vedené polárním badatelem R. F. Scottem, důstojníkem britské admirality; výprava dosáhla po nesmírně namáhavém pochodu jižní točny 18. ledna 1912; skončila však nešťastně smrtí všech účastníků v polárních pustinách na zpáteční cestě – Se sokem šlo štěstí jiné! (str. 107) je tu míněn norský polární cestovatel R. Amundsen, který dosáhl jižní točny o 4 týdny dříve než Scott – Kolem spí zas půlnoc věčná, (str. 112) báseň končí čárkou, ale není to chyba, autor tím chtěl naznačit nekonečnost polárních pustin.
TICHÉ SRDCE
Child Harold (str. 132) hrdina stejnojmenné básnické skladby anglického básníka G. G. Byrona (1788 až 1824), revolučního romantika, který zemřel v bojích za osvobození Řecka – Olymp (str. 133) hora mezi Thessalií a Macedonií, podle řeckého bájesloví sídlo bohů – Faunus (str. 135) římský bůh plodnosti a hospodářství – k branám Hádu (str. 135) = podsvětí – Charon (str. 143) podle starořeckého mythu převozník, který převážel duše zemřelých pres řeky v podsvětí za peníz, který byl mrtvým kladen pod jazyk – Plejady (str. 147) čili Kuřátka, jedna z hvězdných skupin na severní obloze v souhvězdí Býka.
ROZLOUČENÍ S JIHEM
Imotski (str. 158) město v Hercegovině, nedaleko Splitu – Cetina (str. 158) dalmatská říčka, vlévající se nedaleko Splitu do Jaderského moře – kadi (str. 159) turecké slovo, znamená soudce; kadi z Imotského – osoba ze známé srbochorvatské lidové písně, několikrát přeložené do češtiny – Monet (str. 160) Claude, francouzský malíř (1840 až 1926), představitel impresionismu – Rousseau (160) Henri (1844–1910), franc. malíř, současník impresionistů, primitivista. Občanským povoláním 207 celník – Primorje (str. 161) část slovinského území, ležící při Jaderském moři – dinar (str. 161) jednotka jugoslávské měny – Biokovo (str. 164) vysoká hora v Dalmácii, blízko Splitu – Marně patron hřeší, svičar hloubky hledá (str. 164) rybář prosí patrona o bohatý úlovek, ale marně; svičar je tvar dialektický, spisovně je svečar, a je to tedy člověk, který vzývá svého patrona – z neretvanských dole vod (str. 168) Neretva, řeka protékající Bosnou-Hercegovinou a vlévající se do Jaderského moře – sarkofág (str. 174) kamenná rakev, náhrobek – sarajevský Mithra (str. 175) Sarajevo – hlavní město Bosny; Mithra neboli Mithras, staroarijský bůh světla, jehož kult se dostal v 1. stol. po Kr. do Říma a odtud do všech římských provincií; byl obyčejně uctíván v jeskyních nebo chrámech napolo podzemních – bonaca (str. 176) z italského bonazza nebo bonaccia, znamená zcela tiché, klidné moře – najady (str. 176) starořecké víly, božstvo vod a pramenů – Velký Pan (str. 177) starořecký bůh stád, ochránce pastýřů, lovců i těch, kteří cestují v horách a na mořích – před Sočou bědnou (str. 178) řeka na pomezí jugoslávsko-italském, vlévající se do Terstského zálivu; známé bojiště z první světové války, kde padly nebo byly raněny statisíce vojáků – Muluja (str. 178) mohutná řeka marocká, vlévající se do Středozemního moře – Rhône (str. 178) největší řeka francouzská, vlévající se poblíž Marseille do Středozemního moře – Vardar (str. 178) řeka v Makedonii, vlévající se v Řecku do Středozemního moře – Smyrna (str. 178) třetí největší město turecké, přístav na pobřeží Egejského moře – Eufrat (str. 178) veletok, pramenící v arménské vysočině v Turecku, protékající pak Sýrií a Mesopotamií (Irák) – Mostar (str. 178) město v Hercegovině na řece Neretvě – Neretvanská blata (str. 182) močály na řece Neretvě (srovnej s vysvětlivkou ke str. 168).
