PODĚKOVÁNÍ

PODĚKOVÁNÍ V. Nezvalovi
Vlk honí stádo, člověk vlka zas, vlk člověka – toť jistě hra je skvělá! Vás, verše, psal jsem v rozmanitý čas, však jaká vzteklost vždy se rozhlížela z vás do kraje, kde mha nás chladem bila a od pravěčných prsů oddělila? Bůh honí lidstvo, člověk boha zas, bůh člověka – až tváří v tvář si stojí. Tu slavnou chvíli chce mi zkazit ďas a šeptá cos o věčném nepokoji, o nutné pomstě za vše hořké, temné – však slova díků musí nyní ze mne: Své srdce kdybych moh si vyrvat dnes, všem hodil bych je jako kdysi celé –! A tady je! Já nikdy nebyl pes, jenž odplazil se někam zpitoměle, když s pánem hra se jinam zatočila, já hrd jsem na vše, čím má bytost žila. Jsem hrd i na to, když mnou zmatek třese a cení zuby, ve tmách zradu tuše – vím, kdo mne honí, vím, kdo honíme se: Pojď znovu na lov, nedej se, má duše! Svět denně nový z hrobu pyšně vstává, až boží sláva za ním pokulhává! 201 POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY
[203] Text je vydán podle stejných zásad jako dosavadní svazky Mahenova Díla. Opravy interpunkce a kvantity jsem prováděl jen tam, kde jde o zřejmou chybu a kde to není na úkor rytmické a rýmové stránky verše. Aby nebyl porušen jednotný ráz sbírek, vycházím vesměs z textu jejich samostatného knižního vydání a nepřihlížím ke změnám, které Mahen provedl v některých básních dodatečně ve výboru ze své básnické tvorby vydaném r. 1928 pod titulem Básně (ze sbírek Plamínky, Balady, Duha, Tiché srdce). – Balady a cyklus Z rozptýlených veršů jsou přetištěny kompletně; ze sbírek Plamínky, Duha, Tiché srdce a Rozloučení s jihem jsou vypuštěny některé básně, dnes už poměrně málo srozumitelné nebo méně účinné. Plamínky vyšly po prvé r. 1907 v Praze nákladem Časopisu Pokrokového studentstva s podtitulem Verše. Za základ našeho vydání, které je v pořadí druhé, jsem vzal toto jediné knižní vydání. – Vypuštěny jsou tyto básně: Tančil bych, Finale, Mlčení zvonů, Tragické štěstí, Dokrvácela, Maria-Magdalena, Listopad, Večer, Z nemocnice, Ironicky, Nad novým dramatem, Štědrý večer 1905, Solidarita, U řeky, Nová píseň, On n’a que soi. Balady byly vydány po prvé r. 1908 v Brně u A. Píši a po druhé r. 1929 rovněž v Brně Skupinou výtvarných umělců; Mahen tu měnil znění některých balad a za závěrečné Rondeau připojil ještě „Doslov 1929“ – sahám tedy k tomuto textu jako k textu poslední ruky. Naše vydání je v pořadí třetí. Sbírky Duha, Tiché srdce a Rozloučení s jihem byly vydány jen jednou: Duha r. 1916 v Praze nakladatelem Fr. Borovým (s podtitulem Cyklus veršů), sbírka Tiché srdce r. 1917 v Přerově tamější Tiskařskou a vydavatelskou společností (s podtitulem Verše 1916, jako 3. svazek sbírky Klas) a Rozloučení s jihem r. 1934 ve vydavatelství Družstevní práce (s podtitulem Verše, jako XV. svazek edice Slunovrat). Naše vydání těchto sbírek je tedy v pořadí druhé; jejich text se vesměs zakládá na původních knižních vydáních. – Ze sbírky Duha jsou vynechány básně: Melancholie, Kain nad pouští, Neplodná země, Tragické zjevení, Noční setkání, Můj sen, Veselá balada, Bláznivý milý, Moje vlajka, Veselá modlitba, Lasička, Štěstí, Chlapec a dívka, Hafizova hospoda. – Z Tichého srdce: Datli, Okno, Hák na zdi, Pozvání k večeři, Poslední karta. – 205 Ze sbírky Rozloučení s jihem: Háj rodiček, Velrybí zátoka, „Milom sinu“, Košík mořských ryb, Pavouci, Propasti, Přístav v T., Vycházka, Večerní divadlo, Na pohřbu, Tonko, Nad mořem, Neodevzdaný dopis. Cyklus Z rozptýlených veršů obsahuje 6 básní, které Mahen sám zařadil na závěr zmíněného již výboru Básně, vydaného r. 1928 v Praze nakladatelstvím Družstevní práce.
