POTOPENÝ CHRÁM

POTOPENÝ CHRÁM
V hlubinách moře potopen chrám nejkrásnější odpočívá... Nahoře nebem mračna letí, vlnami bouře zuří divá, u něho dole je bezhlasý klid: bílý mramor září tmami jako blesky nad vodami, ale ta záře je přec nějak živá, kámen se chvěje, jak zas chtěl by žít... Na břehu v skalách postaven svou stříškou čněl kdys pod nebesa, s nadějí člověk táh se k němu, zvědavá zvěř ho znala z lesa, pak jednou za noci do moře kles – v plamenech plál obzor celý, bozi k hrobům odcházeli, bozi, jež marně si z kamene tesá člověk a v malbách si zpět volá dnes. Tragickou změnou nezmaten v hlubinách chrám ten si nevzdych ani, nehybně klidný jak nahoře stál, rozkvetl pomalu na růži ranní, jak s něho vody tam smývaly prach: vzepjaly se k matce zemi něžné sloupy s růžicemi, ale ten pohyb byl skoro jen maní, jako když děcko se natáhne v snách... 149 V hlubinách moře potopen chrám nejkrásnější navždy není, jako by na povel čekal tu jenjen, smluvené, tajemné na znameníznamení, k hladině vrhá svůj bělostný stín, jak by volal: Na shledanou! Jednou bozi z hrobů vstanou, chrám celý musí zas na světlo denní nahoru, světa kde široký klín! Jedenkrát, možná za sto let, tento div skutkem se určitě stane! Z modravých vodstev v sykotu vln ostrůvek v záři mramoru vzplane, a s nebes do chrámu sestoupí bůh... Zrak ach! jeho vidět čistý, krok ach! jeho slyšet jistý, van cítit věčna, jak od něho vane, divem tím opojit svůj hled i sluch! Jedenkrát – možná za sto let? Proč lidský život je tolik žel! krátký? Ne za sto, za dvě stě, za tisíc let ještě bych ke chrámu dole chtěl zpátky, zázrakem vztyčený svůj uzřít svět! Mezi sloupy mečoun plave – to mé srdce nedočkavé okamžik čeká tam závratně sladký a jednou musí ho, musí ho uvidět! 150