POTÁPĚČ

POTÁPĚČ
Hle, kterak mne spouštějí do moře – jako kus hmoty! Co lidského ještě je na mně – snad jedině boty? Místo dvou ramen na konci s rukama háky mám nyní a v těch je teď celičká síla má – pozor! 165 Má hlava se ztratila, ocel ji s olovem skrývá. Jsem housenka, před chvilkou ještě snad všetečně živá, nyní mám před sebou za sebou zrcadla, člověku – jeho hrám celá jsem, celičká propadla – běda! A mikrofon ovšem už naříká – co ještě chcete? Zda všechno je v pořádku? Nevím a sbohem buď, světe! Vlezl jsem do pasti, věřil vám na slovo, nač ještě čekáte? Spěchejte, všechno je hotovo – pusťte! Ať fičím jak střela kams ke dnu až, nechte mne fičet, však není, kdo zbabělost byl by mi nahoře vyčet, ledacos ovšem jsem propásl v životě, zde však to najdu, ó najdu já ve tmě a samotě jistě! Stesk opojný zase mne jako vždy, zase mne přepad: ó kéž bych se nemusel nad hloubkou na laně třepat! Kam byste, nohy vy, zanesly dole mne nad srázy bezedné, nad jámy nicoty tajemné? Stůjte! Že signál zas volá, co na tom? Zde mluví se málo. Tam nahoře ledacos umřelo, co se nám zdálo, nahoře mnoho se ztratilo nejednou, co naše háky už nikde už – nenajdou, nezvednou – co je? Zde nechci-li, neslyším, nechci-li, nevidím nikam, však myslím-li napjatě, někam až za slunce vnikám, ono zde není, však září v mé paměti, jak velký Bumbrlík hltá tu lidi i století – ticho! 166 Jsou hloubky a výšky, v něž klouzáme nadšením hluší, kdo neví, co rozkoš ta znamená, zabíjí duši, dolů či nahoru do hloubek musíme, jinak se za rohem jako psi hanebně ztrácíme: navždy! Byl člověk, na dřevo kříže ho přibili kdysi, co viděl v těch vírech, jež oběť svou vynutily si? Věčně jsme k něčemu poutáni, vázáni, zatím co hrozný zvon do dálek volá a vyzvání – slyšte! Ó kéž bych měl kouli, v níž seděl bych, seděl bych nahý! Jsou jistě i pro naše sny někde přejemné váhy – kéž bych moh na nich stát, cítit, jak vzhůru jdou, kterak se chvějí a jak už se nechvějí, nehýbou – bože! Hej, mrtvá ty lodi, co šklebíš se? Jsem ti snad ničím? Že před tebou tančím jak opilec? To se jen cvičím – chtěl bych zřít člověka jedenkrát bez masky, chtěl bych jít jedenkrát prostorem beze vší otázky někam... A směšný že jsem snad, to nevadí! Všichni jsme směšní! Je groteskou vše, co čpí věčnem a přízrak je dnešní, já slyším ticho zde, jež i nás předělá, jsem duše šílená, maska jsem ďábla i anděla: čekám! 167