PLAMÍNKY
Ibsen (str. 7) Henrik, realistický norský dramatik (1828 až 1906) – Eden (str. 27) z hebrejštiny, biblický kraj s rájem – Saure Tage – frohe Feste (str. 38) německy = trudné dni – veselé svátky; obměněné znění verše z Goethovy balady Schatzgräber.
BALADY
Rondeau (str. 51) t. zv. kroužková báseň; má 3 strofy o 2 rýmech, první verš čili heslo 1. strofy se zpravidla opakuje jako refrén ve 2. a 3. strofě; Mahen si tuto formu volně přizpůsobil – Venus Anadyomene (str. 66) bohyně lásky, vystupující z mořských vln – Villone, mistře můj (str. 71) François Villon, slavný básník francouzský (1431 až 1463). DUHA
indychová těžká mračna (str. 81) od slova indigo, též indych – bylinné barvivo pocházející z Indie; zde – mračna modré barvy – Jak vlny osením... po tobě nehrají / mé vzpomínky a touhy, rodný kraji! (str. 91) parafráze začátku básnické skladby Svatopluka Čecha Ve stínu lípy – Kolchis (str. 98) ve starověku část Kavkazska, dnešní Gruzínsko – Ty bledý muži ze sarmatských plání (str. 98) Sarmaté – ve starověku indoevropský národ větve íránské, kočující na koních v jihoruských stepích; v polovině 2. stol. po Kr. byla Sarmatií nazývána celá východní Evropa od Visly na východ a od Karpat na severovýchod – Izaiáš prorok (str. 100) první v řadě velkých proroků izraelských; jako prorok vystoupil r. 740 př. Kr. – Kyklopové (str. 103) podle řeckého bájesloví 206 jednoocí obři, kteří kovali v Etně pro Jupitera hromy – Toulon (str. 103) válečný přístav francouzský na břehu Středozemního moře – Liberté (str. 105) jméno lodi, znamená svoboda – Evans, Oates, Bowers, Wilson, Scott (str. 107) účastníci výpravy na jižní točnu v letech 1910 až 1913, vedené polárním badatelem R. F. Scottem, důstojníkem britské admirality; výprava dosáhla po nesmírně namáhavém pochodu jižní točny 18. ledna 1912; skončila však nešťastně smrtí všech účastníků v polárních pustinách na zpáteční cestě – Se sokem šlo štěstí jiné! (str. 107) je tu míněn norský polární cestovatel R. Amundsen, který dosáhl jižní točny o 4 týdny dříve než Scott – Kolem spí zas půlnoc věčná, (str. 112) báseň končí čárkou, ale není to chyba, autor tím chtěl naznačit nekonečnost polárních pustin.
TICHÉ SRDCE
Child Harold (str. 132) hrdina stejnojmenné básnické skladby anglického básníka G. G. Byrona (1788 až 1824), revolučního romantika, který zemřel v bojích za osvobození Řecka – Olymp (str. 133) hora mezi Thessalií a Macedonií, podle řeckého bájesloví sídlo bohů – Faunus (str. 135) římský bůh plodnosti a hospodářství – k branám Hádu (str. 135) = podsvětí – Charon (str. 143) podle starořeckého mythu převozník, který převážel duše zemřelých pres řeky v podsvětí za peníz, který byl mrtvým kladen pod jazyk – Plejady (str. 147) čili Kuřátka, jedna z hvězdných skupin na severní obloze v souhvězdí Býka.