208 DOSLOV
Jiří Mahen je široce znám jako dramatik, hodně se o něm ví jako o prosaikovi, režisérovi, knihovnickém pracovníkovi, snad i publicistovi, jen málo z dnešních čtenářů však zná Mahena básníka: jeho dvě epické básně – Scirocco (z r. 1923), v níž lidová pověst o sázce statečného rybáře se strašidelným plavcem-ďáblem je zarámována do barvitého vylíčení krás i hrůz rozbouřeného moře a je zároveň symbolem potlačovaného, ale věčně se zvedajícího důstojenství a hrdosti jihoslovanského lidu, a Požár Tater (1934), kde krajinný prožitek a dojmy z velkého polomu v Tatrách staly se východiskem pro napsání varovné vidiny války a protestu proti malosti, proti kořistníkům, defétistům a lhostejníkům, – dále sbírku bojovně aktuálních epigramů Kozí bobky z Parnasu, které Mahen vydal r. 1921 pod pseudonymem Ladislav Andělíček, a konečně to nejdůležitější z Mahenova básnického díla – jeho lyriku. A tak je náš svazek, po prvé v obsáhlém a uceleném souboru soustřeďující Mahenovu lyrickou tvorbu,* první splátkou dluhu. Vycházíme v něm z těch cyklů lyrických básní, které Mahen sám uspořádal. Balady, skvost Mahenovy básnické činnosti, a cyklus Z rozptýlených veršů přinášíme celé, ze sbírek Plamínky, Duha, Tiché srdce a Rozloučení s jihem pak podstatné výbory. – Druhou splátkou bude vydání jednotlivých básní, publikovaných dosud jen časopisecky nebo nalezených, v rukopisné pozůstalosti, a Mahenových veršů časových, k nímž patří vedle epigramů příležitostný básnický leták Černovský masakr z r. 1907.
Plamínky, Mahenova básnická prvotina z r. 1907, jsou výrazem smyslových, citových i myšlenkových zkušeností mládí. Hrdý, cudný, posměvačně ironický, skeptický, střežící se ukázat dojetí, buřičský, mučivě rozdrásaný, zamilovaný, oklamaný, vesele rozmarný i nadlouho trpce rozbolavělý, zahrnující ____
* Měla vyjít už r. 1941, ale censurní služba fašistických okupantů nemohla přece připustit vydání zapalujících veršů básníka, když výročí jeho smrti se v Brně každoročně stávalo národní manifestací! 209 a provokující výzvami, věčně hledající... – takový je tu pětadvacetiletý Mahen. Upřímně vyznává vlastní nehotovost, jež ho zkrušuje, ale nikdy ne natrvalo, neboť osvobozující pocity vždy vítězí. Mahen má trvalou potřebu s někým a něčím se rvát, rozviřovat tradiční tišinu, a vyhlašuje úsilí o myšlenkovou původnost, i když ve formě se zřetelně projevuje vliv úsečné intonace dykovské. Mezi básněmi sbírky pozoruhodně vyzrálá jsou čísla milostná, v nichž se autor (a přesvědčeně cítíš, že to není póza) ukazuje jako milenec vždy opravdový, jemuž nikdy nejde jen o erotické poživačství, ale který vyzvedává hluboké vzájemné porozumění mladých lidí. Při tom je charakteristické, že Mahen sice úporně analysuje své vnitřní problémy, ale neuzavírá se do začarovaného kruhu vlastního já. Náruživě miluje svobodu, žádá ji však nejen pro sebe, ale pro všechny utlačené. Má i citlivé svědomí sociální, i když jeho úvahy o tom, jak se vykoupit z úpadkové doby, jsou jen obecné, nereálné – tady je cele poplaten neujasněným a často i bezradným názorům valné části inteligence té doby. Stejně jako S. K. Neumann, F. Šrámek, K. Toman, V. Dyk, A. Sova a jiní vede však i Mahen bezprostřední dialog s revolučním hnutím r. 1905. Vyjadřuje dusnou náladu doby před bouří, zpívá o očistném výbuchu. A verše, napsané po ruské revoluci 1905, zůstanou trvale živé svou vírou v osvobození člověka. Po maturitě šel Mahen do Prahy studovat na filosofické fakultě češtinu a němčinu. Z přívalu němčiny, který se na něj hrnul ve shodě s povahou studia, utíká se do oblasti literatury francouzské. A zde poznává také Villona. Vábila ho lehkost, s níž Villon básnil své balady, dráždila ho obtížnost této formy, přísná a přesná logika jejího základního vzorce. Chce se s Villonem vyrovnat sám v sobě, zvolit si jeho básnickou formu, nekopírovat ji však, ale dát jí nový básnický smysl. Snad chtěl také vědomou uměleckou ukázněností a formální virtuositou protestovat proti nálepce impresionismu, která byla přilepena na čelo jeho básnickým počátkům. A tak r. 1908 dokončuje Balady.
