LIDSTVU

LIDSTVU
Já nevím, zda jsi někdy na to v půlnočním tichu připadlo: Dá bůh, že z celé země bude jedenkrát slávy divadlo, dá bůh, že láskou, lidstvo, vzplaneš, a bůh ti dá snad tady to, že všecky řeky mocným proudem se slijí v jedno koryto. 197 Já nevím, zda jsi někdy nad tím se rozžhavilo do běla, snad víš už, nic že nevytvoří ti nikdy přání zbabělá – leč věřím vždy, žes plno síly a k velkým věcem zrozeno, jen kdybys všem jim odhodlaně včas přišlo vždycky na jméno! Což není vším jen touha vůle a marným cílem každý cíl? Což když tvé dění každodenní je pouhé hraní planých sil? Což když tvůj boj se skončí slepě jak příběh, který prázdný je – což když tvůj útok bez účelu se prostě jenom vybije? Já v snách zřel kdysi minu v moři, jež houpala se vlnami, jak divná hračka opuštěná, jak mořský ježek neznámý, já viděl Děs, jak seděl na ní, já slyšel, jak se osud smál, já loď též zřel, jak vyhnula se raději v zrádnou náruč skal – – já viděl však též člunek malý a na něm chlapa s ručnicí... Po Děsu pátrá – teď ho spatří – teď rozkročí se, zalící – teď padne rána – strašná hračka se zapotácí raněna – teď druhá rána – hračka hrozná proražena jen zasténá 198 – pak zavrčí, pak vzlykne trochu, zakrouží, pak se zastaví – A náhle padá – ke dnu padá – jak starý plecháč děravý! Nač vlastně spoustu ekrasitu držely plech a obroučky? Nahoře ticho... A pak zazní smích chichotavý, tenoučký – – tak tenký, že mi nejde z hlavy. Tak smí se jenom osud smát. A tento výsměch je snad konec a tajný všeho dění řád? Což zráme na nic v světě prázdném? Já nevím, lidstvo, cíl kde tvůj, však jsi-li minou, nejdi ke dnu a k hrůze všech radš exploduj!