ROZLOUČENÍ S JIHEM
Imotski (str. 158) město v Hercegovině, nedaleko Splitu – Cetina (str. 158) dalmatská říčka, vlévající se nedaleko Splitu do Jaderského moře – kadi (str. 159) turecké slovo, znamená soudce; kadi z Imotského – osoba ze známé srbochorvatské lidové písně, několikrát přeložené do češtiny – Monet (str. 160) Claude, francouzský malíř (1840 až 1926), představitel impresionismu – Rousseau (160) Henri (1844–1910), franc. malíř, současník impresionistů, primitivista. Občanským povoláním 207 celník – Primorje (str. 161) část slovinského území, ležící při Jaderském moři – dinar (str. 161) jednotka jugoslávské měny – Biokovo (str. 164) vysoká hora v Dalmácii, blízko Splitu – Marně patron hřeší, svičar hloubky hledá (str. 164) rybář prosí patrona o bohatý úlovek, ale marně; svičar je tvar dialektický, spisovně je svečar, a je to tedy člověk, který vzývá svého patrona – z neretvanských dole vod (str. 168) Neretva, řeka protékající Bosnou-Hercegovinou a vlévající se do Jaderského moře – sarkofág (str. 174) kamenná rakev, náhrobek – sarajevský Mithra (str. 175) Sarajevo – hlavní město Bosny; Mithra neboli Mithras, staroarijský bůh světla, jehož kult se dostal v 1. stol. po Kr. do Říma a odtud do všech římských provincií; byl obyčejně uctíván v jeskyních nebo chrámech napolo podzemních – bonaca (str. 176) z italského bonazza nebo bonaccia, znamená zcela tiché, klidné moře – najady (str. 176) starořecké víly, božstvo vod a pramenů – Velký Pan (str. 177) starořecký bůh stád, ochránce pastýřů, lovců i těch, kteří cestují v horách a na mořích – před Sočou bědnou (str. 178) řeka na pomezí jugoslávsko-italském, vlévající se do Terstského zálivu; známé bojiště z první světové války, kde padly nebo byly raněny statisíce vojáků – Muluja (str. 178) mohutná řeka marocká, vlévající se do Středozemního moře – Rhône (str. 178) největší řeka francouzská, vlévající se poblíž Marseille do Středozemního moře – Vardar (str. 178) řeka v Makedonii, vlévající se v Řecku do Středozemního moře – Smyrna (str. 178) třetí největší město turecké, přístav na pobřeží Egejského moře – Eufrat (str. 178) veletok, pramenící v arménské vysočině v Turecku, protékající pak Sýrií a Mesopotamií (Irák) – Mostar (str. 178) město v Hercegovině na řece Neretvě – Neretvanská blata (str. 182) močály na řece Neretvě (srovnej s vysvětlivkou ke str. 168).
208 DOSLOV
Jiří Mahen je široce znám jako dramatik, hodně se o něm ví jako o prosaikovi, režisérovi, knihovnickém pracovníkovi, snad i publicistovi, jen málo z dnešních čtenářů však zná Mahena básníka: jeho dvě epické básně – Scirocco (z r. 1923), v níž lidová pověst o sázce statečného rybáře se strašidelným plavcem-ďáblem je zarámována do barvitého vylíčení krás i hrůz rozbouřeného moře a je zároveň symbolem potlačovaného, ale věčně se zvedajícího důstojenství a hrdosti jihoslovanského lidu, a Požár Tater (1934), kde krajinný prožitek a dojmy z velkého polomu v Tatrách staly se východiskem pro napsání varovné vidiny války a protestu proti malosti, proti kořistníkům, defétistům a lhostejníkům, – dále sbírku bojovně aktuálních epigramů Kozí bobky z Parnasu, které Mahen vydal r. 1921 pod pseudonymem Ladislav Andělíček, a konečně to nejdůležitější z Mahenova básnického díla – jeho lyriku. A tak je náš svazek, po prvé v obsáhlém a uceleném souboru soustřeďující Mahenovu lyrickou tvorbu,* první splátkou dluhu. Vycházíme v něm z těch cyklů lyrických básní, které Mahen sám uspořádal. Balady, skvost Mahenovy básnické činnosti, a cyklus Z rozptýlených veršů přinášíme celé, ze sbírek Plamínky, Duha, Tiché srdce a Rozloučení s jihem pak podstatné výbory. – Druhou splátkou bude vydání jednotlivých básní, publikovaných dosud jen časopisecky nebo nalezených, v rukopisné pozůstalosti, a Mahenových veršů časových, k nímž patří vedle epigramů příležitostný básnický leták Černovský masakr z r. 1907.