V starofrancouzské literatuře se baladou původně nazývala taneční píseň, která se obyčejně skládala ze tří strof a refrénu. Ve 14. století přešla v poesii trubadúrské v báseň s pevnou formou. V 15. století byla přive- 210 dena k dokonalosti F. Villonem (1431–1463), který byl nazýván králem balady. Na rozdíl od balady, jaká byla pěstěna ve Francii, se v Anglii a Skotsku baladou nazývala skladba epická s ohlasy hrdinství a s ozvuky z dějinného dávnověku, zahaleného pověstmi. Je proto nutno dělat rozdíl mezi baladou lyrickou (villonovskou), kterou u nás intensivně pěstoval Jaroslav Vrchlický, a baladou epickou, jak ji známe na př. z Erbena. Mahen se zcela přiklonil k původní klasické baladě francouzské. A tak jeho balady, řídící se vcelku přesně vzorem Villonovým, skládají se ze tří osmiveršových strof s rýmy ababbcbc, ze čtyřveršového poslání s rýmy bcbc a z refrénu, který se opakuje na konci každé strofy a také v poslání.
Mahenovy Balady nejsou pouhým napodobením Villona, ale významně se od něho liší: geniální básník Villon, piják a rváč, tulák, hráč a lupič, snad i vrah, pasák holek, dává na odiv hlučně a honosivě svou duševní a tělesnou bídu, jinde zase o ní promlouvá s vroucí, hluboce lidskou lítostí, rozezpívává své básně na kolika thematických strunách – píše šprýmovné odkazy, invektivy proti nepřátelům, polemiky, úvahy o smrti a umírání, tu zase běsní a soptí proti pomlouvačům a ironicky až drasticky líčí pomíjejícnost lásky, krásy, slávy; Mahen naproti tomu píše cyklus balad na jedno jediné thema – thema lásky, čímž si úkol značné ztížil, protože při monothematickém zaměření mohl se jen vysokým stupněm tvárného úsilí i stále novými pohledy a obrazy vyhnout jednotvárnosti. A to se mu podařilo. Ne nadarmo bývá ve studiích o villonovské baladě zdůrazňována funkčnost refrénu. Mnoho záleží na jeho sepětí s obsahem celé básně, na jeho výraznosti, lapidárnosti i doslova hudebním propracování. Mladý Mahen i tu obstál skvěle. Také ve vnitřní skladbě strof prokázal nevšední obraznost, ba virtuositu. Zvláště je však třeba zdůraznit, že nezabředl do prázdného formalismu. Balady jako kniha poesie milostné mají v Mahenově vývoji hluboký smysl. Mladá láska dospívá tu z chmur, pochyb a bojů k vítězství. Není to jen erotika smyslná, láska je tu především závazností k činu, je souznačná s životní vírou, vede k životní aktivitě. A jako v Plamíncích, projevuje se i v Baladách zakořeněná nechuť k šosáckému klidu, je tu vyhlášen boj všednosti a malosti. – Mahen, obdivovatel Villonův, dokázal zůstat svůj. Dosáhl formální dokonalosti svého mistra, ale jeho baladě dovedl dát nový smysl, naplnil ji dechem současnosti, byť zúžené jen na jednu, cito- 211 vou oblast. Proto mohl napsat ve XX. baladě, jedné z nejkrásnějších:
Villone, mistře můj, už hříčka nesmělá je tvá mi balada, já důvěrněji žiji...
a vydat se za novými výboji. Po Baladách uplyne celých osm let, než se objeví další Mahenova knížka básní, Duha, a krátce po ní Tiché srdce (1916 a 1917). Obě vycházejí ze stejného zážitku, jímž je hoře války. První sbírka tvoří cyklus veršů, komponovaných v sedm částí duhového vidma. Toto komposiční zarámování umožňuje soustředit básně různého druhu – žánrové obrázky, drobné lyrické historie, rétorické improvisace, vise, meditace. Duha je nejbolestnější básnickou knížkou Mahenovou.
