PÍSEŇ KE CHVÁLE DALMATSKÝCH OSLÍKŮ

Jiří Mahen

PÍSEŇ KE CHVÁLE DALMATSKÝCH OSLÍKŮ
Nad vaši pomoc, děti, vskutku někdy není! Kdo s vámi v hory vniká, ten se jistě vrátí, vždyť vaše útlé nohy každou cestu krátí, vždyť každý kámen znají, každou stezku strží, a neklopýtnou nikdy v náhlém vysílení, jen chlap když pevně sedí, když se dobře drží. Já rád vás vidím vždy, ať nesete, co chcete, ať jsou to mouky pytle nebo měchy vína, ať na vás kluk si sed či baba ze vsi líná, s dobrými věcmi, zdá se, chodíváte rádi, s tím ostatním pak zkrátka někam odklušete, kde aspoň hlupák chytrým pramálo už vadí. Že stateční jste braši, popříti se nedá. Což nezřeli jsme včera, jak vás v město hnali, jak pod míru vás málem jako mládež brali? 162 Ach, oslátka má drobná, jestli vojna bude – a ona jistě přijde, přijde jistě – běda! že vám též s námi o krk, o hlavičku půjde? A přec jste krásní, něžní – jak to vlastně říci? – je více v zracích vašich, než i farář vidí, je prostota v nich svatá, která neošidí, když voláte, tu zní to jako parník v dáli, však na palubě není vůbec nikdo z lidí a žádná vzteklá smršť tu loď prý nepřevalí. I zásluhy prý máte. V každém chrámu visí váš portrét z mistrů rukou. Mudrc vám se klaní, vy do Egypta přece ponesete Paní i s Děťátkem, jež králi děckem být se nezdá, že podezřele svaté v tvářičce má rysy a nad jeslemi že tu svítila prý hvězda. Ó kdyby zítra, bratři, historie nová snad škrtla člověka, co řekli byste tomu? – My rádi všade jdem, však nejraději domů, mít domov musíme, ač nám ho často mění, je bída naše vždy, jak bída člověkova... – Ó bratři, vidím vás: vy jí jste posvěceni! Nuž postavte se v srázech, zahýkejte sborem, až poslední tam průsmyk ještě klusem vezmem! Ať pozná dole země sboru na vítězném, že vy jste její vlastně nejmilejší škola, co zpívat umí sama a ne pod rektorem a volat dálky, jak je člověk nezavolá! 163

Básně v knize Lyrika (in Dílo Jiřího Mahena, svazek 7):