Plamínky, Mahenova básnická prvotina z r. 1907, jsou výrazem smyslových, citových i myšlenkových zkušeností mládí. Hrdý, cudný, posměvačně ironický, skeptický, střežící se ukázat dojetí, buřičský, mučivě rozdrásaný, zamilovaný, oklamaný, vesele rozmarný i nadlouho trpce rozbolavělý, zahrnující ____
* Měla vyjít už r. 1941, ale censurní služba fašistických okupantů nemohla přece připustit vydání zapalujících veršů básníka, když výročí jeho smrti se v Brně každoročně stávalo národní manifestací! 209 a provokující výzvami, věčně hledající... – takový je tu pětadvacetiletý Mahen. Upřímně vyznává vlastní nehotovost, jež ho zkrušuje, ale nikdy ne natrvalo, neboť osvobozující pocity vždy vítězí. Mahen má trvalou potřebu s někým a něčím se rvát, rozviřovat tradiční tišinu, a vyhlašuje úsilí o myšlenkovou původnost, i když ve formě se zřetelně projevuje vliv úsečné intonace dykovské. Mezi básněmi sbírky pozoruhodně vyzrálá jsou čísla milostná, v nichž se autor (a přesvědčeně cítíš, že to není póza) ukazuje jako milenec vždy opravdový, jemuž nikdy nejde jen o erotické poživačství, ale který vyzvedává hluboké vzájemné porozumění mladých lidí. Při tom je charakteristické, že Mahen sice úporně analysuje své vnitřní problémy, ale neuzavírá se do začarovaného kruhu vlastního já. Náruživě miluje svobodu, žádá ji však nejen pro sebe, ale pro všechny utlačené. Má i citlivé svědomí sociální, i když jeho úvahy o tom, jak se vykoupit z úpadkové doby, jsou jen obecné, nereálné – tady je cele poplaten neujasněným a často i bezradným názorům valné části inteligence té doby. Stejně jako S. K. Neumann, F. Šrámek, K. Toman, V. Dyk, A. Sova a jiní vede však i Mahen bezprostřední dialog s revolučním hnutím r. 1905. Vyjadřuje dusnou náladu doby před bouří, zpívá o očistném výbuchu. A verše, napsané po ruské revoluci 1905, zůstanou trvale živé svou vírou v osvobození člověka. Po maturitě šel Mahen do Prahy studovat na filosofické fakultě češtinu a němčinu. Z přívalu němčiny, který se na něj hrnul ve shodě s povahou studia, utíká se do oblasti literatury francouzské. A zde poznává také Villona. Vábila ho lehkost, s níž Villon básnil své balady, dráždila ho obtížnost této formy, přísná a přesná logika jejího základního vzorce. Chce se s Villonem vyrovnat sám v sobě, zvolit si jeho básnickou formu, nekopírovat ji však, ale dát jí nový básnický smysl. Snad chtěl také vědomou uměleckou ukázněností a formální virtuositou protestovat proti nálepce impresionismu, která byla přilepena na čelo jeho básnickým počátkům. A tak r. 1908 dokončuje Balady.