Keř spálený čním k nebi sám a sám a nerozkvetu nikdy, nedozrám?
– ptá se básník sám sebe (v básni Za mrtvou).
Řekni mi, duše má, z jakých běd, z jakých běd vzepřem se jednou naposled? Řekni mi, duše má, v jaký svět, v jaký svět vpadneme zsinalí naposled?...
ptá se za zástupy stejně bezradných (v básni Teskný večer). Hledá se tu východisko z krize, ve které se potácí svět, narůstá skepse, vědomí rozvratu a desorientace. Vedle těžkých strof bolestného rozvažování objeví se i prosté, zpěvné ozvuky lidových písní, ale i ty mají smutný, až tragický přídech. Ale nebyl by to Mahen, aby resignoval.
Kol prázdno zívá... Ty to znáš a slyšíš, ne, nechci zvadat, duše nesmělá! Buď peřejemi udatně mne prožeň, buď do prázdnoty sraz mne docela! (Báseň Zoufalá modlitba.)
Objevuje se touha po obrození, po činu. Příznačné je, že v této době rozpolcení vyhledává Mahen velké, mužně odvážné příklady, obdivuje lidi činů: hrdiny polární výpravy na 212 jižní točnu, kteří do jednoho zahynou (Hrdinové jižní točny), neznámého námořníka, který neváhá obětovat svůj život při pokusu zachránit hořící loď (Zapomenutý hrdina), prostého lodníka Bena, který odjíždí na dalekou cestu jako chlapec a vrací se po mnoha prožitcích a nebezpečenstvích jako odvážný, zralý chlap (Návrat). Předzvěst vykoupení byla tak v Duze napovězena. Ještě naléhavěji se hlásí v uzlových básních následující knížky Tiché srdce. Východiskem je jednak přilnutí k rodné zemi, jednak ztotožnění se s trpícím národním kolektivem. Osobní hoře se stává malicherným, osud národa je nade vším, jak je to nejlépe vidět v slavném písmáckém Žalmu 131. – V pobočné větvi sbírky vyrovnává se Mahen alespoň v kratičkých zastaveních s odkazem K. H. Máchy, básníka, kterého velice miloval. I Mahena vábí a přitahuje noc a zažehuje v něm nejspodnější prameny fantasie, také Mahena trýzní vědomí nicoty, z něhož se zachraňuje pozemskostí a přilnutím k tomu životu, který je tady na zemi (Jarní noc a Fatalistův žalm). R. 1924 vyšla Hercegovina, kniha vzpomínek z cesty na slovanský jih. Její básnický protějšek tvoří epická báseň Scirocco (1923) a knížka lyriky Rozloučení s jihem (1954). Tento veliký Mahenův zájem o jižní Slovany není náhodný. Země jižních Slovanů staly se mu druhým domovem; sžil se s tamními lidmi, zamiloval si přírodu a naučil se rozumět řeči jižního slovanského lidu. Své Rozloučení s jihem Mahen skromně označuje v dedikaci V. Nezvalovi jako verše vzpomínek a veršování z cest, kniha však podává daleko více: je to ucelené dílo umělecky i lidsky vyzrálého básníka. Drobné obrázky krajiny, hor, moře, plné jasných, žhavých barev, se střídají se zasvěcenými pozorováními ze světa živé přírody (a jak se ani nemohlo jinak stát, promlouvá tu nejčastěji Mahen rybář). Podobně jako v Hercegovině, není ani zde příroda líčena bez člověka – básník kreslí portréty lidí živých, ale zamýšlí se i nad hrdiny z minulosti a vyzvedává starou, odbojnou, rebelantskou tradici jihoslovanského lidu. Slovanský jih znamenal pro Mahena mnoho. Mahen léčil na jihu své smutky. Zjevný pesimismus a skepticismus je z této sbírky téměř vykořeněn. A to je v době, kdy se Mahen s milovaným jihem loučí navždy, a kdy také zákeřná nemoc zahájila ostřejší nástup. Tesklivý tón, který se ve verších ozve, cudně naznačuje tíhu loučení a má pečeť 213 zvláštního smutku, smutku