STRÁŇ ŽIVOTA

STRÁŇ ŽIVOTA
A vyšel jsem, žití kam vrhla mne vlna, kol do dálek nejhezčí země se táhla – dřív neplodná prsa teď vypjala plná a hýřila květy – dřív žalostně zpráhlá... V těch dálkách jak bílý by hltal vše vír a modlitba jak by tam dozněla kdesi – mé srdce i ducha jal zázračný mír a hlubokou vážností strměly lesy. Já zmaten jsem stanul – šel zas výš a dál – a nepusť mne z ruky už nikdy, má touho! – 123 jak ve snách jsem bloudil a zase jsem stál a díval se, díval se dlouho a dlouho... V té hloubi jak pohřeb by skončil se dnes a k svatbě jak zvonů by srdce zas bilo – tam za mraky tmavými čistý se nes a pod ním jak slunce by démanty silo... Já omámen díval se, nemoh se hnout, má bytost však plamenem pochodně plála: s té stráně se valil snad všech lidí proud, jak vojska by do světa s hory se brala – vše bez hluku, tiše... však ve tvářích všech byl výraz jak výkřik, jak obloha širá: já viděl tu dítě, snů vedl je dech, já viděl tu starce, jak beze snů zmírá – já viděl tu ženy, šla za hříchem panna, šla za děckem žena, jež zklamána byla, a za nimi tichá a neudýchaná jak po špičkách šla i tvá i má milá – já viděl tu mužů se zástupy hnát, sem tam jak by ruce čís praporce zdvihly, a viděl jsem obry tu bez hnutí stát, a za nimi stíny jak šelem se mihly – a viděl jsem nohy, co šlapaly květ, a viděl jsem jiné, co nestřásly rosy, já postavy viděl, šly nakrátko zpět, ale zas kupředu letěly bosy – 124 A viděl jsem ruce, jichž nezvedne nic, a viděl jsem ruce, jak větve se chvěly, a viděl jsem ruce, jež vždy chtěly víc, a viděl jsem prsty, jež svět chtěly celý: Já omámen díval se, nemoh se hnout – a náhle má bytost též v pochod se dala... Kol tváře mně odvěčný zašuměl proud a celá stráň jak by se s úsměvem ptala: Kam jdete, ó stíny, kam žene vás čas v tu závratnou hloubku, jež láká a děsí? – Teď dolů jdem, dolů, však přijdeme zas a na tobě před smrtí zatančíme si!