V starofrancouzské literatuře se baladou původně nazývala taneční píseň, která se obyčejně skládala ze tří strof a refrénu. Ve 14. století přešla v poesii trubadúrské v báseň s pevnou formou. V 15. století byla přive- 210 dena k dokonalosti F. Villonem (1431–1463), který byl nazýván králem balady. Na rozdíl od balady, jaká byla pěstěna ve Francii, se v Anglii a Skotsku baladou nazývala skladba epická s ohlasy hrdinství a s ozvuky z dějinného dávnověku, zahaleného pověstmi. Je proto nutno dělat rozdíl mezi baladou lyrickou (villonovskou), kterou u nás intensivně pěstoval Jaroslav Vrchlický, a baladou epickou, jak ji známe na př. z Erbena. Mahen se zcela přiklonil k původní klasické baladě francouzské. A tak jeho balady, řídící se vcelku přesně vzorem Villonovým, skládají se ze tří osmiveršových strof s rýmy ababbcbc, ze čtyřveršového poslání s rýmy bcbc a z refrénu, který se opakuje na konci každé strofy a také v poslání.
Mahenovy Balady nejsou pouhým napodobením Villona, ale významně se od něho liší: geniální básník Villon, piják a rváč, tulák, hráč a lupič, snad i vrah, pasák holek, dává na odiv hlučně a honosivě svou duševní a tělesnou bídu, jinde zase o ní promlouvá s vroucí, hluboce lidskou lítostí, rozezpívává své básně na kolika thematických strunách – píše šprýmovné odkazy, invektivy proti nepřátelům, polemiky, úvahy o smrti a umírání, tu zase běsní a soptí proti pomlouvačům a ironicky až drasticky líčí pomíjejícnost lásky, krásy, slávy; Mahen naproti tomu píše cyklus balad na jedno jediné thema – thema lásky, čímž si úkol značné ztížil, protože při monothematickém zaměření mohl se jen vysokým stupněm tvárného úsilí i stále novými pohledy a obrazy vyhnout jednotvárnosti. A to se mu podařilo. Ne nadarmo bývá ve studiích o villonovské baladě zdůrazňována funkčnost refrénu. Mnoho záleží na jeho sepětí s obsahem celé básně, na jeho výraznosti, lapidárnosti i doslova hudebním propracování. Mladý Mahen i tu obstál skvěle. Také ve vnitřní skladbě strof prokázal nevšední obraznost, ba virtuositu. Zvláště je však třeba zdůraznit, že nezabředl do prázdného formalismu. Balady jako kniha poesie milostné mají v Mahenově vývoji hluboký smysl. Mladá láska dospívá tu z chmur, pochyb a bojů k vítězství. Není to jen erotika smyslná, láska je tu především závazností k činu, je souznačná s životní vírou, vede k životní aktivitě. A jako v Plamíncích, projevuje se i v Baladách zakořeněná nechuť k šosáckému klidu, je tu vyhlášen boj všednosti a malosti. – Mahen, obdivovatel Villonův, dokázal zůstat svůj. Dosáhl formální dokonalosti svého mistra, ale jeho baladě dovedl dát nový smysl, naplnil ji dechem současnosti, byť zúžené jen na jednu, cito- 211 vou oblast. Proto mohl napsat ve XX. baladě, jedné z nejkrásnějších:
Villone, mistře můj, už hříčka nesmělá je tvá mi balada, já důvěrněji žiji...
a vydat se za novými výboji. Po Baladách uplyne celých osm let, než se objeví další Mahenova knížka básní, Duha, a krátce po ní Tiché srdce (1916 a 1917). Obě vycházejí ze stejného zážitku, jímž je hoře války. První sbírka tvoří cyklus veršů, komponovaných v sedm částí duhového vidma. Toto komposiční zarámování umožňuje soustředit básně různého druhu – žánrové obrázky, drobné lyrické historie, rétorické improvisace, vise, meditace. Duha je nejbolestnější básnickou knížkou Mahenovou.
Keř spálený čním k nebi sám a sám a nerozkvetu nikdy, nedozrám?
– ptá se básník sám sebe (v básni Za mrtvou).