mahenovského, mužného smutku. Mahen myslitel, milovník přírody, přítel jihoslovanského lidu, rebel a buřič, vystupuje tu před námi se strhující básnickou silou. Oddíl Z rozptýlených veršů obsahuje jen několik básní, jak je Mahen sám zařadil r. 1928 jako závěrečnou část výboru ze své básnické tvorby. Tyto básně, zejména Anarchistovo ráno, Sentimentální a Poděkování, pomáhají dokreslit portrét Mahena člověka i umělce. V první básni se autor vyznává ze své lásky ke svobodě a jejímu nositeli – lidu a vyhlašuje svůj bojovný odpor k násilníkům, kteří ji omezují a hubí. V druhé básni nás hluboce dojímá její mužná nesentimentálnost. Mahen vychází z máchovského přesvědčení, že si svět po odchodu jedince žije dále po svém, že smrtí se nic nemění. A pokračuje: jen žádnou trpkost nad odchodem z tohoto světa, který musí jednou přijít; místo vzdechů je vysloveno nesobecké přání dalšího bohatého života a jeho nejhlubšího poznání všem, kteří tu ještě zůstanou. A na konec skromná, jakoby šeptem vyslovená prosba o tichou vzpomínku:
Po čase jen, až vás přízvuk života snad špatný zděsí, na můj prázdný spánek venku na hřbitově vzpomeňte si: a nechť je to chvíle svatá, od kořen až k větvím tichá, po níž moje srdce nikdy pod zemí už nezavzdychá.
Třetí báseň je autoportrétem člověka, který
... nikdy nebyl pes, jenž odplazil se někam zpitoměle, když s pánem hra se jinam zatočila, já hrd jsem na vše, čím má bytost žila...
Nato Mahen podtrhuje své věčně neukojené hledačství, k němuž se vždy bude hlásit, i když je poznamenáno šrámy z bojů a proher. Zamyslíme-li se nad letopočty, v nichž vycházely Mahenovy knížky veršů, vidíme, že v jeho básnické tvorbě dochá- 214 zelo k dlouhým prodlevám. Nepochybně to souvisí s mahenovskou tvůrčí roztěkaností. Ale připomeňme si k tomu s F. Halasem, že Mahen se vracel k lyrice opravdu v osudových chvílích: Plamínky jsou fanfárou nástupu, Balady dobytím lásky, Duha a Tiché srdce vzpourou proti nesmyslnému dění válečnému, ale i vykoupením, Rozloučení s jihem pečetí, oslavující milovaný slovanský jih. Hlavní rysy, příznačné pro celé Mahenovo dílo, vystupují v lyrice neobyčejně výrazně: ať už je to tvořivá nespokojenost sebou samým, odpor k vyumělkovanosti a prázdnému literátství, nenávist k měšťákům, zápas s idylou, všedností a prostředností, boj proti falši, hledání pravdivého postoje k událostem, či láska k přírodě a prostým lidem a neokázalé vlastenectví... Skončeme slovy Mahenova přítele, národního umělce J. Lady: Mahen byl „kamarád vzácného, mužného charakteru, člověk nejryzejší čestnosti, na jehož štítu nebylo poskvrny“.
JAROMÍR STUDENÝ
[215] OBSAH
Plamínky5 Balady47 Duha75 Tiché srdce127 Rozloučení s jihem151 Z rozptýlených veršů193
Poznámky a vysvětlivky203 Doslov209
[217] DÍLO JIŘÍHO MAHENA Svazek sedmý Rediguje Josef Hrabák
LYRIKA Plamínky – Balady – Duha Tiché srdce – Rozloučení s jihem Z rozptýlených veršů
K vydáni připravil, doslov a poznámky napsal Jaromír Studený Obálku a vazbu navrhl Josef Istler Vydal jako svou 1276. publikaci Československý spisovatel v Praze roku 1958 Odpovědný redaktor František Pilař Z nové sazby písmem Garamond linotype vytiskly Brněnské knihtiskárny, n. p., provozovna 2 Papír 84/108, 221, 80 g AA 7,78, VA 8,15 41.880/56/SV2 – D-586523 Náklad 2000 výtisků. 13/8 Vydání 1.
Brož. 14,40 Kčs, váz. 18,80 Kčs 56/VIII-I4
E: lp; 2005 [219]