HRDINOVÉ JIŽNÍ TOČNY

HRDINOVÉ JIŽNÍ TOČNY EVANS, OATES, BOWERS, WILSON, SCOTT
Půlnoc věčná... Z nekonečna padá matný světů svit. A v tom svitu utýraná táhne smutná karavana – kolem smrti dýchá klid. Půlnoc věčná... Z nekonečna jak by vlastní zvonil smích: přelud není to ni bajka, na točně vlá cizí vlajka, ne však vlajka ze snů tvých. Půlnoc věčná... Z nekonečna ostrý vítr v záda šleh. Se sokem šlo štěstí jiné! Noha sotva vpřed se šine, síla chabne v ramenech. Všechna práce jak by marná do propasti poklesla. Utýraná žalem, hořem, karavana sněhu mořem bloudí loď jak bez vesla. Mrtvě slézá vrchů témě, mrtvě sjíždí zrádný sráz, stínů pět už sotva dýchá, z mrtvého kol kolem ticha mrtvě zní i stínů hlas. 107 Časem vůdce hlavu zvedne, povzbuzuje, zavelí – leč co zraky jeho vidí? Patří ještě v řady lidí sám se svými přáteli? Oči žhnou a nad očima jak by blesky kmitaly. Hlavu výsměch sudby mučí, ve spáncích to skorem hučí šílenství již signály! Zas na chvíli – zastavili, spánek však jak vlkodlak stále jen se kolem plíží, a když lehne, bolí, tíží, podrásá tě, nechá pak... Jako žebrák táhne domů, vrátit kdo se moh jak král – ráno zas ty oči žhavé, vpadlé tváře, popelavé – jak by každý z mrtvých vstal! A zas dál se stíny sunou, velké věci matný stín: Zač jsi dát chtěl i své žití, moci teď to s sebou vzíti, ukrýt někam do hlubin! A zas dál se stíny sunou, v líce bodá ostrý led: jako práce trpasličí za tebou se cíl tvůj tyčí na věky už – naposled! 108 A zas dál se stíny sunou, jako výjev komický, táhne dolem karavana, marnou prací utýraná, oklamaná provždycky. Na hory teď zase stoupá, teď zas příkrý sjíždí svah, teď však stojí... Jeden z pěti, přec to nemoh vydržeti, na zem padl ve mdlobách... Zvedají ho... Obr tělem chví se, samá rána, vzdech. V oku vzteku visí slza, na hlavě krev černá zmrzá, krev lze zřít i na ústech. Volají ho – marná práce, ruka visí bez vlády, všechno dosud nestačilo, osud chtěl mít celé dílo, přišel ještě s úklady! Na druha druh zmaten hledí, je to předzvěst konce snad? Dálka písní hrozivou zní, zraněný na saních blouzní, utíkat chce, utíkat... Zase dál se stíny sunou po závějích padolu. Po třech dnech se zastavují, kolem ostré větry dují: sáně vezou mrtvolu! 109 Čtyři stíny hlavu chýlí, nad mrtvým se sklánějí, co v těch očích chtějí čísti? – Životem svým nejste jisti, zanechte všech nadějí! Kolem hrůzy jízda hvízdá, slyšet vichrů třesk a ryk... Tu ach, druha pochovali, na vrch ledný balvan dali, jak to starý káže zvyk. A zas dál se stíny sunou, teď však už je žene chvat, metelice kolem divá tanec smrti tančí, zpívá, v těle vyje šakal hlad. Do nebe až sáně letí, jak je smršti zvedá dráp – čtyři stíny bez nadějí vichrem tím se potácejí – zase nový klesá chlap! Obličej má jako dítě, dětsky též se usmívá, pomalu se s ledu zvedá, ne, on přece ne – se nedá, duše na Smrt žárlivá! Dál se tedy stíny sunou, zmatek smyslů kryje stan. V noci sténá srdce prosté, zatím dál co venku roste bouře s vichrem na orkán. 110 Tři dny stan ta muka skrývá, velké duše bolest, žal, čtvrté ráno zbědovaný, vstává chorý, samé rány, zdá se, že se pousmál. Opravdu se pousmívá, na tři druhy hledě tak: Nečekejte, dále jděte, mne už sotva naleznete, čekáte snad na zázrak? Modlil jsem se k bohu v noci, aby můj si život vzal – nechtěl... Co mi tedy zbývá? Ve vás je má duše živa, nač bych dél vás zdržoval? Jako přízrak vyšel v bouři, jako blesk se ztratil v tmách. Mířil osud na člověka, ale našel víc než reka – po ostatních také sáh. Jako stíny dál se vlekli, pak zas v bouři zapadli, mrtvoly dvě v ledné dáli po nových se mrtvých ptaly, živí v hrob se pokladli. Týden celý vydrželi, než je jižní zhltil sníh. Pak i slunce v mlhách vzplálo: na pláni pět mrtvol spalo, orkán zesláb, zmlk a ztich – – 111 Znáš tu celou historii? Rozkvetla v ní lidstva krev. Pro ni ženy v chrámech lkaly, muži jako skály stáli, k nebesům zněl víry zpěv. Tmavý bod se v dálkách tratí... stan, v něm konec pouti je. Kolem spí zas půlnoc věčná,