Řekni mi, duše má, z jakých běd, z jakých běd vzepřem se jednou naposled? Řekni mi, duše má, v jaký svět, v jaký svět vpadneme zsinalí naposled?...
ptá se za zástupy stejně bezradných (v básni Teskný večer). Hledá se tu východisko z krize, ve které se potácí svět, narůstá skepse, vědomí rozvratu a desorientace. Vedle těžkých strof bolestného rozvažování objeví se i prosté, zpěvné ozvuky lidových písní, ale i ty mají smutný, až tragický přídech. Ale nebyl by to Mahen, aby resignoval.
Kol prázdno zívá... Ty to znáš a slyšíš, ne, nechci zvadat, duše nesmělá! Buď peřejemi udatně mne prožeň, buď do prázdnoty sraz mne docela! (Báseň Zoufalá modlitba.)
Objevuje se touha po obrození, po činu. Příznačné je, že v této době rozpolcení vyhledává Mahen velké, mužně odvážné příklady, obdivuje lidi činů: hrdiny polární výpravy na 212 jižní točnu, kteří do jednoho zahynou (Hrdinové jižní točny), neznámého námořníka, který neváhá obětovat svůj život při pokusu zachránit hořící loď (Zapomenutý hrdina), prostého lodníka Bena, který odjíždí na dalekou cestu jako chlapec a vrací se po mnoha prožitcích a nebezpečenstvích jako odvážný, zralý chlap (Návrat). Předzvěst vykoupení byla tak v Duze napovězena. Ještě naléhavěji se hlásí v uzlových básních následující knížky Tiché srdce. Východiskem je jednak přilnutí k rodné zemi, jednak ztotožnění se s trpícím národním kolektivem. Osobní hoře se stává malicherným, osud národa je nade vším, jak je to nejlépe vidět v slavném písmáckém Žalmu 131. – V pobočné větvi sbírky vyrovnává se Mahen alespoň v kratičkých zastaveních s odkazem K. H. Máchy, básníka, kterého velice miloval. I Mahena vábí a přitahuje noc a zažehuje v něm nejspodnější prameny fantasie, také Mahena trýzní vědomí nicoty, z něhož se zachraňuje pozemskostí a přilnutím k tomu životu, který je tady na zemi (Jarní noc a Fatalistův žalm). R. 1924 vyšla Hercegovina, kniha vzpomínek z cesty na slovanský jih. Její básnický protějšek tvoří epická báseň Scirocco (1923) a knížka lyriky Rozloučení s jihem (1954). Tento veliký Mahenův zájem o jižní Slovany není náhodný. Země jižních Slovanů staly se mu druhým domovem; sžil se s tamními lidmi, zamiloval si přírodu a naučil se rozumět řeči jižního slovanského lidu. Své Rozloučení s jihem Mahen skromně označuje v dedikaci V. Nezvalovi jako verše vzpomínek a veršování z cest, kniha však podává daleko více: je to ucelené dílo umělecky i lidsky vyzrálého básníka. Drobné obrázky krajiny, hor, moře, plné jasných, žhavých barev, se střídají se zasvěcenými pozorováními ze světa živé přírody (a jak se ani nemohlo jinak stát, promlouvá tu nejčastěji Mahen rybář). Podobně jako v Hercegovině, není ani zde příroda líčena bez člověka – básník kreslí portréty lidí živých, ale zamýšlí se i nad hrdiny z minulosti a vyzvedává starou, odbojnou, rebelantskou tradici jihoslovanského lidu. Slovanský jih znamenal pro Mahena mnoho. Mahen léčil na jihu své smutky. Zjevný pesimismus a skepticismus je z této sbírky téměř vykořeněn. A to je v době, kdy se Mahen s milovaným jihem loučí navždy, a kdy také zákeřná nemoc zahájila ostřejší nástup. Tesklivý tón, který se ve verších ozve, cudně naznačuje tíhu loučení a má pečeť 213 zvláštního smutku, smutku mahenovského, mužného smutku. Mahen myslitel, milovník přírody, přítel