BALADA I
Na housle slaďoučké, jak hrávávají jiní,
ti nezahrám. Ten hlad už přechází,
v němž kdekdo hyne lačný dobrodiní,
jež hrdou duši vždy však zamrazí,
silnými lásky tvé jen provazy
já dám se spoutat ve tvá pouta zlatá,
neb žárlím na svět, jenž tě provází!
Tvůj klášter čeká. Vejdi, třikrát svatá!
Jsi příliš krásná. V temnotě mých síní
tvá krása zbledne. Dusné obrazy
mých snů tě chytnou, změní na věštkyni.
Nad léta porostem, nad bahna, nad srázy,
životu mému dáš své rozkazy
a sama půjdeš, kam tvé slovo chvátá.
Na boha žárlím, jenž tě provází!
Tvůj klášter čeká. Vejdi, třikrát svatá!
A nevymkneš se. Není možno nyní.
Mé srdce před tebou už dnes se neplazí.
Chce oheň mít a tebe přítelkyní.
Můj ďas zná pro tě na sta nesnází,
hned tisíc bouří, vzduch jež nezkazí!
A černý pán už bije na má vrata!
Na peklo žárlím, jež tě provází.
Tvůj klášter čeká. Vejdi, třikrát svatá!
POSLÁNÍ
Jsem plný boha, ďábla, mdloby, extasí.
Nad steskem včerejška a hromadami bláta,
pod slávou budoucna, jež mraky prorazí,
tvůj klášter čeká. Vejdi, třikrát svatá!
52