Den k západu se chýlí
a dál jít nelze mi.
Napravo hledím, vlevo:
jdu mezi růžemi.
Kraj mrtvý, opuštěný
je těžké vůně pln.
A do duše se vtírá
tajemství zrádných vln...
I duše unavená
se k spánku ukládá.
Sny jdou: Je tohle Eden,
má rajská zahrada?
A růže voní, voní.
Sto čekaly prý let.
A včera prý je líbal
i – její – její ret!
Nad hory slunce stoupá
a květy otvírá,
má krev dnes byla rosou:
mé srdce umírá...