jihoslovanského lidu, rebel a buřič, vystupuje tu před námi se strhující básnickou silou. Oddíl Z rozptýlených veršů obsahuje jen několik básní, jak je Mahen sám zařadil r. 1928 jako závěrečnou část výboru ze své básnické tvorby. Tyto básně, zejména Anarchistovo ráno, Sentimentální a Poděkování, pomáhají dokreslit portrét Mahena člověka i umělce. V první básni se autor vyznává ze své lásky ke svobodě a jejímu nositeli – lidu a vyhlašuje svůj bojovný odpor k násilníkům, kteří ji omezují a hubí. V druhé básni nás hluboce dojímá její mužná nesentimentálnost. Mahen vychází z máchovského přesvědčení, že si svět po odchodu jedince žije dále po svém, že smrtí se nic nemění. A pokračuje: jen žádnou trpkost nad odchodem z tohoto světa, který musí jednou přijít; místo vzdechů je vysloveno nesobecké přání dalšího bohatého života a jeho nejhlubšího poznání všem, kteří tu ještě zůstanou. A na konec skromná, jakoby šeptem vyslovená prosba o tichou vzpomínku:
Po čase jen, až vás přízvuk života snad špatný zděsí, na můj prázdný spánek venku na hřbitově vzpomeňte si: a nechť je to chvíle svatá, od kořen až k větvím tichá, po níž moje srdce nikdy pod zemí už nezavzdychá.
Třetí báseň je autoportrétem člověka, který
... nikdy nebyl pes, jenž odplazil se někam zpitoměle, když s pánem hra se jinam zatočila, já hrd jsem na vše, čím má bytost žila...
Nato Mahen podtrhuje své věčně neukojené hledačství, k němuž se vždy bude hlásit, i když je poznamenáno šrámy z bojů a proher. Zamyslíme-li se nad letopočty, v nichž vycházely Mahenovy knížky veršů, vidíme, že v jeho básnické tvorbě dochá- 214 zelo k dlouhým prodlevám. Nepochybně to souvisí s mahenovskou tvůrčí roztěkaností. Ale připomeňme si k tomu s F. Halasem, že Mahen se vracel k lyrice opravdu v osudových chvílích: Plamínky jsou fanfárou nástupu, Balady dobytím lásky, Duha a Tiché srdce vzpourou proti nesmyslnému dění válečnému, ale i vykoupením, Rozloučení s jihem pečetí, oslavující milovaný slovanský jih. Hlavní rysy, příznačné pro celé Mahenovo dílo, vystupují v lyrice neobyčejně výrazně: ať už je to tvořivá nespokojenost sebou samým, odpor k vyumělkovanosti a prázdnému literátství, nenávist k měšťákům, zápas s idylou, všedností a prostředností, boj proti falši, hledání pravdivého postoje k událostem, či láska k přírodě a prostým lidem a neokázalé vlastenectví... Skončeme slovy Mahenova přítele, národního umělce J. Lady: Mahen byl „kamarád vzácného, mužného charakteru, člověk nejryzejší čestnosti, na jehož štítu nebylo poskvrny“.
JAROMÍR STUDENÝ
[215] OBSAH
Plamínky5 Balady47 Duha75 Tiché srdce127 Rozloučení s jihem151 Z rozptýlených veršů193
Poznámky a vysvětlivky203 Doslov209
[217] DÍLO JIŘÍHO MAHENA Svazek sedmý Rediguje Josef Hrabák
LYRIKA Plamínky – Balady – Duha Tiché srdce – Rozloučení s jihem Z rozptýlených veršů
K vydáni připravil, doslov a poznámky napsal Jaromír Studený Obálku a vazbu navrhl Josef Istler Vydal jako svou 1276. publikaci Československý spisovatel v Praze roku 1958 Odpovědný redaktor František Pilař Z nové sazby písmem Garamond linotype vytiskly Brněnské knihtiskárny, n. p., provozovna 2 Papír 84/108, 221, 80 g AA 7,78, VA 8,15 41.880/56/SV2 – D-586523 Náklad 2000 výtisků. 13/8 Vydání 1.
Brož. 14,40 Kčs, váz. 18,80 Kčs 56/VIII-I4
E: lp; 2005 [219]